„Na to má právo?“ obrátil se ke mně navýsost užaslý Peyssou, aniž Paulata jmenoval, jako by tu učitel už ani nebyl.
Přikývl jsem.
„Na to má pan Paulat zcela výslovné právo.“
.Jestli někdo odmítne hlasovat, nebo hlasuje proti,“ prohlásil Peyssou po chvíli, „to je to podle mě prašť jako uhoď.“
„Ale vůbec ne! Vůbec ne!“ začal se Paulat velmi rozčileně bránit. „Nepleťte to dohromady! Já proti tomu textu nejsem. Odmítám jenom hlasovat, protože jsem toho názoru, že mi nebyl popřán čas ho prodebatovat.“
Peyssou k němu pomalu otočil tvář a mlčky, zamyšleně na něj hleděl.
„Ale stejně nejste pro,“ řekl, „jinak byste pro něj hlasoval.“
„Nejsem pro ani proti,“ namítl Paulat, prskaje rozčilením o sto šest. „Odmítám hlasovat. To je něco zcela jiného.“
Peyssou si odpověď přemílal v hlavě, užaslé šedivé oči upřené na učitele. Meyssonnier se na židli pohnul, jako by chtěl vstát a něco říci. Mrkl jsem na něj, ať zachová klid. Napjatě jsem poslouchal. Colin taky a Meyssonnier to udělal po nás. Očekávali jsme pokračování. Taky že přišlo.
„Jedné věci nerozumím,“ začal Peyssou zvolna, „když nejste pro ani proti, proč jste tady vlastně s námi.“
Paulat zbledl a vstal.
.Jestliže vám má přítomnost vadí, mohu odejít,“ zamumlal skoro nesrozumitelné, jako by se dusil vlastním jazykem.
Zvedl jsem se taky.
„Ale jděte, pane Paulate, nic takového Peyssou nemyslel… atd.“
Tímto tónem jsem pokračoval dobře pět minut, abych mu co nejlíp uhladil cestu k bezbolestnému odchodu. Ale zatímco mi odpovídal, neušlo mi, že můj dopis dvakrát přeložil a strčil do kapsy. Okamžitě jsem si ho vyžádal zpátky pro „archív“. Krátce zaváhal, pak se však vzpamatoval a s kyselým úsměvem mi papír vrátil. Jeho kyselý úsměv byl to poslední, co jsem z něho spatřil.
Po páně Paulatově odchodu jsem kamarády mlčky doprovodil na parkoviště před prvními hradbami. Zmocnila se mne na okamžik deprese, nejspíš z únavy po dlouhém sezení. V podstatě to všechno byla prkotina, bezvýznamná záležitost. Stejné jako byly bezvýznamné i celé obecní volby, které na začátku onoho roku 1977 tak vzrušovaly naše spoluobčany. A jako byly možná směšné i všechny problémy, které v tu dobu vzrušovaly vládu a poskytovaly jí iluzi, že drží náš osud v rukách.
Na malém parkovišti před Malevilem došlo k drobné nepříjemnosti technického rázu. Colinův renault odmítl nastartovat. Colin ztratil na chvilku hlavu. Měl jet do města k rychlíku ve 14.52 pro ženu a své dvě děti. Hledat však v neděli opraváře bylo předem ztracené a od města nás dělilo šedesát kilometrů, takže měl nejvyšší čas vyjet. Chvilku jsme se dohadovali. Nakonec jsem vzal své auto a odvezl Colina k vlaku sám.
Odkládám pero, znovu pročítám právě napsanou větu a je to pro mne jako šok. Ach ano, obyčejná větička, na které není nic udivujícího. „Vzal jsem auto a odvezl Colina k vlaku.“ Co může být prostšího? A přece, jak to po sobě znovu čtu, mám pocit jakéhosi děsivého zlomu. Auto, vlak: právě tady, v oněch dvou slovech je ta trhlina, kde se náš život rozpadá vedví. Dvě poloviny naší existence jsou odděleny průrvou, a to tak naprostou, že skoro ani nedokážu pochopit, jak jsem ten řetěz neuvěřitelných činů mohl tenkrát – předtím – vůbec vykonat: vyvézt auto z garáže, stavit se v servisu pro benzín, dovézt přítele k vlaku a časně odpoledne se zase vrátit, ujet sto dvacet pět kilometrů za dvě hodiny, a to po zcela spolehlivé silnici, kde pro mne mohla být jediným nebezpečím rychlost vlastního vozu. Jak mi to všechno připadá daleko! A jaký to byl nádherný svět, jestliže v něm člověk mohl tohle všechno dělat!
Díky bohu, nikdy na něj nemyslím. Leda když k němu náhodou zabloudím v nějaké vzpomínce. Nebo jako teď, když se snažím popsat náš někdejší život – tak bezpečný, snadný, tak dětinský.
3
Mýlím se. Mou poslední vzpomínkou na tehdejší svět není ta krátká jízda s Colinem na nádraží do města. Vyvstává mi ještě jedna těsně předtím, než se rozhostila tma. A je mi dokonale jasné, proč jsem ji málem „pustil z hlavy“.
Máme úterý, přišel mi dopis od Birgitty. Je to pořádkumilovná žena, píše mi každou neděli. Skládá svá psaníčka v prosté, školské francouzštině prošpikované úslovími, jež leckdy působí jako pěst na oko.
Osnova se pokaždé opakuje. Nejdřív krátký dotaz, co dělám a jak se mám, a pak mi na čtyřech stránkách vypráví o sobě. Třetí část věnuje erotice.
Ani tento motiv nedoznává změn. V sobotu večer si před spaním přečetla žlutý list, pak ulehla nahá do postele a myslela na mne a na to všecko, co jsem vylíčil na žlutém listě, a hlavně na mé laskání (ach, ty tvé ruce, Emanueli!) a byla „šíleně vzrušená“. Načež, jak vždycky zdůrazní, jí dalo hroznou práci, aby vůbec usnula.
Proč zrovna v sobotu večer? Nejspíš proto, že nemusí v neděli do práce, a může si tedy dopřát trošku nespavosti, aniž tím druhý den utrpí její výkon.
Poznávám v tom Birgittinu svědomitost. Přečtu dopis a vrátím se k němu, po pravdě řečeno k jeho erotické pasáži, ještě jednou. Sice jsem ji očekával a bavím se nad ní, ale svůj účinek na mne nepopiratelně má. No budiž. Ale teď je na čase, abych (i já) projevil trochu svědomitosti a dal se do práce. Vstanu, a jak se chystám dopis uložit, všimnu si postskripta.
V pondělí jde na kliniku na operaci slepého střeva, posílá mi adresu a doufá, že jí napíši.
Birgittino slepé střevo mi připomene, že bych si je měl dát vyoperovat taky – velká nedbalost, říká doktor, a poznamenám si, že po velikonocích musím bez ohledu na práci počítat s týdnem na lůžku, abych to měl konečné z krku. Taky hned odepíši Birgittě a pak zavolám do města, objednám v parfumerii flakón Chanelu č. 5 a nechám ho poslat na mnichovskou kliniku.
Celý týden nemám o Birgittě zpráv. Dělá mi to starost, obávám se, že třeba došlo k nějakým komplikacím, napíši jí znovu a po čtrnácti dnech přijde odpověď.
Všechny Birgittiny dopisy se vyznačují prostotou, tenhle však je z hlediska prostoty přímo veledílem. Všehovšudy deset řádek.
Setkala se na klinice s jedním mladým mužem, který se do ní zamiloval. Miluje ho také. Bude si ho brát. Po mém laskání se jí bude samozřejmě stýskat, protože v tom ohledu jsem ji značně zhýčkal, a taky dík za dárky Emanueli. Moc a moc Tě líbá Birgitta. – P. S. Jsem hrozně šťastná.
Složím dopis, vrátím ho do obálky a řeknu si nahlas: „Exit Birgitta.“ Lehký tón se mi však nedaří, sedím u stolu a strávím tam moc ošklivou chvíli. Hrdlo se mi svírá, ruce třesou a mám bolestný pocit, že jsem cosi ztratil, prohrál, o cosi se připravil. Můj vztah k Birgittě není sice láska, ale přece jen nás váže určité pouto. Doplatil jsem myslím na svou věrnost dávné křesťanské zásadě rozlišovat mezi láskou a tělesným obcováním. Protože jsem nebyl do Birgitty zamilovaný, považoval jsem své pouto k ní za cosi bezvýznamného.
Jenže to tak není. Propadl jsem falešným etickým představám, psychologickému omylu. Co teď cítím, je opravdová bolest, nemohu to nazvat jinak. A právě proto, že jsem podle svého domnění tentokrát nic neriskoval, dokonale mne zaskočila. Říkal jsem si, jakápak láska, leda nějaká ta troška přátelství, úcty, a té stejně jenom pomalu (hlavně vinou Birgittina nedostatku citovosti). Birgitta zkrátka znamenala kohosi ode mne odtažitého, nahlíženého s jistou ironií a zahrnovaného nedbale vybíranými dárky.