„Ano. Před chvilkou mi to zrovna říkali. Drůbež, dvě prasata, dvě krávy a spousta sena a řepy. Seno tam zůstalo v jedné stodole, natolik pitomí přece jen nebyli, aby ji podpálili.“
„Dvě krávy! Já myslel, že v Courcejacu měli jen jednu.“
„Druhou měli schovanou, aby ji nemuseli dát Fulbertovi.“
„Tak se na ty lidi podívej! Miminka v La Roque mohou klidně chcípnout hlady, jen když tomu jejich nic nechybí! Štěstí jim to nepřineslo!“
„Tak co,“ přivede mé Meyssonnier suše zpátky k věci. „Jak se rozhodneš? Budeš chtít svůj díl?“
„Chtít svůj díl! To je ale nestydatost! Celá kořist patří Malevilu, protože Vilmaina porazil Malevil!“
„Poslyš,“ řekne Meyssonnier a ani se nepousměje, „navrhnu ti tohle: vezmeš si všecky slepice…“
„Na slepice se vykašlu. Máme jich na Malevilu až až. Sežerou moc zrní.“
„Počkej: vezmeš si slepice, obě prasata, a my si necháme zbytek.“
Dám se do smíchu.
„Malevil dvě prasata a La Roque dvě krávy! Tomu říkáš spravedlivé dělení? A co seno? A řepa?“
Ticho. Ani slovíčko.
„Stejně,“ dodám po chvilce, „sám rozhodnout nemohu. Musím věc projednat na Malevilu.“
A když Meyssonnier pořád mlčí a jen se přísně dívá, řeknu bez valného nadšení:
„Když se ovšem uváží, že máte v La Roque jen jednu krávu, mohli bychom vám snad v otázce krav ustoupit.“
„Koneckonců,“ opáčí Meyssonnier truchlivě, jako by v celé transakci neměl navrch on, ale já.
A zase ticho. Přežvykuje dál. Nenaléhám na něj.
„Pokud dobře rozumím,“ řekne se znechucenou tváří, „ke všemu se na mně bude chtít, abych dodržoval demokratické formy, celé dlouhé hodiny diskutoval a nechal se pro každou maličkost kritizovat lidmi, kteří budou jen sedět na zadku a nic nedělat.“
„Jenom nepřeháněj, budeš mít obecní radu, že by ji nevyvážil zlatem.“
„Zlatem? A co ta panička, tu by taky nevyvážil zlatem?“
„Judita Médardová?“
„No právě, Judita. Jazyk má jak meč! A co je to vůbec za ženskou,“ zeptá se podezíravě. „Socialistka?“
„Co tě napadá! Levicová křesťanka.“
Tvář se mu rozjasní.
„To bych bral spíš. S tímhle druhem katolíků jsem se odjakživa dobře shodl. Jsou to idealisti,“ dodá s nepatrným odstínem pohrdání.
Jako by on sám nebyl idealista! Ale vrásky z čela mu každopádně zmizely. Marcela, Faujaneta a Delpeyroua totiž zná. Právě Judita mu připadala, smím-li to tak říci, obtěžkána neznámem.
„Přijímám.“
Když přijímá, mohu s požadavky vyrukovat zase já.
„Poslyš, ale přece jen bych rád, aby se mezi larockou městskou radou a Malevilem jasně dohodlo jedno: deset Vilmainových šestatřicítek a případně ty dvě krávy z Courcejacu nebudou majetkem městečka. Dostaneš je k dispozici výhradně ty na tu dobu, pokud budeš vykonávat v La Roque svou funkci.“
Otočí ke mně kritické oko.
„Chceš tím říct, že kdyby se mnou Laročané vyrazili dveře, vezmeš si je zpátky?“
„Přesně tak.“
„Nebude to možná tak snadné.“
„Dobrá, pak tedy pušky i krávy zahrneme do rámce celkového vyjednávání.“
„Prostě handrkování, že,“ opáčí s jakýmsi těžko popsatelným výrazem, jako by mě obviňoval.
Celý rozhovor je veden z jeho strany poněkud studeně. Dokonce s odstupem. Cítím trapné rozpaky. Bolí mě, že bych se s ním měl rozloučit bez špetky oné vřelosti, jež charakterizuje naše vztahy na Malevilu.
„No vidíš,“ řeknu, nutě se do veselého tónu, „a je z tebe larocký starosta! Jsi šťastný?“
Má otázka rozhodně šťastná není.
„Ne,“ odvětí suše. „Budu, doufám, dobrým starostou, ale šťastný nejsem.“
Když už jsem jednou uklouzl, šinu se po svahu dál.
„Ani když budeš bydlet u Marie Lanouaillové?“
„Ani tak,“ odpoví bez pousmání a ukáže mi záda.
Zůstanu sám a je mi smutno u srdce, že mě tak odbyl. Zasloužil jsem si to, což mě ovšem ani trochu neutěšuje. Naštěstí nemám kdy pitvat své duševní stavy. Mého lokte se dotkne Fabrelâtre a se zdvořilostí blízkou patolízalství žádá o slyšení. Nemohu říci, že bych tu dlouhou bělavou svíčku s kartáčkem pod nosem a očima mžikajícíma za železnými obroučkami brýlí příliš miloval. Navíc mu páchne z úst.
„Pane Comte,“ ozve se bezbarvým hlasem. „Někteří lidé tady říkají, že prý mě budou soudit a pověsí mě. Připadá vám to správné?“
Dobře o krok ustoupím (a to nejen proto, abych mu dal najevo odstup) a chladně řeknu:
„Nepřipadá mi správné, pane Fabrelâtre, aby vám hrozili pověšením, než budete souzen.“
Rty se mu třesou, pohled mu zakolísá. Je mi ho líto, třasořitky. Ale stejně, jak by řekl Marcel, mohu snad zapomenout, jak v La Roque kdekoho špehoval? Jak táhl s Fulbertem v tyranii za jeden provaz?
„Kdo jsou ti lidé?“ zeptám se.
„Jací lidé, pane Comte?“ hlesne, že je ho sotva slyšet.
„Ti, co říkají, že vás budou soudit.“
Jmenuje mi dvě nebo tři osoby, samozřejmé z těch, kdo se za Fulbertových časů drželi pěkně v koutku. Sami nepohnuli ani malíčkem, ale sotva Fulbert padl, z oveček se stali vlci.
Fabrelâtre při vší změkčilosti není padlý na hlavu. Sledoval mou myšlenku.
„A přitom jsem přece nedělal nic jiného než oni,“ poznamená skomíravým hlasem. „Jenom jsem poslouchal.“
Podívám se na něj.
„Možná jste, pane Fabrelâtre, poslouchal až trochu moc.“
Panebože, ten člověk je učiněné bláto! Zatáhne pod mým obviněním hlavu jako slimák. A já slimáka nikdy nedokázal rozšlápnout, ani v holínkách. Odhazuji je z cesty špičkou boty.
„Poslyšte, pane Fabrelâtre, pro začátek se budete držet pěkně stranou, do ničeho se neplést, s nikým se nevybavovat. Pokud jde o soud, uvidím, co dokážu.“
Pošlu ho i s jeho děkováním do háje a otočím se k Burgovi, který ke mně míří z druhého konce kaple. V očích živý pohled chlapíka, který se vyzná v tlačenici, vystrkuje své kulaté bříško kuchaře a energicky natahuje krátké nožky.
„Panečku,“ spustí zadýchaně, „měl jste slyšet, co se strhlo kolem Gazela! Přišlo pár lidí, a že prý nesmí pochovat Fulberta s modlitbami. Gazel je rozčilením úplně bez sebe. Prosil mě, abych vám to zašel říct.“
Jeho slova mi vzala dech. Lidská hloupost a podlost mi v tom okamžiku připadá doslova bez hranic. Říkám si, stojí-li vůbec za tolik námahy snažit se tak ubohého a zlovolného tvora uchránit před vyhynutím. Požádám Burga, aby na mne počkal, že s ním za Gazelem zajdu. V letu čapnu Juditu a odvedu ji kousek stranou.
Za řeči musím samo sebou okusit její svěračské pěsti. Odevzdaně jí svůj biceps přenechám, běží o důležitější věci.
„Čas kvapí, paní Médardová,“ obrátím se na ni. „Lidé už jsou netrpěliví. Směl bych vám ještě navrhnout či poradit pár věcí?“
Souhlasně nachýlí těžkou hlavu.
„Za prvé: kandidáty by měl podle mého představit Marcel. A to šikovně. Smím být upřímný?“
„Ale samozřejmě, pane Comte,“ přisvědčí Judita, statnou pěst zaťatou do mé paže.
„Dvě jména nepůjdou lidem moc pod nos: vaše, protože jste žena, a Meyssonnierovo kvůli jeho někdejším svazkům s komunistickou stranou.“
„To je diskriminace!“ vykřikne Judita.
Než se stačí pohroužit ještě hloub v rozkoše liberalistického rozhořčení, přetrhnu jí řeč.
„U vás by měl Marcel zdůraznit, jaký prospěch může městské radě přinést vaše vzdělání. Meyssonniera ať představí jako odborníka na vojenské otázky a nepostradatelnou spojku mezi městečkem a Malevilem. O starostování zatím ani muk.“