Stáčím tedy já. Menou zátkuje a Momo střídavě přenáší od jednoho k druhému prázdné a plné láhve. Ale k hojným incidentům dochází i tak. Menou čas od času zaječí: „Momo, že tě kopnu do zadnice!“ Nemusím ani zvednout hlavu, abych Moma přímo viděl, jak honem strká zpátky do drátěného koše láhev, z níž právě upil. Je mi to tím jasnější, že zároveň uražené vykřikne, jako kdyby obvinění očitého svědka bylo vzduch: „Dyz deudá! (Nic neudělal!)“
Stáčené víno stoupá v láhvi tak rychle, že vyžaduje neustálou pozornost. Vůbec je zvláštní, jak taková manuální práce, byť i zcela mechanická jako tahle, brání člověku nad čímkoli se kloudné zamyslet. Těžko se ovšem taky soustředit při kvílivé muzice z tranzistoru, který Momo nosí na řemeni křížem přes prsa. (To Menou měla nedávno ten nešťastný nápad mu ho darovat.)
Špatná nálada mé zvolna přešla, ale nepokračoval jsem v díle s valným nadšením. Stáčení vina není právě ta nejopojnější činnost, leda by to člověk bral jako Momo. Udělat se to však muselo. Víno pocházelo z mé vlastní úrody. Dost jsem si na jeho kvalitě zakládal, práce s Menou se mi také celkem líbila, jen mě trochu rozčiloval Momo s tím svým švindlováním a muzikou. Prožíval jsem zkrátka zcela běžnou, všední chvilku života, složenou z drobných, nepříliš výrazných, často protichůdných vzruchů, z myšlenek či náznaků myšlenek, jež mne nijak obzvlášť nezajímaly, a nádavkem lehoučké dávky nudy.
Na dveře pojednou mocně zabušila čísi pěst jako v Shakespearové tragédii, načež zcela nedramaticky vešel Meyssonnier, za ním Colin a čahoun Peyssou. Meyssonnierovo pomrkávání mi nicméně rázem prozradilo, že je na nejvyšší míru rozčilen.
„Hledáme té po celém hradě,“ řekl a s oběma kamarády v patách zamířil ke mně na druhý konec sklepa.
Nevrle jsem zaznamenal, že za sebou nezavřeli ani jedny z obou dveří do klenuté chodby před sklepem.
„Haluznu máš jako hrom! Ještě že jsme našli Tomáše, ten nám poradil.“
„Cože?“ řekl jsem s pohledem upřeným na hladinu vína a podal mu přes rameno levou ruku, „copak Tomáš neodjel?“
„Kdepak, seděl na sluníčku na schodech před donjonem a četl si něco v těch svých mapách,“ odvětil Meyssonnier tónem, z něhož plynulo, že takový mládenec, který tráví čas studováním kamínků, v něm probouzí úctu.
„Klaním se, pane hrabě,“ pozdravil mé Colin svým oblíbeným způsobem, jímž se bavil od té doby, co jsem koupil Malevil.
„Ahoj,“ řekl čahoun Peyssou,
Nespouštěl jsem oči z vína stoupajícího v láhvi a nestačil se po nich ani otočit. Ale z ticha, jež pak zavládlo, jsem vycítil cosi rozpačitého.
„Tak co,“ pokusil se čahoun Peyssou zamluvit tu chvilku rozpaků, „kdypak si to přihasí tvá Němkyně?“
To byl každopádně námět, s jakým nenarazí. Aspoň, si to myslel.
„Nepřijede,“ prohlásil jsem bujaře. „Vdává se.“
„Tos mi neřekl,“ poznamenala vyčítavě Menou. A sarkasticky dodala: „I to se podívejme! Tak ona se vdává!“
Už jsem cítil, jak ji svrbí jazyk, jen jen spustit kázání, ale patrně si vzpomněla, jakou cestou se dostala pod čepec ona sama, a nechala si zajít chuť.
„Nepovídej!“ řekl čahoun Peyssou. „Že se vdává? A já se na ni tak chystal, věčná škoda!“
„Bude ti chybět pomocník,“ poznamenal Colin.
Víno stoupalo tak rychle, že mi nedopřálo čas ohlédnout se po Meyssonnierovi. Ale neušlo mi. že vůbec neotevřel ústa.
„Budu mít tři brigádníky koncem měsíce,“ odvětil jsem po chvíli.
„Holky, nebo kluky?“ zeptal se Peyssou.
Jednoho kluka, dvě holky.“
„Hned dvě!“ opáčil Peyssou. Ale víc už nedodal a znovu se rozhostilo mlčení.
„Menou,“ řekl jsem, „přines pro pány tři sklenice.“
„To nemusí být,“ namítl Peyssou, ale už si olizoval rty.
„Běž, Momo, a přines je,“ řekla Menou, „vidíš, že mám co dělat.“
Ve skutečnosti se jí nechtělo ze sklepa zrovna ve chvíli, kdy rozhovor sliboval leccos zajímavého.
„Debubu. (Nepůjdu)“ bránil se Momo.
„Že té kopnu do zadnice!“ pronesla jen Menou a výhružně se nadzvedla.
Momo, skokem co nejdál od ní, začal vztekle dupat a opakovaclass="underline" „Debubu!“
„Půjdeš!“ řekla Menou, jednu nohu vykročenou, že se za ním pustí.
„Momo debube!“ vykřikl syn vzdorně s rukou na klice, připravený k útěku.
Menou, vidouc, jaká vzdálenost ho od ní dělí, klidné zas usedla.
„Když tam dojdeš,“ zkusila to po dobrém, zatímco tiskla páčku zátkovače dolů, „usmažím ti večer brambůrky.“
Momova špatné oholená tvář se v tu ránu rozzářila žádostivým úsměvem a černá, živá a naivní zvířecí očka se mu zaleskla.
„Bóduzi?“ ujistil se čile, hrabaje se jednou rukou v černé rozježené kštici a druhou v poklopci.
„Namouduši,“ přisvědčila Menou.
„Akjó,“ prohlásil Momo s uchváceným úsměvem. A zmizel takovou rychlostí, že za sebou zapomněl zavřít. Slyšeli jsme jeho okovaná bagančata, jak cvakají po dlaždicích schodiště.
Čahoun Peyssou se otočil k Menou:
„Máš s tím chlapcem trápení,“ řekl zdvořile.
„Inu, taky má svou hlavu, to se ví,“ odvětila jakoby potěšené.
„Ale teď to máš, budeš muset večer vařit.“
Menou svraštila v úsměvu umrlčí tvářičku.
„Náhodou je zrovna dneska den,“ řekla nářečím, „kdy stejně smažím brambůrky. Jenomže on na to, chudák vrtohlavá, ani nevzdechl.“
Nevím proč, ale v nářečí působila její slova mnohem komičtěji, než kdyby je pronesla ve spisovné francouzštině. Snad to dělala intonace.
„Ženské jsou fikané,“ řekl malý Colin s úsměvem do gondoly. „Dokážou člověka vodit za nos!“
„I za jiné kousky těla,“ poznamenal Peyssou.
Dali jsme se do smíchu a všichni tři dojatě pohlédli na Peyssoua. No ovšem. Čahoun Peyssou. Pořád stejný. Pořád sprosťačinky.
A zas ticho. U nás v Malejacu si uměl každý dát načas. Přejít rovnou k jádru věci, to se prostě nedělalo.
„Vadilo by vám,“ řekl jsem, „kdybych pokračoval ve stáčení a vy byste mi při tom řekli, co máte na srdci?“
Postřehl jsem Colinův vybízivý pohled směrem k Meyssonnierovi, ale ten mlčel dál. Jeho protáhlá tvář jako by se protáhla ještě víc a víčka se mu třepotala nahoru a dolů.
„Tak dobrá,“ řekl Colin. „Vylíčíme ti, jak se věci mají, protože tady na Malevilu jsi přece jen trochu stranou. Ten dopis starostovi jsme vyřídili, dali jsme si na tom záležet. Koloval mezi lidmi a reakce byla dobrá. Z téhle strany je všecko v pořádku. Ale fouká odjinud. Neklape to s Paulatem.“
„Milostpán dělá brikule?“
„No ano. Hlavně když zjistil, že se vítr obrací proti starostovi. Začal všude vykládat, že prý s tím dopisem souhlasí. Dokonce i naznačuje, jako že ho sestavil on sám…“
„No ne!“