„Nejhorší je, pane učiteli,“ řekl malý Colin uctivě, ale s úsměvem, jenž měl k uctivosti daleko“, „že všechny ty peníze padly na faru úplné zbůhdarma. Protože když starý farář z La Roque odešel, což je sotva týden, biskupství jmenovalo nového faráře jako obvykle: dohromady pro La Roque i Malejac, jenom s doporučením, aby bydlel radši v Malejacu. Jenže ten nový si vybral La Roque.“
„Odkud tohle máte?“ obrátil se Paulat přísně na Colina.
„Ale přímo od abbého Baymonda, toho nového faráře,“ řekl Colin. „Jak možná víte, pane Paulate, bydlím sice v Malejacu, ale instalatérskou dílnu mám v La Roque a tamější starosta si u mě objednal práce pro faru.“
Paulat svraštil brvy.
,A nový farář že vám řekl…“
„Žádné,že mi řekl’, pane Paulate, tu spojku klidné vynechte, Prostě mi řekl.“
Setřel učitele s milým úsměvem a aniž zvýšil hlas. V Paulatově hubené žlučovité tváři to zaškubalo.
„S bydlením, tak mi to řekl,“ pokračoval Colin, „mi dali na vybranou, Malejac nebo La Roque, ale radši Malejac. Jenže Malejac je díra, to jistě uznáte taky. A v La Roque je aspoň mládež. A já své místo vidím hlavně mezi mladými.“
Rozhostilo se ticho.
„Ovšemže,“ řekl Paulat.
A to bylo všecko. Meyssonnier pak začal o tom, jak by se mělo na dotyčnou událost „odpovědět“, a já polevil v pozornosti, protože „odpověď“ už jsem měl připravenou, a to takovou, že panu Paulatovi nebude zrovna příjemná. Čekal jsem, že se s ní vytasím, až diskuse uvázne, a abych vystihl pravou chvíli, k tomu mi stačilo poslouchat na půl ucha.
S úsměvem v očích jsem pohlédl na Colina. Blažilo mě, že učitele setřel, a ke všemu tak krásné, ve jménu gramatického obratu.
Poťukával jsem během Meyssonnierovy řeči prsty do stolu a neubránil se troše lítosti. Než učitel přišel, bylo všechno jasné jako sklo: opozice postaví při obecních volbách proti starostově kandidátce jednotnou kandidátku Pokrokového svazu a s těsným rozdílem bude zvolena. Vytvoříme s Colinem, Peyssouem, Meyssonnierem a dvěma dalšími stejně smýšlejícími rolníky obecní radu a starostou zvolíme Meyssonniera.
Z Meyssonniera bude i při jeho poutech ke straně dobrý starosta. Obětavý, nezaujatý, ani trochu marnivý a zdaleka ne tak nesnášenlivý, jak vypadá. S Meyssonnierem v čele zavedeme v Malejacu vodovod, každé nároží dostane elektrické osvětlení, mládež fotbalové hřiště a v údolí Rhunes zřídíme čerpací stanici, aby to měli pěstitelé se zavlažováním tabáku a kukuřice snazší.
Paulat nám všechny tyhle plány narušoval, aspoň pro tu chvíli. Chápal politiku po městsku a v skrytu duše hýčkal centristický sen. Stát v každém poli jednou nohou, nechat se zvolit levicí a vládnout s pravicí. My v Malejacu jsme však tak zkažení nebyli.
V průběhu další debaty jsem hleděl učiteli přímo do obličeje, seděl totiž zrovna proti mně. Tvář měl žlutavě hnědou, nos rozpláclý a z profilu působil jaksi rozměkle a gumově. Mohutný jazyk jako by se mu nevešel do úst: neustále mu povylézal z odulých rtů, měnil jeho řeč v rozbředlé drmolení a nutil ho bez přestání prskat. Hluboké rýhy podél úst svědčily o špatném trávení a šlachovitá šíje nad bílým límečkem se mu červenala drobnými pupínky. Už jsem viděl, jak mu naskáčou další, až ho položím na lopatky.
Ale zároveň mi ho bylo jaksi líto. Často jsem si všiml, že takoví zažloutlí, furunkulózní lidé postižení špatným trávením nebývají v živote šťastní. Ze samé ctižádosti se totiž nikdy nevěnují věcem, které by je doopravdy těšily, nýbrž tomu, co považují za důležité jiní.
Jsou chvíle, kdy je třeba lidem naslouchat, a jiné, kdy je ucho zbytečné a stačí se na ně dívat. Colin už napohled jiskřil jako dobré víno. Paulat připomínal slimáka. V Meyssonnierovi člověk okamžitě vycítil schopného, řízného chlapíka, jací tvoří silný kádr armády či politické strany. A Peyssou se i při své drsné skořápce dokázal nad čímkoli rozechvět jak dívenka. Ted však mimochodem nebyl rozechvělý ani trochu. Seděl rozvalený v ludvíkovské židli a podle toho, jak se konečkem palce dloubal v nose, mi bylo hned jasné, že se dokonale nudí a že diskuse uvázla na mrtvém bodě.
Pár v letu pochycených slov mi to potvrdilo.
„Něco ale udělat musíme,“ řekl jsem, „nemůžeme to nechat projít jen tak. Mám jeden návrh a rád bych, abyste o něm hlasovali.“
Po krátké odmlce jsem pokračovaclass="underline"
„Navrhuji napsat starostovi dopis. Už jsem ho taky připravil, a jestli dovolíte, přečtu vám ho.“
A nečekaje na žádné dovolení, vytáhl jsem okamžitě text z kapsy a přečetl ho.
„To ne! To ne!“ zvolal roztřeseným hlasem Paulat, šermuje před sebou oběma rukama. „Žádný dopis! Žádný dopis! S takovými postupy naprosto nesouhlasím!“
Prskal, koktal, byl načisto bez sebe. No ovšem, takový dopis, a ke všemu dopis starostovi, se dá těžko vzít zpátky, když se jednou podepíše.
Paulat zahájil defenzívu, jež se protáhla na půldruhé hodiny, až se nakonec utekl k jednacím formalitám a žádal odložit debatu na jindy. Okamžitě jsem navrhl o tom hlasovat. Načež Paulat vyrukoval s požadavkem, aby se nejprve hlasovalo o vhodnosti navrhovaného hlasování. Byl poražen hned dvakrát
„Tak nám tedy povězte, pane Paulate,“ řekl jsem smířlivě, „se kterými body toho textu nesouhlasíte?“
Bránil se. Znásilňuji ho! Kladu mu nůž na krk! To je tyranie!
„A takhle spatra,“ dodal nakonec, „bych vám to stejně těžko řekl. Text je dlouhý, člověk by ho musel pročíst znovu.“
„Tady máte kopii,“ opáčil jsem a podal mu kopii dopisu přes stůl. Byla na žlutém papíře, což mi i při všem vzrušení z diskuse letmo připomnělo Birgittu.
V tu chvíli učitel předvedl podivuhodný herecký výkon.
„To ne! To ne!“ bránil se ústy, hlavou i rameny, přitom však kopii ode mne bral, a sotva ji držel v rukou, hned zas jako by ji odstrkoval.
A rozčileně pokračovaclass="underline"
„Nemám ostatně takové předem připravené texty rád. Podobné metody známe, užívají jich a také zneužívají politické strany, obzvlášť komunistická.“
Naznačil jsem Meyssonnierovi, aby provokaci přešel mlčením. V páně Paulatových slovech byl ostatně i kus pravdy.
„Ten text,“ řekl jsem skromně, „jenom shrnuje myšlenky, které jsme nejmíň stokrát prodebatovali. Je jasný, nijak dlouhý, tónem umírněný a neobsahuje nic nového. Takže nechápu, co se vám na něm nelíbí“
„Ale já neřekl, že se mi nelíbí,“ opáčil Paulat zoufale. „Vcelku s ním souhlasím.“
„Tak pro něj hlasujte!“ vybafl Meyssonnier; Paulatova jedovatá poznámka o komunistech mu zůstala zřejmě vězet v žaludku.
Učitel jeho extempore povznesené přešel.
„Poslyšte, pane Paulate,“ obrátil jsem se k němu se sladkým úsměvem, „nechtěl byste nám tedy povědět, jaké máte vlastně námitky?“
„Nechtěl, je půl druhé!“ mrkl Paulat na náramkové hodinky. Jak vidím, pánové,“ pokračoval rozechvělým hlasem, „hodláte mé výhrady potlačit násilím. No dobrá. V tom případě pokládám však za svou povinnost vás upozornit, že můj hlas nedostanete.“
Zavládlo krátké mlčení.
„Tak hlasujme,“ navrhl Colin. „Já hlasuju pro.“
Já taky pro,“ přidal se Meyssonnier.
„Pro,“ řekl Peyssou.
„Pro,“ řekl jsem i já.
Zahleděli jsme se na Paulata. Tvář měl žlutou, křečovitě staženou.
„Zdržuji se,“ procedil skrze rty.
Čahoun Peyssou na něj zazíral, potom otočil mohutnou, hrubě tesanou papulu ke mně a s vykulenýma očima se zeptaclass="underline"
„,Zdržuje se’, co to má být?“
„Prosté odmítám hlasovat,“ pospíšil si Paulat s vysvětlením.