Vilnost, řekl by abbé Lebas. Jenže vilnost není to, co si lidé myslí. Abbé Lebas tomu nerozuměl, a jakpak by tomu ten chudák starý panic taky mohl rozumět? I vilnost se může stát vnitřním poutem, a zřejmé velice silným, jestliže člověk jeho zpřetrháním tak hluboce trpí. Vstal jsem od stolu, natáhl se na postel a je mi děsně. Zažívám příšernou chvíli. A sotva zkusím sebrat myšlenky, už se zas motám v onom rozlišování mezi tělem a duší, ačkoli jasně vím, že to je klam. Tělo také myslí! Myslí a cítí, aniž to má s duší co společného. Ne že bych se snad teď, s křížkem po funuse, do Birgitty zamiloval, to určité ne! Ani v nejmenším! Je to děvče až obludné neschopné citu. Jak „moc a moc mě líbá“, tak hluboce jí pohrdám. Ale představa, že její měkce poddajné tělo už nikdy nesevřu do náruče, mi svírá srdce. Říkám „srdce“, jako v románech. Ale slovo sem, slovo tam. Sám vím nejlíp, jak to se mnou je.
Když si dnes vzpomenu na své tehdejší zoufalství, připadá mi skoro komické. Maličký smutek na úrovni maličkého života a směšné neúměrný tomu, k čemu mělo vzápětí dojít. Hrůzný den, kdy se ta věc stala, přišel totiž právě doprostřed onoho nepatrného soukromého dramatu.
Koření, kterého člověk ve spotřební společnosti spotřebuje nejvíc, je optimismus. Od té doby, kdy byla planeta přecpaná vším možným, co ji mohlo zničit – a s ní případně i planety jí nejbližší, začali jsme nakonec klidně spát. Dali jsme se kupodivu uchlácholit právě faktem, že počet děsivých zbraní tak neúměrně vzrostl a vlastnilo je stále více národů. Protože se po nich od roku 1945 nikdy nesáhlo, existoval všeobecný předpoklad, že se nikdo neodváži a k ničemu nedojde. Klamnému bezpečí, v němž jsme žili, se nakonec dostalo i jména a s ním zdání jakési vysoké strategie. Říkalo se mu „rovnováha strachu“.
Jedno je ovšem pravda: v týdnech před dnem D se nestalo nic, absolutně nic, podle čeho by se dal předvídat. Tu a tam se samozřejmě válčilo, hladovělo, zabíjelo. Sem tam se páchaly krutosti. U méně vyvinutých národů zjevné, u křesťanských skrytější. Ale celkem nic, co bychom byli v posledních třiceti letech už nezažili. A navíc se to všechno odehrávalo příjemně daleko od nás, u národů v jiných končinách. Jistě, lhostejní jsme nezůstávali, pohoršovali se, podpisovali rezoluce, někdy dokonce i věnovali nějaký ten peníz. Ale v hloubi duše nám všechna ta na dálku prožívaná muka nakonec přinášela uklidnění. Smrt byla vždycky něčím, co se týkalo těch druhých.
Ani hromadné sdělovací prostředky – uschoval jsem si poslední čísla Le Mondu a nedávno je znovu pročítal – nebubnovaly nějak výrazně na poplach. A když, tak v příliš dlouhodobé perspektivě. Třeba kvůli znečištění životního prostředí. Byly prognózy, že se planeta ocitne do čtyřiceti let na okrají propasti. Čtyřicet let! Sním či bdím? Kéž bychom je měli před sebou!
Ano, je to pravda a říkám to bez ironie, protože ironizovat by bylo příliš laciné: noviny, rozhlas, televize, ani jeden z oněch mocných informačních prostředků, které nás ve všem ostatním informovaly tak poctivě – nebo aspoň široce -, vůbec nijak a ani na okamžik nevytušil, co se stane. A když pohroma dolehla, nemohly ji komentovat ani dodatečně: zmizely prostě ze světa.
Je ovšem docela možné, že to nikdo předvídat ani nemohl. Třeba se jen strašlivé přepočítal nějaký státník, oklamán tvrzením svého generálního štábu, že má v rukou absolutní zbraň. Nebo zničehonic zešílel některý ze zodpovědných činitelů či vykonavatelů, třeba i na celkem nízkém stupni, a vydal rozkaz, který pak už nikdo nemohl vzít zpátky. Nebo prosté selhal materiál a došlo k řetězové reakci, při níž automatické odezvy z jedné strany rozpoutávaly nové odezvy protivníka a tak pořád dál až do konečného zničení.
Možností je celá řada. Pravdu už se nedovíme nikdy: prostředky, jejichž pomocí bychom ji mohli zjistit, propadly zkáze.
Noc propukla o velikonocích, v onen den, kdy se zastavily dějiny, protože už se neměly čím zabývat: jejich tématem byl vývoj civilizace, která skončila.
V osm hodin jsem si zašel do vstupní věže, kde bydlela Menou s Momem, pro poštu. Našel jsem tam jako každé ráno listonoše Boudenota, hezkého kučeravého mládence s tváří už trochu zardělou a ztěžklou vínem, jak je popíjel od jednoho statku k druhému. Seděl v kuchyni u stolu, usrkával mé víno, a jak mě spatřil, na mou počest se na židli jednou půlkou nadzvedl. Řekl jsem mu, ať zůstane sedět, vzal ze stolu dopisy, Menou sáhla do příborníku pro sklenici a nalila mi také. Jako každé ráno, i tentokrát jsem odmítl, a tak ji vypila sama, „aby nepřišla nazmar“.
Víno ji natolik vzpružilo, že přešla k vážným věcem. „Dneska ráno musíme konečně stočit víno, Emanueli, nebo budeme za chvíli na dně.“ Nevrle pohodím rameny. „Pojďme na to tedy hned,“ odvětím, „v deset musím s Germainem do La Roque.“
„Já pojedu,“ řekne Boudenot a taktně vstane. Dodnes vidím jeho černé kudrny, široký úsměv a veselé oči, vidím ho, jak přede mnou stojí a podává mi ještě jednou ruku, obě nohy pevně na zemi, žaludek rozezpívaný vínkem a u srdce blahý pocit, že se každé ráno potkává s tolika lidmi a může si s cigaretou v ústech, pěkné uvelebený na čalouněném sedadle, objíždět ve svém žlutém pošťáckém autíčku celý kraj. Krásné zaměstnání pro fešáka, který má své vzdělání, při výplatě poukázek se nesplete a jednoho dne si „bude užívat“ penze. Pak se na podpatku otočí a už mu vidím v rámu nízkých dveří jenom široká záda.
Žlutou citroenku, zkroucenou a zuhelnatělou, jsme později našli. Po Boudenotovi však nezbyla stopa, prostě nic, ani kostička.
Zašel jsem si do pokoje pro svetr a zavolat Germainovi k Sedmi bukům ohledně cesty do La Roque. Upozornil jsem ho, že se pro něj stavím nejdříve v půl jedenácté. Cestou z donjonu jsem v předhradí potkal Menou a poradil jí, aby se tepleji oblékla, protože sklep je studený. „I co já,“ řekla, „mně zima není. To spíš Momovi.“ Jak hovořila, shora jsem na ni hleděl a viděl její drobnou postavičku jakoby z ptačí perspektivy. V tu chvíli mi na ní padla do očí jedna nesmyslná podrobnost. Totiž řada zavíracích špendlíků, spočívajících přímo na holé kůži a jen maličko vykukujících zpod čtverhranného výstřihu její černé oblýskané kacabajky. Vzpomínám si, jak jsem nejdřív užasl, co tam vůbec dělají, a vzápětí mě napadlo, k čemu jsou asi přišpendlené, k podprsence jistě ne, co by taky, chuděrka, podpírala? „Ale ty taky, Menou,“ opáčil jsem s očima upřenýma na špendlíky, „ty si taky vezmi svetr, nestálo by za to nastydnout.“ – „Ale ne, kdepak, mně zima není,“ odvětila skromně. Nebo možná s pýchou, nedokázal bych to rozhodnout.
Dost rozmrzele si připravím pistolové stáčedlo a usadím se na stoličku dvacet kroků od Menou. Sklep je totiž doopravdy rozlehlý, „obrovský jako školní dvůr“. Osvětlují ho žárovky jež jsem dal zabudovat do výklenků, a v případě elektrického výpadku tlusté svíce v nástěnných svícnech. Není ani příliš suchý, ani příliš vlhký, a jak dosvědčuje teploměr na zdi nad vodní nádrží, teplota se tu udržuje v zimě jako v létě na třinácti stupních. Lednička, nad jakou není, říká Menou. Ukládá tu všechny naše zásoby zavařených potravin a pod klenbu zavěšuje domácí uzené.
Menou si své „nádobíčko“ rozložila u nádrže: čistič lahví připevněný ke kádi, do níž se pouští voda z kohoutku, odkapávač a automatický zátkovač. Pustila se do práce s vervou a – na rozdíl ode mne – v báječné náladě. Sama vínu sice mnoho nedá, ale stáčení je pro ni posvátný obřad, něco jako starověká slavnost, opojný důkaz našeho blahobytu, příslib budoucích radovánek. Pro mne to je nudná robota. A ke všemu robota, které se nemohu vyhnout. Dva by celou práci klidně zastali, jeden by stáčel, druhý zátkoval, ale jedno ani druhé nelze svěřit Momovi. Nechám-li ho stáčet, při prvním nasátí už se přesvědčuje, zdali víno dobře teče, a místo do hrdla láhve zamíří s hadicí do úst. A když zátkuje, nezavře jedinou láhev, aby si z ní nelokl.