Maurice hbitě a tiše jako kočka vyklouzne a já si dovolím přerušit Juditu. Zapomněla na čas i místo a vášnivě s Fulbertem diskutuje o Ježíšově příbuzenstvu.
„Okamžik!“ řeknu. „Rád bych domluvil!“
Rozhostí se ticho. Juditě došlo, že na mne zapomněla, a kajícně se po mně podívá.
„Přicházím, k poslednímu zločinu, z něhož mě Fulbert obviňuje,“ pokračuji klidným tónem. „Napsal jsem mu prý dopis, v němž si osobuji právo poručnictví nad La Roque a dávám mu na vědomí, že se hodlám města zmocnit silou a obsadit je. Škoda, že Fulbert neuznal za vhodné můj list veřejně přečíst. Každý by se aspoň přesvědčil, že jsem jím nic takového nesledoval. Ale připusťme to. Připusťme, že jsem skutečné napsal, že se hodlám La Roque zmocnit násilím. Nabízí se jediná otázka: udělal jsem to? Byl jsem to já, kdo se po setmění vloudil do města a podřezal stráž? Byl jsem to já, kdo plenil zásoby, dopouštěl se v La Roque surovostí a znásilňoval ženy? Byl jsem to já, kdo do jednoho vyvraždil obyvatele Courcejacu? A přitom k tomu, kdo se toho všeho dopustil, se Fulbert chová jako k příteli, a mě odsuzuje k smrti, protože jsem to prý měl v úmyslu! Tady máte Fulbertovu spravedlnost: smrt nevinnému, přátelství zločinci!“
Přesně v tuhle pravou chvíli slunce ozáří okno za mými zády a Hervé si naposled zahraje na žoldáka:
„No no, pomalu, obžalovaný!“ okřikne mě. „Takhle mi tu o veliteli mluvit nebudeš!“
Skočím mu do řeči:
„Nepřerušuj mě, Hervé. Legrace skončila.“
Jak mě Fulbert zaslechne promluvit na stráž oním velitelským tónem, prudce sebou trhne. Laročané otvírají oči dokořán. Vstanu. Lépe řečeno, vztyčím se v celé výšce. Chrámové okno mě zalévá světlem. Koupu se v něm s rozkoší, oči se mi teprve teď pořádně otvírají a celá má bytost jako by v té náhlé záři rozkvétala. Přitom se až divím, že mě slunce dokáže hřát do ramen a do zad i skrze barevnou mozaiku. Mám však tepla zapotřebí. Prokřehl jsem.
Ujmu se opět slova, ale ne už klidným tónem jako zpočátku. Spustím z plných plic, až se můj hlas rozlehne po celé kapli.
„Když se Armand pokusil zneužít Pimontovu ženu a potom Pimonta zabil, tys ho kryl. Když Fiflena podřízl Lanouaillovi krk, přijal jsi ho u stolu, jeho i Vilmaina. Když Jean Feyrac vyvraždil Courcejac, popíjel jsi s ním dál. A proč jsi to udělal? Aby sis získal Vilmainovo přátelství, protože jsi počítal, že ti Vilmain pomůže udržet tyranii v La Roque i po Armandově smrti a zároveň tě zbaví jak vnitřní opozice, tak Malevilu.“
Burácení mého hlasu provázelo absolutní ticho. Když domluvím, zjistím, že se Fulbert zatím vzpamatoval.
„Nechápu,“ ozve se pojednou opět svým violoncellovým hlasem, k čemu všechny ty řeči! Na tvém osudu nic nezmění.“
„Neodpovídáte!“ křičí Judita, rozezleně vykloněná ze židle, hranatou čelist vysunutou z roláku tmavomodrého pulovru, plamenné modré oči zabodnuté do Fulberta.
„Právě jsem to hodlal několika slovy učinit,“ řekne Fulbert a kradmo mrkne na hodinky. (Obavy v sobě už nejspíš dokázal potlačit a teď čeká, že se Vilmain každou vteřinou objeví.) „Nemusím podotýkat,“ pokračuje, „že neschvaluji všechno, co kapitán Vilmain a jeho muži tady či jinde udělali. Ale vojáci jsou vojáci, ať je to kde chce, s tím se nedá nic dělat. A mně jakožto larockému biskupovi přísluší brát zřetel na dobro, jež mohu z onoho zla vyzískat. Dokážu-li dík kapitánu Vilmainovi vymýtit v La Roque a na Malevilu kacířství, budu mít za to, že jsem vykonal svou povinnost.“
Rozhořčení rázem vyvrcholí, v síni se strhne rozběsněný povyk. Hněvem bouří nejen opozice, ale dokonce i všichni ostatní. A já ani nevzpomenu, že bych mohl bouře využít. Mlčím. Hluboce užaslý, neboť mi najednou došlo, že Fulbertova slova, jimiž vyjádřil svůj postoj, byla skoro upřímná. Ach ano, osobní msta na nich měla také svůj podíl, já vím. Ale přesto mi je tahle chvíle takřka hmatatelným důkazem, nakolik se ten falešný kněz, ten šarlatán a dobrodruh do své role vžiclass="underline" hraje si na strážce pravověrnosti a víc než zpolovice tomu skutečně věří!
Aniž lidé v plné míře chápou, co to znamená, poslušnost, kterou mi mé stráže projevují, je zřejmě povzbudila a uklidnila. Nadávky a hrozby se teď na Fulberta ze všech stran jen sypou, proloženy tu a tam o nic méně vášnivým hlasem někoho, kdo si jen přihřívá osobní polívčičku. Zaslechnu například starého Pougèse, jak nenávistně obviňuje „farářa“, že mu jednou odmítl nalít sklenici vína. Myslím, že teď už je Fulbert málem jediný, kdo ještě věří ve Vilmainův bezprostřední příchod. Drží se té iluze jako záchranného stébla. Vidím ho, jak v něm naděje ještě naposledy stoupne, když se od vysokého gotického portálu za jeho zády ozve jakýsi šum. Otočí se a přesně v tu chvíli vejde postranními dvířky Maurice a dá mi znamení, že přátelé jsou tu.
Fulbert stojí nepohnutě, se stoickým klidem uprostřed uličky mezi lavicemi, zasypáván stále zuřivější bouří kleteb. Kdyby slova, pohledy a hrozící pěsti mohly zabíjet, byl by už na maděru. A já před onou poslední ranou z milosti váhám. Vím, co se s ním stane, až mu ji zasadím. Má chvilka váhání je samozřejmé jen maličký přepych, který na poslední chvíli dopřávám svému svědomí, abych je oblékl do hávu stejně bělostného, jako mám šaty. Koneckonců už totiž nezbývá čas. Uvedl jsem do pohybu stroj a teď už ho nezastavím. Jestliže podle Fulberta jsem kacíř a vůdčí duch, kterého je třeba odstranit, podle mne zase nemůže dojít ke spojení Malevilu a La Roque, jež by se stalo základem naší oboustranné bezpečnosti, dokud nebude odstraněn on. Rozdíl je jen v tom, že já ho doopravdy zabiji, a to bez odsouzení k smrti, bez procesu, bez výstřelu, dokonce si ani neušpiním ruce.
Fulbertův hlas se ztrácí v nenávistné vřavě. Vida, že ji nepřekřičí, s obdivuhodnou odvahou nicméně vrací pohled za pohled i s úroky. V okamžiku, kdy se bouře přece jen trochu ztiší, sebere dokonce sílu hodit poslední rukavici:
„Až přijde kapitán Vilmain, budete zpívat jinak!“
Mám se čeho chytit, stačí jen pokračovat v načaté melodii. Šťasten možností, jež se mi v poslední chvíli naskytla, zaimprovizuji. Vztáhnu paže, jak to prve dělal Fulbert, a když hluk utichne, pronesu naprosto klidným, rozvážným hlasem:
„Nechápu, co sis to vzal do hlavy, že pořád nazýváš Vilmaina kapitánem. Žádný kapitán to nebyl.“ (Minulý čas jen docela nenápadně zdůrazním.) „Tady mám doklad,“ (vytáhnu ze zadní kapsy kalhot náprsní tašku) „který to nezvratně prokazuje. Pracovní průkaz. S výbornou fotografií. Každý, kdo tady Vilmaina znal, ho na ní pozná. V průkazu stojí černé na bílém, že dělal účetního. Pane Gazele, vzal byste, prosím vás, tu legitimaci a ukázal ji Fulbertovi?“
Rázem je ticho a celé auditorium v podivuhodné shodě – byť v různém směru podle toho, jak kdo sedí – udělá jediný pohyb: všichni natáhnou krky a nakloní hlavy, aby viděli na Fulberta. Při vší usilovné touze ještě na chvíli si zastřít pravou tvář věcí není totiž slepý. Jestliže mi onen dokument, který mu posílám, padl do rukou, co z toho nutně vyplývá? Vezme od Gazela legitimaci. Stačí mu jediný pohled. Tvář zůstane nepohnutá, nezmění ani barvu. Ale ruka z průkazem se roztřese. Drobným, ale velice rychlým chvěním, které jako by se nedalo ničím zastavit. Napětí ve Fulbertově tváři mi prozrazuje, s jakým zoufalým úsilím se snaží ten maličký průkaz, který se mu v prstech třepotá jak křídlo, přinutit k nehybnosti. Uběhne dlouhá vteřina, Fulbert není absolutně mocen slova. Už přede mnou stojí pouze člověk bojující ze všech sil s děsem, jenž ho zaplavuje. Pohled na jeho muka mě zničehonic tak zhnusí, že se rozhodnu je zkrátit.