„Musím přiznat, pane Comte, že před vaším jemnocitem smekám,“ prohlásí Judita a sama mi s nemenším jemnocitem stiskne pažní sval.
„Ještě něco, jestli dovolíte. Našlo se pár lidí, kteří chtějí postavit Fabrelâtra před soud. Jaký je váš názor?“
„Že to je pitomost,“ vyjádří se Judita stručně jako muž.
„Naprosto s vámi souhlasím. Udělit mu veřejnou důtku naprosto postačí. A pak ještě několik dalších – nebo možná týchž – lidí chce zabránit Gazelovi, aby Fulberta pohřbil jako křesťana. Zkrátka nám tu hrozí vyrůst nová historie Antigony.“
Judita se při oné připomínce klasiky znalecky pousměje.
„Dík za upozornění, pane Comte. Budeme-li zvoleni, podobná idiotství v zárodku potlačíme.“
„A kdybyste dovolila, napadá mě ještě jedno: bylo by možná dobře zrušit všechny Fulbertovy dekrety.“
„To je samozřejmé.“
„Já se na tu dobu ztratím, aby se snad zdejším lidem nezdálo, že na ně při volbách vykonávám nějaký nátlak. Zajdu se podívat za panem Gazelem.“
Usměji se na ni; po krátkém zaváhání se laskavé uvolí vrátit mi můj biceps. Ta žena je i se všemi svými chybičkami solí, země. Dám za to skoro hlavu, že si bude s Meyssonnierem dobře rozumět.
Burg mě dovede bludištěm chodeb do Fulbertova pokoje, kde uklidním naši Antigonu. Je skutečně všecka rozpálená a tvrdě rozhodnutá zajistit padlému nepříteli pohřební obřad v duchu našeho náboženství. Vrhnu pohled na Fulbertovo mrtvé tělo. Hned však oči odvrátím. Tvář má jedinou krvavou ránu. A někdo ho musel bodnout, vidím na prsou krev. Gazel, ujištěný, že ho podpořím, mi projevuje živou vděčnost, a protože začal pořádat Fulbertovy papíry (podezírám ho, že v záchvatu nepřekonatelné staropanenské zvědavosti), nabídne mi vrátit zpátky onen dopis, v němž jsem prosazoval své historické právo na lenní svrchovanost nad La Roque. Vezmu si ho. Co bylo dobrou válečnou taktikou na zastrašení Fulberta, při našich současných vztazích s městečkem přestalo platit. Obávám se naopak, že kdybych tu dopis nechal, mohly by ho jednou nějaké zlomyslné hlavy využít.
Vyjdu na zámeckou esplanádu a zamířím k vysokým tmavozeleným vratům. Hned v první chvíli mě uvítá slunce. Všecek v jeho teple pookřeji. Napadá mě, že si larocká městská rada bude muset najít pro občanská shromáždění nějakou jinou zámeckou místnost. Možná ne tak krásnou jako kaple, ale světlejší a méně vlhkou.
Agnès Pimontová bydlí v malém, velice starobylém a půvabném domečku na Příčné ulici hned nad krámkem, kde její muž prodával papírnické potřeby, knihy a noviny. V domku je všechno miniaturní, i srázné točité schodiště do patra je tak uzounké, že musím procházet jeho ohyby s šikmo natočenými rameny. Agnès mi vyjde nahoře nad schody vstříc a uvede mě do maličkého salónku osvětlovaného stejně maličkým oknem. Celé obydlí připomíná domeček pro panenky. Ten dojem kdysi ještě zdůrazňoval truhlík, s muškáty, jenž zdobil okno do ulice. Stěny jsou potažené jutou v barvě starého zlata a stojí tu dvě podivuhodně nizoučké, opravdu „lenoškovité“ lenošky čalouněné modrým sametem. Nad nimi se člověk ještě tak moc nediví, ale kudy sem nastěhovali onen divan se stejným potahem je skutečně záhada, protože oknem ani po schodech se sem zaručeně nedostal. Možná tu stál odjakživa, ještě dřív, než vyrostly zdi. Stářím by na to vypadal, i když stylu je spíš neurčitého. Na rozdíl od domu, jehož letopočet v masivním kameni nad domovním vchodem hlásá, že byl postaven za Ludvíka XIII.
Na podlaze mezi nízkými lenoškami a divanem leží kovral, na kovralu orientální koberec francouzské výroby a na koberci ještě umělá bílá kožešina. Oba poslední kousky Pimontovi nejspíš po někom zdědili, a protože v tak malém bytě nevěděli kam s nimi, rozhodli se zkrátka poskládat je jeden na druhý. A působí to nakonec hebounce jak peřinka. Hebké jak peřinka je i přijetí. Agnès mě uvítá všecka svěží, růžová a plavovlasá, v krásných světle hnědých očích – které mi, jak už jsem říkal, odjakživa připadaly modré – výraz dobroty. Uvelebí se na divanu a mně pokyne k jedné z lenošek. Octnu se v ní tak nízko a tak blízko u bílé kožešiny, že mám pocit, jako bych seděl na zemi u Agnèsiných nohou.
Mám v její společnosti odjakživa pocit intimity a důvěry, provázený trochou melancholie. Málem se stala mou ženou, a místo aby mi vyčítala, že ze svatby sešlo, zachovala mi přátelství. Vážím si jí za to. Pochybuji, že by se tak zachovalo jedno děvče z tisíce. A kdykoli se s ní setkám, se závanem lítosti si říkám: vida, taky jedna cesta, po níž se mohl ubírat můj život. A v duchu se ptám, co by z oné možnosti bylo asi vzešlo, jsou to však jen takové nezodpověditelné, tantalovské otázky. Žádný muž, opakuji si pokaždé, nemůže tvrdit, že mohl být s nějakou ženou šťastný, dokud to nezkusil. A jakmile to jednou zkusí, ať už je výsledek šťastný nebo ne, zkouška přestává být zkouškou a stává se životem.
Jedna věc je každopádně jistá. Kdybych se byl tenkrát před patnácti lety s Agnès oženil, nepochodil jsem špatně. Zestárla velice málo. Nebo spíš velice hezky, neuvadla ani neseschla, nabyla jen zralejších tvarů. A ne zas přehnaně, zůstala i po Christince v pase pěkně štíhlá, pouze nad ním a pod ním se všechno zaoblilo. A se svou nádherně růžovou a svěží pletí neustále vypadá, jako by právě vyšla z koupele. Dnes se kvůli mně dokonce i nalíčila a upravila si vlasy. Tím líp, budu to mít snazší. Dobře totiž cítím, že mě v nadcházejícím rozhovoru čeká boj se zmizelou civilizací v plné její váze.
Venkovské chytračení, zdlouhavé okolkování si mohu u Agnès odpustit. Ačkoli žije jen na malém městečku a její způsob vyjadřování není o nic lepší než třeba Menouin, je to městka. Opřu se v lenošce, pohlédnu jí do očí, vynasnažím se potlačit všechno vzrušení a zamířím rovnou k cíli:
Jak by se ti, Agnès, líbilo přestěhovat se na Malevil a žít tam s námi?“
Řekl jsem „s námi“, ne „se mnou“. Ale nejsem si jist, zda v tuto chvíli onen odstín vskutku postřehla. Zrudne totiž jako pivoňka a od nohou až k hrudi jako by se v ní cosi vzedmulo. Dlouho mlčí. Dívá se na mne a já se ze samého strachu, abych ji neuvedl v omyl, snažím nepovědět očima víc, než kolik je třeba.
Pootevře rty (krásné a plné), opět je zavře, polkne, a když je konečné schopna slova, vyhýbavě odpoví:
„Kdyby ti to udělalo radost, Emanueli.“
Přesně toho jsem se báclass="underline" svedla hovor na osobní kolej. Nezbývá než se vyjádřit jasněji.
„Neudělalo by to radost jen mně, Agnès.“
Trhne sebou, jako bych ji udeřil. Z tváře se jí vytratila všechna barva.
„Máš na mysli Colina?“ řekne jaksi zklamaně a zároveň se stopou výčitky svědomí.
„Nejen Colina.“
Netroufá si porozumět, jen se na mne dívá, a tak spustím o Miette a hlavně o Catie a o tom, jak její sňatek s Tomášem v našem společenství selhal. Vezme mou řeč zas osobně.
„Ale o takové holce jako Catie, Emanueli, jsem ti mohla říct už předem…“
„Catie nech stranou,“ skočím jí do řeči. „Neběží o tu nebo onu osobu. Na Malevilu je prosté osm mužů a dvě ženy. S tebou tři, pokud bys přišla. Může si některý z mužů dovolit zabrat v takové situaci určitou ženu jen pro sebe? A kdyby to udělal, co by tomu řekli ostatní?“
„A na city nemyslíš?“ namítne Agnès prudkým, skoro pobouřeným tónem.
City. No ano, stojí proti mně v silné pozici. Cítím za ní celá staletí dvorské lásky. Celá staletí lásky romantické. Zvednu k ní oči.