„Ty mi nerozumíš, Agnès. Nikdo tě nebude nikdy nutit do něčeho, co bys sama nechtěla. Budeš mít naprostou svobodu vybrat si, koho chceš.“
„Koho chci!“ opáčí.
Je to výkřik. Dvě slova plná výčitek, a nejen výčitek. Nikdy totiž neměla tak blízko k milostnému vyznání. V hlubokém rozrušení, stržen vlnou jejího pohnutí, nejsem dalek toho, jí ustoupit. Dívám se jinam. Mlčím. Sbírám nové síly. Trvá mi hodnou chvíli, než se přes ta dvě slova přenesu. Je mi však až příliš jasné, že by to nebyla dobrá cesta, že vytvořit na Malevilu trvalý pár je představa s životem našeho společenství naprosto neslučitelná. Neběží už ani o onen nepoměr v počtu mužů a žen, jímž obvykle rád argumentuji. Podstatná je jiná věc. Je totiž třeba se rozhodnout: buď rodinná buňka, nebo společenství bez vlastnických vztahů.
Napadá mě, že bude líp Agnès raději ani neprozradit, jakou oběť přináším, když se jí vzdávám. Povědět jí to, jen bych tím její „city“ posílil. Nakloním se kupředu a řeknu:
„Není to možné, Agnès, už kvůli Colinovi. Kdybych si tě vzal, znamenalo by to pro něj strašné zklamání a hrozně by žárlil. Kdyby si tě vzal on, já bych taky nebyl šťastný. A není tu jen Colin. Jsou tu i ostatní.“
Colin jako argument na ni zabere. A protože na jednu stranu cítí mou neoblomnost a na druhou jí Malevil připadá i po tom všem přece jen lákavější než La Roque, neví, za který konec věci popadnout. Rozhodne se tedy čistě po žensku, což není koneckonců o nic horší způsob než jiný. Najde únik v mlčení a slzách. Vstanu z lenošky, usednu na divan vedle ní a vezmu ji za ruce. Pláče. Dobře jí rozumím. I ona, stejně jako já, se právě teď vzdává jedné z možností, o níž leckdy v životě snila.
Když vidím, že pramen slzí vysychá, podám jí kapesník a čekám. Pohlédne na mne a tiše řekne:
„Znásilnili mě, věděl jsi to?“
„Nevěděl. Ale tušil.“
„Znásilnili všechny ženy ve městě, i staré, i Josefu.“
Protože na to nic neříkám, dodá:
„Proto tě napadlo…“
„Ty šílíš!“ vykřiknu. Jediný důvod je ten, který jsem ti uvedl.“
„Protože to by bylo nespravedlivé, víš. Znásilnili mě, ale běhna proto ještě nejsem.“
„Ale to dobře vím,“ prohlásím rázně. „Ty za to přece absolutně nemůžeš, něco podobného mi ani nepřišlo na mysl!“
Vezmu ji do náruče, rozechvělou rukou ji hladím po tváři a po vlasech. Měl by ze mne v tu chvíli hovořit především soucit, ale cítím jen touhu. Zaskočila mě zcela nečekaně a s takovou brutalitou, že se až zděsím. Zkalí se mi zrak, změní rytmus dechu. Posledním zbytkem jasného rozumu si ještě stačím pomyslet, že musím za každou cenu a okamžitě dosáhnout Agnèsina souhlasu, nebo ji nakonec znásilním i já.
Naléhám. Vymáhám z ní odpověď. Leží mi sice poddajně v náručí, ale ještě váhá, brání se, a když se konečné podvolí, udělá to myslím spíš proto, že se na ni přenesla má touha, než že bych ji přesvědčil.
Bílá kožešina najde uplatnění. Sklouzneme na ni, ale můj něžný cit vůči Agnès se neozve ani na okamžik. Jako bych ho byl uzamkl kamsi do nejzazšího koutku svědomí, aby mi nepřekážel. Zmocním se jí divoce jak primitiv.
Zanechám po sobě spoušť, ale sám na ni doplatím také. Může-li mít pocit štěstí různé roviny, pak lze říci, že se cítím šťastný v té nejnižší. Ale zbývá mi po všech těch bojích a prolité krvi vůbec ještě místo pro nějaké jiné štěstí než to, že skupina přežila? Nepatřím už sobě. Těmi slovy také doprovodím své na shledanou a po Agnèsině lehce chladném rozloučení, stejném jako před hodinou Meyssonnierovo, ji se smutkem v srdci opustím.
Když se však shledám v podvečerní kapli po skončeném zasedání s Meyssonnierem, už je v lepší, přátelštější náladě. Zamíří ke mně a odvede mě stranou.
„Kde jsi byl? Všude jsme tě hledali. Ale na tom nezáleží,“ pokračuje s obvyklou diskrétností. „Poslyš, mám dobré zprávy. Všechno prošlo jako po másle. Schválili celou kandidátku a na Juditin návrh zvolili nevelkou většinou Gazela za faráře. A tebe, když už v tom byli, za larockého biskupa.“
Zkoprním. To je tedy vrchoclass="underline" povýšení na biskupa těsně po schůzce, z níž právě přicházím. Pravda, blahoslaveni nepřítomní. Mám-li v tom však vidět prst boží, pak je Bůh k slabostem lidského těla shovívavější, než mu kdy kdo přičítal.
Ironie situace mě však v první chvíli do očí tak neuhodí. Rozčileně vykřiknu:
„Já larockým biskupem? Ale mé místo je na Malevilu! Tos jim neřekl?“
„Počkej, oni vědí, že Malevil neopustíš. Ale pokud jsem je dobře pochopil, chtějí prostě, aby měl Gazel nad sebou někoho, kdo by ho krotil. Mají trochu obavu, že bude moc horlivý.“
Dá se do smíchu.
„Přišla s tím nápadem Judita a já přitlačil, jak se dalo.“
„Tys přitlačil!“
„Samozřejmě. Jednak myslím doopravdy neuškodí, když budeš stát nad Gazelem jako vrchní instance. A pak jsem si říkal, že tě aspoň častěji uvidím. Protože přece jen, odejít z Malevilu…“ dodá polohlasem.
Zadívám se na něj. A on na mne. Po chvíli odvrátí hlavu. Nevím co říci. Chápu, jak mu je. Celá naše čtveřice, Peyssou, Colin, Meyssonnier a já, se od školních dob nikdy neopustila. Důkazem je Colin: zařídil si instalatérství v La Roque, ale bydlel dál v Malejacu. A teď je konec. Klub už nebude celý. Jasně si to v tom okamžiku uvědomím. I mezi námi na Malevilu zůstane po Meyssonnierovi bolestně prázdno.
Stisknu mu pravé rameno a dost neobratně řeknu:
„Ale jdi, uvidíš, že tu uděláš kus dobré práce.“
Jako by kdy práce mohla někoho utěšit.
Přistoupí k nám Tomáš a se stopou ironie ve tváři mi gratuluje. Po něm přijde Jacquet. Peyssoua nevidím. Ukáže mi ho Meyssonnier, stojí velice zaneprázdněn několik metrů od nás: Zmocnila se ho energicky Judita, šťastná, že konečně objevila mužského, který ji o celou hlavu převyšuje. Něco mu říká a pohledem přitom klouže po jeho rozložitých proporcích. Obdiv je vzájemný, protože po návratu na Malevil mi Peyssou řekne: „Viděl jsi ten kus? Vsadím se, že taková ženská musí v kanafasu způsobit hotové furóre!“ Tak daleko ještě nedošli. Zatím mu Judita ohmatává biceps. A já svého Peyssoua přímo vidím, jak ho okamžitě napne. Podobně nabobtnalý sval musí být pro Juditu určitě potěšením.
„Tamtoho, si nevšímej,“ otočí se ke mně Meyssonnier. „Ztratil jsem prve trochu náladu.“
Jeho myšlenka omluvit se za předchozí chlad mě vezme u srdce. Ale zas nenajdu vhodná slova. Mlčím.
„Víš, když jsi mě po tom přepadení nechal na silnici a odjel pro ostatní na Malevil,“ vysvětluje, „zůstal jsem pěknou chvíli mezi těmi mrtvými a přemílal v hlavě všelijaké neveselé myšlenky.“
„Jaké myšlenky?“
„No, třeba ten Feyrac, jak jsme ho museli dorazit… Když si člověk představí, že by byl těžce raněn někdo z nás. Co bychom si počali? Bez doktora, bez léků, bez operačního zařízení. Bylo by hrozné, muset ho nechat bez pomoci zajít.“
Mlčím. I já už na to myslel. A vidím na Tomášovi, že on také.
„Se vším všudy prostě středověk,“ dodá Meyssonnier.
Zavrtím hlavou.
„Ba ne. Tak docela ne. Situace je obdobná, to je fakt, podobné chvíle, jakými teď procházíme, středověk opravdu zažil. Ale zapomínáš na jedno. Úroveň našich znalostí je nekonečně vyšší, nemluvě o tom, že slušný souhrn vědění obsahuje má malá knihovna na Malevilu. To všechno trvá dál. A má to obrovský význam, rozumíš. Jednoho dne nám to pomůže vybudovat všecko znovu.“