Ježto Emanuel po sobě žádné skutečné „angažované“ texty nezanechal, máme na vybranou, zda jeho „víru“ chápat maximalisticky nebo minimalisticky. Já sám se pro jednu z těchto alternativ rozhodovat nepotřebuji, citoval jsem však jeho shora uvedená slova jako důkaz, že podporují spíš pojetí minimalistické.
Co teď bude následovat, je pro mne tak bolestné, že se to vynasnažím povědět co nejrychleji, nejstručněji a s co nejmenším počtem detailů. Kdyby bylo možné smazat to mlčením, mlčel bych až do skonání věků, ale magie, želbohu, neexistuje.
Během jara a léta 1978 a 1979 Malevil a La Roque potřely spojenými silami dvě loupeživé bandy. Zavedli jsme mezi sebou systém zrakové a sluchové telekomunikace, jehož pomocí jsme se mohli navzájem o útoku zpravit a přivolat souseda okamžitě na pomoc.
K nejzávažnějšímu poplachu došlo 17. března 1979. Za svítání se ozval zvon z larocké kaple. Vyzváněl tak divoce a neobvykle dlouho, že nám byla vážnost nebezpečí ihned jasná. Emanuel přenechal obranu Malevilu Jacquetovi a Miette s Catie a my ostatní se pustili tryskem lesní stezkou. Po třech čtvrtích hodiny jsme dorazili na kraj lesa, na sto metrů od hradeb obléhaných nepřítelem. Zůstali jsme ustrnutím jak přibití k zemi. Přes všechny pasti, ostnatý drát i vytrvalou palbu obránců stálo u hradeb na různých místech pět nebo šest žebříků. Bandu tvořilo asi padesát chlapů odhodlaných ke všemu, a jak jsme se dověděli později, asi deset jich v tu chvíli, kdy Malevil zasáhl, proniklo už do města. Přepadli jsme útočníky odzadu, střelbou z pušek a bazuky (v těch dnech jsme ji měli zrovna my) jich řadu pobili a zbytek zahnali na útěk. Rozptýleni v drobných, dosud však nebezpečných skupinkách, poschovávali se v podrostu, Emanuel však okamžitě zorganizoval pronásledování. Honba za nimi, z kopce na kopec, trvala celý týden a Malevilci po celou tu dobu prakticky nesesedli z koně.
25. března jsme měli konečné jistotu, že poslední z lupičů padl. Když Emanuel toho dne slézal z Amaranty, pocítil ostrou bolest v břiše. Vzápětí několikrát zvracel a ulehl s vysokou horečkou do postele. Požádal mě, abych mu ohmatal břicho, a ukázal mi přesně místo, kde mám přitisknout. V tu chvíli vykřikl, hned však výkřik potlačil, vrhl na mne pohled, na nějž nikdy nezapomenu, a bezbarvým hlasem řekclass="underline" „Dál se nenamáhej, je to zánět slepého střeva. Tenhle záchvat je třetí.“
Příští den mi pověděl, že měl dva záchvaty v roce 1976 a o vánocích ho čekala operace. Měl už i dohodnutý termín a na klinice zajištěný pokoj, ale protože se cítil naprosto zdráv a byl zavalen prací, odložil operaci na velikonoce. „Byla to nedbalost a teď za ni platím,“ dodal, aniž na mne pohlédl.
Týden po těžkém záchvatu z 25. března nicméně vstal. Začal opět jíst. Ale všiml jsem si, že na koně nesedne a vyhýbá se námaze. Jedl ostatně jen málo, často uléhal a stěžoval si, že mu bývá špatně od žaludku. Tak uběhl měsíc. Doufali jsme po celou tu dobu, že se Emanuel zotavuje, zatím však běželo jen o dočasnou úlevu.
27. května ho u stolu zachvátily prudké bolesti. Přenesli jsme ho do jeho pokoje. Třásl se zimnicí a teploměr ukazoval jednačtyřicet. Břicho měl napjaté a tvrdé. V dalších dnech mu ztvrdlo ještě víc. Strašlivě trpěl a já otřesen zíral, jakou rychlostí se jeho rysy mění. Oči se mu za necelé tři dny propadly a tvář, obvykle plná a ruměná, mu zpopelavěla a vyhubla. Nemohli jsme mu ulevit vůbec ničím, nezbývala nám už ani tabletka aspirinu. Obcházeli jsme kolem jeho ložnice a plakali vzteky a bezmocí při pomyšlení, že Emanuel umře, protože nemůže podstoupit operaci, která by v normální době trvala deset minut.
Šestý den bolesti trochu polevily. Když jsem mu ráno přinesl hrnek mléka, dokonce byl s to ho půlku vypít. Pak mi řekclass="underline" „Je mi třiačtyřicet. Byl jsem pořádná vazba. Ale víš, co mě nejvíc udivuje? Že musím tomuhle tělu, které mi v životě poskytlo tolik radostí, tak tvrdě zaplatit, než mě opustí.“
Pak ke mně obrátil vpadlé oči a s náznakem úsměvu na bledých rtech dodaclass="underline"
„Tedy, opustí, to jsem jen tak řekl. Spíš mám dojem, že odejdeme společně.“
Odpoledne za ním jako každý den přijel z La Roque Meyssonnier. Jakkoli byl Emanuel zesláblý, chtěl vědět, jak vypadá situace mezi ním a Gazelem, a zdál se šťastný, když slyšel, že se jejich vztahy zlepšily. Zachovával si naprosto jasné vědomí. Navečer mě požádal, abych svolal k nohám jeho postele všechny Malevilce. Když se tak stalo, klouzal zvolna pohledem z jednoho na druhého, jako by si chtěl naše tváře vrýt do paměti. Ačkoli byl ještě schopen řeči, nepronesl ani slovo. Možná ze strachu, že kdyby promluvil, podlehl by dojetí. Nechtěl patrně, abychom ho viděli plakat. Ať už tomu bylo jakkoli, prostě na nás jen hleděl, v očích výraz takové lásky a lítosti, až se nám svírala srdce. Pak nám rukou pokynul, abychom odešli, zavřel oči, znovu je však otevřel, a jak už jsme odcházeli, požádal Evelynu a mne, ať zůstaneme. Od té chvíle už nepromluvil. K sedmé večer stiskl Evelyně silně ruku a zemřel.
Evelyna si přála bdít u jeho těla jako první. Požádala mě o to klidným hlasem, dokonce ani neplakala, proto jsem jí bez jakéhokoli podezření vyhověl. O dvě hodiny později jsme ji našli zhroucenou na Emanuelovi. Probodla si hruď maličkou dýkou, kterou nosila zavěšenou na pásku.
Ačkoli ani jeden z nás nebyl zastáncem sebevraždy, Evelynin čin nikoho nepřekvapil, ba ani nepohoršil. Koneckonců jím pouze o něco předběhla vývoj událostí, jemuž stejně všechno nasvědčovalo. Ať se Emanuel snažil jak chtěl, nedokázal víc, než ji jakž takž udržet naživu. A ona sama na nás vždycky dělala dojem, že se drží života jen proto, aby nemusela opustit Emanuela. Po vzájemné poradě jsme s výjimkou jednoho hlasu, totiž Colinova, rozhodli, že ji od Emanuela neodloučíme a pohřbíme je společně. Colinův nesouhlas – který k pohoršenému úžasu všech vysvětloval náboženskými důvody – zavdal příležitost k první neshodě, jež mezi námi po Emanuelově smrti vznikla.
Od té doby jsem o vztazích mezi Evelynou a Emanuelem dost přemýšlel a už mě neudivují. I když se Emanuel v dřívějším světě rozhodl proti monogamii a pak už – z důvodů, jež sám uvádí – ve svém rozhodnutí setrval, myslím, že z jeho srdce přece jen zcela nevyprchala touha po velké, výlučné lásce. A vskrytu nacházel její naplnění ve svém platonickém vztahu k Evelyně. Našel konečné někoho, koho mohl milovat ze všech sil. Nebyla to však zcela žena. A jejich svazek nebyl manželstvím.
Kromě dvou mužů, které Meyssonnier nechal jako hlídku na hradbách, dostavili se na Emanuelův pohřeb všichni Laročané. Cesta tam a zpátky pro ně znamenala i lesní zkratkou pětadvacet kilometrů. Byla to první z každoročních poutí obyvatel městečka k hrobu jejich osvoboditele.
Judita Médardová vyhověla prosbě obecní rady a proslovila dost dlouhou řeč protkanou sem tam výrazy, jež asi posluchačům mnoho neříkaly. Položila důraz především na Emanuelovu humánnost, hovořila o jeho „fanatické lásce k lidem a jeho až jaksi živočišném lpění na zachování druhu“. Zapamatoval jsem si tu větu, protože Emanuela tak přesně vystihovala, ale také proto, že ji podle mého domnění asi všichni plně nepochopili. Ke konci musela Judita proslov přerušit, aby si utřela slzy. Byli jsme jí vděční za to dojetí, ba dokonce i za onu nesrozumitelnost; její řeč jako by tím získala ještě důstojnější, okolnostem ještě líp odpovídající tón.
Tím však naše bolest neskončila. Asi týden po pohřbu přerušila Menou všechen styk s okolím, přestala jíst a upadla do stavu němé skleslosti, z něhož ji nedokázalo nic vytrhnout. Horečku neměla, nenaříkala si, že by ji něco bolelo, nejevila žádné příznaky nemoci. Neulehla ani do postele. Přes den seděla jen na své lavičce, prázdný pohled upřený do ohně, sevřené rty. Když jsme ji vybízeli, aby vstala a něco pojedla, odpovídala zpočátku týmiž slovy, jaká jsme tolikrát slyšeli od Moma, dokud ještě žiclass="underline" „Nechte mě, sakra!“ Pozvolna však odpovídat přestala a jednoho dne, ve chvíli, kdy jsme zrovna seděli u stolu, sklouzla z lavičky a padla do ohně. Vrhli jsme se k ní. Byla mrtvá.