„Ale kdy?“ namítne Tomáš znechuceně. „Prozatím nás stojí všechen čas a síly, abychom vůbec přežili. Lupičské bandy, hlad. Zítra epidemie. Meyssonnier má pravdu, vrátili jsme se do časů Johanky z Arcu.“
„Ale kdepak,“ odporuji energicky. „Jak se může taková hlava jako ty takhle mýlit? Mentálně jsme vybaveni mnohem líp než lidé v dobách Johanky z Arcu. Nebudeme potřebovat celá staletí, abychom zas dosáhli někdejší technické úrovně.“
„A začali se vším znovu?“ poznamená Meyssonnier a pochybovačně zvedne obočí.
Hledí na mne. Víčka mu pomrkávají. A mne jeho otázka zasáhne až v nitru. Právě proto, že vyšla od něho, zastánce pokroku. A že je mi dokonale jasné, co tam někde v budoucnu, na konci onoho nového začátku, vidí.
Tomášova poznámka
Je na mně, abych vyprávění dokončil.
Nejprve jednu osobní poznámku. Emanuel píše, že prý po zlynčování Fulberta četl v mém pohledu „onu směsici lásky a antipatie“, jaká odjakživa charakterizovala mé vztahy k němu.
Slovo „láska“ není přesné. „Antipatie“ také ne. Spíš by se hodilo říci obdiv a rezervovanost.
Několik slov k oné rezervovanosti. V době, kdy došlo k popisovaným událostem, mi bylo pětadvacet, a na svých pětadvacet let jsem byl velice nezkušený. Emanuelova obratnost mě šokovala. Připadala mi cynická.
Dozrál jsem. Vzal jsem na sebe od té doby různé odpovědné úkoly a vidím dnes věci jinak. Dokonce si myslím, že jistá, a nemalá, dávka machiavelismu je nezbytná pro každého, kdo chce vést své bližní, a to i v případě, má-li je rád.
Jak z předchozích stránek často vysvítá, Emanuel byl vždycky dost spokojen sám se sebou a dost přesvědčen o vlastní pravdě. Dnes už mě ty chyby nerozčilují. Jsou jen rubem sebedůvěry, a té měl jako náš velitel zapotřebí.
A ještě bych rád řekl toto: rozhodně si nemyslím, že každá skupina, ať na nižším nebo vyšším stupni žebříčku, vždycky vyprodukuje velkého muže, jakého potřebuje. Dokonce naopak, v dějinách lze občas postřehnout momenty, z nichž vane jakési strašlivé prázdno: potřebná vůdčí osobnost nevyvstala a všechno spěje k ubohému fiasku.
Otázka se jeví stejně i na našem nízkém stupni. Pro nás na Malevilu bylo veliké štěstí, že jsme měli Emanuela. Udržel mezi námi jednotu a naučil nás bránit se. A Meyssonnierovi se pod jeho vedením povedlo učinit méně zranitelným i La Roque.
Pravda, když Emanuel dosadil Meyssonniera do městečka, obětoval ho vlastně obecnému zájmu, je ale fakt, že Meyssonnier při svém „starostování“ vykonal kus výtečné práce. Zvýšil městské hradby a hlavně dal postavit v půli cesty mezi oběma opevněnými branami čtverhrannou věž; její druhé patro, zařízené jako obyvatelná strážnice, vybavil krbem a zvenčí dal na věži zbudovat zalomené střílny umožňující daleký rozhled po kraji. Pro obchůzky zřídil dřevěnou lávku, jež vede po vnitřní straně hradeb a spojuje čtverhrannou věž z jedné i druhé strany s oběma branami. Materiál k stavbě poskytly rozvaliny dolního města a náhradou za cement posloužil jíl.
Podél hradeb zřídil Meyssonnier jakousi ZPO po malevilském vzoru, vybavenou složitým systémem léček a pastí. Barikádu po způsobu naší palisády ve volném, byť dost kopcovitém terénu postavit nemohl, našel však v hospodářských budovách zámku role ostnatého drátu, původně nejspíš připraveného pro ohrady. Aby se pojistil proti nečekaným přepadům, přehradil jím – ve formě složitě kombinovaných propustí (ve dne otevřených a na noc zavřených) – obě přístupové cesty: asfaltku na Malevil a silnici do krajského města.
S městskou radou i ostatními spoluobčany vycházel Meyssonnier výborně. Zčásti dík Juditě, která si ho velmi cenila. Ale dostal se do náboženského sporu s Gazelem. Věren slibu, který dal Emanuelovi, účastnil se i nadále mše a přijímání, zpověď však rozhodně odmítal. Kdežto Gazel ve snaze udržet pochodeň striktní pravověrnosti hodlal po Fulbertově vzoru vázat přijímání na zpověď. Odvážně se dostavil před městskou radu, aby si věc s Meyssonnierem vyříkal, a protože Meyssonnier zůstal neústupný, hádka zašla značně daleko. „Pokud jsem provedl nějaké hlouposti,“ prohlásil Meyssonnier zhurta, „ochotně vykonám veřejnou sebekritiku, ale nevím, proč bych se měl chodit osobně zpovídat jen vám.“
Nakonec se obrátili na Emanuela jakožto larockého biskupa. Zasáhl opatrně a obratně, všechny vyslechl a zavedl systém veřejné zpovědi všech občanů. Bylo rozhodnuto, že se bude konat jednou týdně, vždycky v neděli ráno. Jeden po druhém každý řeknou, co mají za zlé sami sobě a co druhým, přičemž obvinění budou mít samozřejmě právo odpovědět, ať už na svou obranu, nebo aby své chyby připustili. Emanuel se prvního z těchto larockých sezení účastnil jako pozorovatel a uspokojilo ho natolik, že nás přesvědčil, abychom týž systém převzali i na Malevilu.
Říkal tomu prát špinavé prádlo doma. „Zřízení nejen zdravé,“ řekl mi, „ale dokonce zábavné.“
Líčil mi, jak jedna Laročanka vstala a vytkla Juditě, že nemůže mluvit s mužským, aby mu neohmatávala paži. „Už to samo působilo komicky,“ řekl Emanuel, „ale nejkomičtější byla Juditina nefalšovaně užaslá odpověď.,Nejsem si ničeho takového vůbec vědoma,’ prohlásila svou pečlivě artikulovanou francouzštinou,,je tu snad někdo, kdo by mohl uvedené svědectví potvrdit?’“
„Tady máš důkaz,“ dodal se smíchem, „že je docela dobře, když nám druzí řeknou, jak nás vidí, protože člověk se sám vidět neumí.“
Osobní zpověď jednotlivců tím definitivně zmizela z programu. A Gazel se oné výsady, jež mu tak ležela na srdci, totiž „snímat“ nebo „ponechávat“ bližním jejich hříchy, musel vzdát. Ostatně Emanuel, jak si čtenář jistě vzpomíná, považoval toto privilegium odjakživa za „přehnané“, a kdykoli je musel uvést v praxi, necítil se ve své kůži.
Ale po celé dny předtím, než vymyslel onen chytrý způsob, jak skoncovat s „inkvizicí“ larockého faráře, bylo na něm vidět, že mu spor mezi Gazelem a Meyssonnierem dělá doopravdy starost. Vzpomínám si, jak o tom se mnou několikrát mluvil, a nejvíc mi utkvěl jeden rozhovor u něho v pokoji. Seděli jsme proti sobě u psacího stolu, na velké posteli ležela Evelyna, bledá a vyčerpaná, protože právě přestála prudký astmatický záchvat (vyvolaný podle mého příchodem Agnès Pimontové na Malevil).
„Víš, Tomáši, dvě vůdčí postavy, jedna duchovní a druhá světská, společenství nikdy nesvědčí. Má být jen jedna. Jinak nevyjdeš z věčných napětí a konfliktů. Kdo má na Malevilu na starosti velení, měl by být i malevilským abbém. Jestli tě jednou po mé smrti zvolí vojenským velitelem, budeš muset i ty…“
„To pusť z hlavy!“ vykřikl jsem. „Odporuje to mým názorům!“
„Své osobní názory si strč za klobouk!“ přeťal mi vehementně řeč. „Houby na nich záleží! Důležitý je Malevil a malevilská jednota! Měl bys to pochopit: konec jednoty, konec života!“
„Ale prosím tě, Emanueli, umíš si představit, jak vstanu, otočím se ke kamarádům a začnu odříkávat modlitby?“
,A proč ne?“
„Připadal bych si směšný!“
„A proč by sis měl připadat směšný?“
Vybafl na mne s tou otázkou tak zprudka, že mi vzal řeč. Po nějaké chvilce pokračoval už klidněji, a jako by zároveň hovořil i sám k sobě:
„Je vůbec něco tak hloupého, když se člověk modlí? Jsme obklopeni neznámem. Abychom dokázali přežít, je nám třeba optimismu, proto si představujeme, že je to neznámo dobrotivé, a prosíme je, aby nám pomohlo.“