„No co,“ řekne Marcel. „Je to seriózní, slušný člověk…“
„A má vojenské znalosti,“ dodám. „Což by se vám pro zorganizování vlastní obrany jen hodilo.“
„Já ho znám,“ prohlásí Faujanet.
„Já taky,“ přidá se Delpeyrou.
Víc neřeknou. Hledím do jejich poctivých, hranatých, temně opálených tváří. Vyslovili ono „já ho znám“ bez jakékoli výhrady.
„Ale stejně,“ namítne, Marcel.
„Jaké,ale stejně’?“
„No, je to komunista.“
„Ale nebuďte směšný, Marceli,“ zasáhne Judita. Jakýpak komunista bez komunistické strany?“
Být s ní v denním styku, asi by mi její pečlivá profesorská výslovnost lezla trochu na nervy, ale na Marcela dělá zřejmě značný dojem.
„Je to fakt,“ prohlásí, potřásaje holou hlavou. „Je to fakt, ale stejně, o nějakou diktaturu bychom tady nestáli, užili jsme si jí už dost.“
„To taky není Meyssonnierův styl,“ řeknu suše. „Ani trochu. Myslet si o něm něco podobného je dokonce urážka.“
„Urazit jsem ho nechtěl,“ opáčí Marcel.
„A taky zapomínáš, že teď budeme mít pušky,“ ozve se Faujanet.
Podívám se na něj. Přísně hranatá tvář v barvě pálené hlíny. Stejně hranatá i ramena. A nebude to žádný hlupák. Líbí se mi, že se zmínil o puškách tak samozřejmě, jako by věc pokládal za předem jasnou.
„Počítám, že vyzbrojit zdejší lidi,“ řeknu, „bude prvním usnesením městské rady.“
„To jo, pak by to šlo,“ souhlasí Marcel.
Podíváme se po sobe. Dospěli jsme k jisté shodě. A mě překvapila Juditina taktnost. Zasáhla do debaty jen velmi umírněně.
„Dobrá,“ řeknu s letmým úsměvem. „Teď ještě abych přesvědčil Meyssonniera.“
Rozloučím se a už odcházím, ale po několika krocích se ještě vrátím a pokynu Marii Lanouaillové, že bych s ní rád mluvil. Hned ke mně zamíří. Je to asi pětatřicetiletá tmavovláska pevných oblých tvarů. A jak ke mně v očekávání, co od ní budu chtít, zvedne hlavu, pocítím náhle mocnou, divokou touhu popadnout ji do náruče. V životě jsem s ní neflirtoval ani vůči ní podobné úmysly nechoval, takže nevím, čemu ten náhlý impuls přičíst. Leda snad touze po odpočinku válečníka. I když slovo odpočinek se vlastně moc nehodí. Existují činnosti, při nichž si člověk odpočine líp. Láska je také boj, jenže takový, který život nebere, ale dává, a proto se určitému hlubokému pudu ve mně jeví zřejmě pozitivněji než boj, do něhož jsem v posledních dnech pohroužen.
Potlačím však v sobě nakonec i touhu sevřít v prstech její roztomilý malý biceps, jemuž by naše velká ohmatavačka jistě neodolala a který je ostatně v Mariiných šatech bez rukávů doopravdy velmi svůdný.
„Marie,“ řeknu trochu přiškrceným hlasem, „ty znáš Meyssonniera, je to prostý člověk. Na zámku chtít bydlet nebude. Máš veliký dům. Nevzala bys ho k sobě?“
Zírá na mne s otevřenou pusou. Neřekla však okamžitě „ne“, což je povzbuzující.
„Vařit bys mu nemusela. Určitě bude chtít, aby Laročané jedli společně. Postaráš se mu jen o prádlo, víc nic.“
„Teda,“ řekne, „konečně proč ne. Ale znáš lidi. Jak se ke mně Meyssonnier nastěhuje, budou mít řeči.“
Pokrčím rameny.
„A i kdyby měli, co ti na tom záleží? A i kdyby měli pravdu?“
Melancholicky se po mně podívá, pokýve hlavou, a protože jí bylo v kapli chladno, současně si zamne onen biceps, na který bych si byl tak rád sáhl.
„No jo, máš vlastně pravdu, můj zlatý,“ povzdechne si. „Po tom všem, čím jsme tu prošli!“
Pohlédnu na ni.
„To ale není stejné!“
„To ne, to ne,“ přisvědčí rychle, „stejné to není.“
Usměji se na ni.
„Nepatřil náhodou Meyssonnier mezi tvé ctitele?“
„To se ví!“ odvětí, rozzářena vzpomínkou. „Dokonce jsem o něho dost stála. Ale otec byl proti. Kvůli jeho názorům.“
Čili souhlasí. Poděkuji jí a poptám se ještě na malou Nathalii. Následuje pět minut zcela mechanického rozhovoru, při němž nejenže neposlouchám, ale ani nevím, co říkám. Nakonec však Marie vyjádří pocit, který mě probere a také dojme.
„Víš, strachy ani nespím. Když se to stalo, nebyla ještě očkovaná. Agnèsina Christinka taky ne. A tak si teď říkám, že má Nathalie může kdeco chytit. A nikde nic! Ani doktoři, ani antibiotika, a ve vzduchu je takových ošklivých nemocí. Když byl každý očkovaný, nikdo na ně ani nevzdechl. Ted se třesu při každém sebemenším bebíčku. Nemám už ani kysličník. Víš, co mi pro ni ze všech léků zbylo? Teploměr!“
„A kdo ti ji, chudinko, teď hlídá?“
„Jedna babka v městečku. Hlídá taky Christinku.“
Rozloučím se s ní a ještě ji požádám, aby mi poslala Agnès. S Agnès vypadají věci jinak. Hovořím s ní stručně, autoritativně a se skrytou něhou.
„Agnès, až odevzdáš při volbách svůj hlas pro Juditu, vrátíš se do města. Zaskočíš se mrknout na Christinku a pak na mě počkáš doma, přijdu za tebou. Potřebuju s tebou mluvit.“
Příval mých rozkazů ji zanechal trochu zkoprnělou, ale jak jsem čekal, přikývne. Rozloučíme se jedním jediným pohledem a já zamířím za Meyssonnierem.
Meyssonnier je tvrdé sousto. Začínám rozhovor s poněkud nečistým svědomím. Vyčítám si, že svými bližními tak manipuluji, obzvlášť když běží o něho. Ale je to v zájmu všech, jak Malevilců, tak Larockých. Omlouvám se tím sám sobě, když už mi má obratnost začíná připadat trochu nechutná, tak jak občas připadává Tomášovi. Žádost, s níž se chystám obrátit na Meyssonniera, je něco nehorázného. Je mi trochu hanba. Což mi pochopitelně nebrání shromáždit všechny trumfy a vyrukovat na něj s předem vyhranou partií. S partií, jež bere v úvahu jak jeho ambice v oblasti městské správy, tak jeho soukromý život.
Mlčky mě poslouchá. Hledím na jeho úzkou tvář zmodelovanou smyslem pro povinnost a usilovnou prací, na jeho pomrkávající oči, vlasy na ježka (nevím, jak to dokázal, ale přece jen si je ostříhal). Uvědomuji si dokonale, co dělám: abych ho přiměl opustit Malevil, přináším mu na zlatém podnose klíče od La Roque a spolu s nimi Marii Lanouaillovou. A není to náhrada nijak přehnaná. Vím, jak mu bude těžko u srdce. Ale nemám na vybranou. Nevidím v La Roque nikoho, kdo by se mu vyrovnal.
Když mu všechno vyložím, neřekne ano ani ne. Shromažďuje informace, přežvykuje.
„Pokud dobře rozumím, budu mít v La Roque dvojí úkol. Obnovit život v rámci obce a zorganizovat obranu.“
„Obranu v první řadě.“
Potřese hlavou.
„To ale nebude hračka, na hradby se může ze žebříku. A mezi jižní a západní bránou jsou moc dlouhé. Budou mi chybět lidi. Hlavně mladí.“
„Dám ti Burga a Jeanneta.“
Pokrčí nos.
„A co výzbroj? Budu potřebovat Vilmainovy šestatřicítky.“
„Máme jich dvacet, rozdělíme se.“
„A taky bazuku.“
Dám se do smíchu.
„To už přeháníš! Odkdypak jsi takovýhle lokálpatriot! Bereš si zájmy Laročanů nějak moc brzo k srdci!“
„Neřekl jsem, že to přijmu,“ ohradí se Meyssonnier.
„A ke všemu mě vydíráš!“
Ani se neusměje.
„Dobrá,“ řeknu po chvilce zamyšlení. „Až opevňovací práce v La Roque skončí, budu ti svěřovat bazuku vždycky na čtrnáct dní v měsíci.“
„Koneckonců,“ řekne Meyssonnier.
Obsah onoho „koneckonců“ je takový, jaký mu dáváme v Malejacu: neurčitý a zdrženlivý.
„A taky je tu,“ pokračuje, „kořist z Courcejacu, kterou přivezl Feyrac. Je vydatná. Budeš se muset vyjádřit, děláš-li si na ni nárok.“
„Oč jde? Víš to?“