Obrátím se na přítomné silným hlasem, o němž doufám, že dolehne i za vysoký gotický portál za Fulbertovými zády.
„Vidím, že vám dlužím jisté vysvětlení. Čtyři ozbrojené stráže, jež vidíte po mém boku, jsou poctiví hoši zverbovaní k Vilmainovi násilím. Dva z nich přešli do mého tábora ještě před střetnutím, dva vstoupili do mých služeb hned po něm. Tihle čtyři jsou jediní, kdo z celé bandy přežil. Celou Vilmainovou kořistí jsou v tuto chvíli sotva dva čtvereční metry malevilského území.“
Do užaslého šumu se ozve Marcelův hlas:
„Chceš říct, že je po smrti?“
„Přesně to chci říct. Mrtvý je Jean Feyrac. Mrtvý je Vilmain. A zabiti byli i všichni ostatní až na tyhle čtyři, z nichž se stali naši přátelé.“
Vysoké gotické dveře na druhém konci kaple se v tom okamžiku pootevřou a dovnitř vejdou s puškami v rukách jeden po druhém Meyssonnier, Tomáš, Peyssou a Jacquet. Skutečně vejdou, nevtrhnou. Pohybují se klidně, dokonce pomalu. Nebýt zbraní, působili by zcela mírumilovně. Když ujdou pár kroků střední uličkou, pokynem je zastavím. Z místa se nehýbají ani moji strážci, před okamžikem jen na můj pokyn vstali a seskupili se kolem mne. Po chvilce strnulého úžasu se kaple doslova rozbouří; lidé vyhrožují Fulbertovi zabitím. Mlčí jen dvě ozbrojené skupiny uzavírající na obou koncích střední uličku.
Všechno se odehraje během čtvrt vteřiny. Při zaskřípění gotické brány udělá Fulbert čelem vzad a jeho poslední naděje se rozplynou. S rozzuřenou tváří se otočí zpátky ke mně a vidí, že se chytil do pasti, jejíž východ uzavírají mé stráže. Po vší naději, kterou jsem v něm živil, jeho nervy takový pád nevydrží. Podlehne. Myslí jen na to, jak utéci – fyzicky utéci – před svými pronásledovateli. V panice ho napadne proběhnout některou z příčných uliček mezi židlemi na pravé straně k bočním dvířkám. Ale jak už ani nevidí, kam míří, vrazí rovnou do řady, kde je Marcel, Judita a obě vdovy. Marcel se po něm ani neožene pěstí, odstrčí ho jen dlaní. Zapomněl však na sílu svých paží. Fulbert, prudce odmrštěn zpět do střední uličky, padne na zem. Propukne divoká vřava. Lidé vybíhají z řad, kácejí židle a vrhnou se na Fulberta jako rozzuřená smečka, až pod nimi zmizí. Zaslechnu ho dvakrát vykřiknout. Z Peyssouovy tváře na druhém konci uličky čiší ošklivost a zděšení. Upřenýma očima se mě ptá, nemá-li zasáhnout. Zavrtím hlavou.
Spravedlnost lidu není nic příjemného na pohled, ale v tomto případě se mi zdá na místě. Sám jsem k ní dal popud, nebudu se tedy pokrytecky tvářit, jako bych jí chtěl učinit přítrž nebo jako bych toho, co se stalo, litoval.
Když křik Laročanů ztichne, vím, že jim zůstalo pod rukama jen bezvládné tělo. Čekám. Hrozen kolem Fulberta se pomaličku rozpadá. Lidé poodstupují, vracejí se na svá místa, staví židle zpátky na nohy. Někteří ještě zrudlí a rozpálení, jiní, zdá se mi, dost zahanbení, skleslí, s očima k zemi. Všichni se po malých skupinkách rozhovoří. Neposlouchám je. Hledím na opuštěné tělo v uličce. Pokynu kamarádům, že mohou jít ke mně. Vykročí a cestou obcházejí Fulbertovo tělo, aniž na ně pohlédnou. Jediný Tomáš se nad ním zastaví, aby je prohlédl.
Nováčkové sice taktně poodstoupili, ale stejně mlčíme. Když se Tomáš zvedne z pokleku a zamíří ke mně, vyjdu mu dvěma kroky vstříc, abych se oddělil od ostatních.
„Mrtvý?“ zeptám se potichu.
Krátce přikývne.
„No tak,“ řeknu týmž tónem. „Jsi jistě spokojený, máš, cos chtěl.“
Dlouze se na mne zahledí. S onou směsicí lásky a antipatie, jaká odjakživa charakterizuje jeho vztah ke mně.
„Ty taky,“ odvětí krátce.
Vystoupím zpátky na schody ke kněžišti. Otočím se do síně a vyžádám si ticho.
„Burg s Jeannetem odnesou Fulbertovo tělo do jeho pokoje. Pan Gazel bude tak laskav a doprovodí je, aby u mrtvého bděl. Vám ostatním navrhuji, abychom se za deset minut sešli k valné hromadě. Budeme muset rozhodnout některé věci ohledně La Roque a Malevilu.“
Jakmile Burg s Jeannetem odnesou Fulbertovo tělo, šum, předtím zdušený, zesílí, jako by spolu s mrtvolou zmizel i kolektivní čin, který ji zbavil života. Požádám kamarády, aby nějakým zdvořilým způsobem zadrželi Laročany. Chystají se totiž kolem mne nahrnout, a mě čekají dva nebo tři naléhavé rozhovory, jež budou vyžadovat jistou dávku diskrétnosti.
Sestoupím z kněžiště a zamířím k opoziční skupině, jediné, která prokázala odvahu, když šlo do tuhého, a ve chvíli vítězství si zachovala důstojnost. Nikdo z nich se lynčování nezúčastnil, ani Marcel. Po úderu, jímž Fulberta odmrštil, už se nehnul z řady, stejně jako Judita, obě vdovy i oni dva rolníci, o nichž se konečně dovím, že jeden se jmenuje Faujanet a druhý Delpeyrou. Fulberta zabili ti, kdo se před ním klepali strachy.
Agnès Pimontová a Marie Lanouaillová mě obejmou a políbí. Marcelovi tečou po tváři, připomínající jeho vydělané kůže, drobné kulaté slzy. A Judita, mužnější než kdykoli jindy, mi sevře paži do kleští a řekne: „Byl jste velkolepý, pane Comte. Vypadal jste v tom bílém oblečení jako hrdina, který vystoupil z chrámového okna, aby skolil draka.“ Za řeči mi statnou rukou hněte pravý biceps; nedokáže, jak později zjistím, mluvit s mužem, který je dosud ve věku, aby se jí mohl líbit (což vzhledem k jejímu vlastnímu věku předpokládá široký výběr), aby mu neohmatávala horní končetiny. Vzpomínám si, že se mi tenkrát poprvé představila jakožto „svobodná“, a zatímco jí vyslovuji díky, kladu si v duchu otázku, zdali ode dne, co se stala ta věc, dokázala zůstat k Marcelovým herkulovským ramenům chladná a Marcel lhostejný k jejímu siláckému půvabu. Nemyslím to ironicky, určitý půvab v ní opravdu je.
„Poslyšte,“ řeknu ztišeným hlasem a spolu s Faujanetem a Delpeyrouem, jimž dlouze stisknu ruce, je odtáhnu stranou. „Máme doopravdy málo času. Musíte se zorganizovat. Přece nenecháte v La Roque rozhodovat bývalé Fulbertovy patolízaly. Musíte navrhnout volbu obecní rady. Sepište hned teď na kus papíru svých šest jmen a předložte rovnou kandidátku. Nikdo se neodváží postavit se proti vám.“
„Mé jméno nepište,“ ozve se Agnes Pimontová.
„Mé taky ne,“ přidá se hned Marie Lanouaillová.
„Proč?“
„Bylo by tam moc žen, lidi by to podráždilo. Ale paní Médardovou napište. Paní Médardová je profesorka.“
„Říkejte mi Judita, děvenko,“ řekne Judita a položí jí ruku na rameno. (Potřebuje si, jak vidno, ohmatat i ženy.)
„Ale kde, to bych si netroufla,“ odvětí s ruměncem v tváři Agnès.
Dívám se na ni. Když takovou jemnou pokožku blondýnky zalije ruměnec, je to hezký pohled.
„A co starosta?“ řekne Marcel. „Jediný, kdo z nás umí mluvit, je Judita. Ne že bych vás chtěl urazit,“ obrátí se k ní s něžným obdivným pohledem, „ale starostku lidi nepřijmou ani za nic. Obzvlášť když ještě ke všemu nemluvíš po našem,“ dodá, míse tykání s vykáním (a dodatečně se pro to začervená).
„Něco se vás zeptám,“ řeknu okamžitě. „Přijali byste za starostu někoho z Malevilu?“
„Tebe?“ zeptá se Marcel s nadějí v hlase.
„Ne, mě ne. Myslel jsem na člověka, jako je třeba Meyssonnier.“
Koutkem oka pozoruji, že je Agnès Pimontová trochu zklamaná. Čekala možná jméno někoho jiného.