Přijali jsme její odchod s bolestným ohromením. Každý z nás si myslel, že svou vitalitou Emanuelovu smrt překoná, tak jak překonala Momovu. Zapomněli jsme však, že následuje-li po jedné ztrátě vzápětí hned druhá, účinek se nahromadí. A také jsme si myslím nikdy předtím plně neuvědomili, že se Menouina energie potřebovala opírat o sílu, která by jí dodávala jistoty, a tou silou že byl Emanuel.
Když jsme ji pochovali, sešlo se shromáždění, při němž mě Malevilci chtěli jmenovat vojenským velitelem a Colina zvolit za abbého. Odmítl jsem. Na základě argumentu, že Emanuel oddělování světské a duchovní moci tvrdě zamítal. Navrhli mi tedy, abych převzal na Malevilu i funkci duchovního. Odmítl jsem rovněž. Tak jak mi to Emanuel vyčítal, dokud žil, dosud jsem příliš malicherně lpěl na svých osobních názorech.
Dopustil jsem se obrovské chyby. Protože obojí moc pak dostal z našich rukou Colin.
Za Emanuelových časů jsme Colina znali jako bystrého, milého a veselého člověka, ochotného ke každé službě. Ale byl takový jen proto, že ho Emanuel, jeho dávný a vytrvalý zastánce, zahrnoval láskou a přátelstvím. Po Emanuelové smrti se Colin začal považovat za druhého Emanuela. Chyběla mu však jeho autorita a schopnost lidi přesvědčit, a tak se z něho stal tyran, což mu na vážnosti nijak nepřidalo. Když si představím, že jsem se kdysi obával, aby Emanuel „nezpanštěl“! Pokud jde o demokratické metody, byl Emanuel ve srovnání se svým nástupcem učiněný anděl! Colin okamžitě po svém zvolení přestal svolávat obvyklá shromáždění a vládl jako autokrat.
Neminul takřka den, aby nedošlo mezi „vůdcem“ Malevilu a námi k vážnému střetnutí. Hned se chytil s Peyssouem, hned se mnou nebo s Hervém či s Mauricem, dokonce i s Jacquetem. U mužů narážel a s ženami se mu nedařilo o nic líp. Rozešel se ve zlém s Agnès Pimontovou, protože se pokoušel – aniž mu to ostatně bylo co platné – kontrolovat její milostný život. Nepochodil šťastněji ani v La Roque: městečko, zpravené námi o jeho absolutismu, odmítlo zvolit ho za biskupa. Hluboce se ho to dotklo, s Meyssonnierem se napůl pohádal a pokusil se – bezúspěšně – strhnout do hádky i nás.
Pravda, nahradit Emanuela nebylo snadné, ale Colinova marnivost a potřeba neustále povyšovat vlastní já hraničila až s čímsi patologickým. Od chvíle, kdy jsme ho zvolili na Malevilu za abbého a vojenského velitele, začal mluvit vážným, o několik tónů hlubším hlasem, tvářil se odtažitě, u stolu se halil v povýšené mlčení a vraštil obočí, kdykoli někdo z nás promluvil první. Pomaloučku polehoučku se obklopil jakousi dětinskou soustavou drobných privilegií a přednostních práv, na která mu nesměl nikdo sáhnout, aniž ho urazil. Jeho bystrost Emanuelem tolik vychvalovaná – mu tentokrát neposloužila. Místo aby se dovtípil, že se chová nesmyslně, a věci napravil, dokázal jen vytušit náš nesouhlas. Cítil se pronásledovaný. A osamělý, protože se sám postavil stranou.
Na Malevilu zavládla neshoda. Padaly nevraživé pohledy, vznikaly situace plné nesnesitelného napětí a chvíle o nic příjemnějšího mlčení. Agnès Pimontová a Catie podvakrát nadhodily, že se vrátí zpátky do La Roque. Colinovo diktátorství však nedokázala podlomit ani hrozící ztráta dvou žen. Naopak. Vyjma rozkazů přestal vůbec na kohokoli mluvit. Dospěl tak daleko, že dokonce předstíral, jako by se cítil fyzicky ohrožen. Pistoli, kterou nosil za pasem, už neodkládal ani u stolu. A během jídla po nás vrhal pohledy, v nichž se střídala zuřivost s výrazem štvance.
Protože ho všechno uráželo, nakonec jsme u stolu raději nemluvili. Ovzduší na Malevilu tím ztěžklo ještě víc. Z mohutných temných zdí hradu začala čišet nuda a strach.
Colina neustále pronásledovala představa spiknutí. A skutečně na to došlo, začali jsme se domlouvat za jeho zády. Uvažovali jsme, že bychom proti jeho vůli svolali shromáždění a hlasováním ho sesadili. Plán už jsme však nestačili dovést do konce. Než mohl být uskutečněn, Colin byl zabit při potyčce s jednou loupeživou tlupou. Uboze vyzbrojenou a čítající sotva šest mužů. Doufal nejspíš, že si vydobude ztracený kredit, když se před námi blýskne nějakým hrdinským kouskem. Vystavil se nepříteli stejně bláznivě jako kdysi v boji s Vilmainem a dostal z bezprostřední blízkosti rovnou do prsou nálož z ručnice. V okamžiku smrti se mu opět vrátil do tváře onen chlapecký výraz a šelmovský úsměv, jež mu zaživa získávaly z Emanuelovy strany tolik shovívavosti.
Po jeho smrti už jsem se nebránil převzít na Malevilu obě funkce. Navázal jsem opět s La Roque všechna přátelská pouta, jež za Colinovy éry povolila, a městečko mě po roce zvolilo biskupem.
Sklizeň v roce sedmdesát osm byla dobrá, a v devětasedmdesátém ještě lepší. Po nemalém dohadování přijali nakonec Laročtí můj návrh, že do budoucna budeme sklízet všechnu úrodu společně a rozdělovat ji v poměru k počtu obyvatel. Dvě třetiny připadnou městečku a jedna Malevilu, protože nás je deset a Laročanů kolem dvaceti. Vzhledem k úrodné naplaveninové půdě kolem městečka by Malevil na takovém uspořádání v normální době značně získal. Operoval jsem však, a myslím, že oprávněně, argumentem, že rovina je na rozdíl od našich kopců daleko víc ohrožena vpády. Kdyby bylo La Roque jednoho dne vypleněno nějakou bandou, s radostí by v nouzi přijali dvě třetiny naší úrody.
Meyssonnier, z něhož se stal zapálený Laročan, se se mnou během jednání handrkoval jen což. Zůstal jsem však trpělivý, a jak by řekl Emanuel, „pružný, ale pevný“. Dovedl jsem záležitost k úspěšnému konci a při shromáždění za to sklidil od Malevilců vřelá blahopřání. „No prosím,“ prohlásil Peyssou, „Emanuel by to nedokázal líp. Pamatuješ, jak tenkrát měnil s Fulbertem krávu?“
Už v roce sedmdesát sedm, ještě za Emanuelova života, se mezi námi na Malevilu rozvinul doslova kult dítěte. Způsobil to příchod Christinky Pimontové, které bylo tehdy deset měsíců. Vnesla do našich starých zdí cosi tak nového, že jsme nevěřili vlastním očím. I když se narodila jinde, byla naším prvním batolátkem, každý z nás byl do ní přímo blázen, okamžitě jsme ji přijali za svou a šla v tom prvním období svého života z náruče do náruče. Věčně ji někdo nosil, hýčkal, točil se kolem ní, bavil ji, až nakonec začala všem ženám na Malevilu říkat „máma“ a všem mužům „táta“. Vzniklo to spontánně, ale po svém zvolení za vůdce Malevilu jsem za souhlasu celého shromáždění rozhodl zavést tento způsob oslovování nastálo. Od roku sedmdesát sedm se nám totiž narodily další děti, Miettin Gérard, Catina Brigitta a čtyři měsíce po Emanuelově smrti Agnèsin Marcel. Agnès by ho byla z důvodů všem zřejmých ráda pojmenovala po zemřelém, povedlo se mi však jí to rozmluvit a na můj návrh se malevilské shromáždění usneslo, že zásadně vymýtíme také onen zvyk hledat neustále na dítěti fyzickou podobu s jeho rodiči. Nepřipadá mi dobrý ani u manželského páru, natož ve společenství jako naše.
Příchod Agnès Pimontové na Malevil po Fulbertově smrti narušil mezi ženami rovnováhu sil. Agnès oné svobodě, kterou jí Emanuel ponechal, přišla rychle na chuť, ale nerozdělovala se všem tak spravedlivě jako Miette. Vybírala si, byla samý rozmar a koketnost, prostě celá Catie. Užívala však svých ženských zbraní lépe, zkušeněji. V Catině náručí měl člověk pocit, jako by tančil nad sopkou a pak se propadl rovnou do žhavého jícnu. Kdežto Agnès, „něžná a veselá jako dubnový potůček“ (Emanuel), ho nejprve obestřela kouzlem svěžesti a teprve potom zahalila v plameny.