,A nepodepsal prý ho jenom proto,“ pokračoval Colin, „že nechtěl, aby jeho podpis stál vedle podpisu nějakého komunisty.“
„Zato na kandidátce,“ řekl jsem, „by s komunistou figuroval ochotně, pokud by ovšem komunista nestál jako první.“
„Přesně tak!“ řekl Colin. „Pochopil jsi.“
„A tím prvním bych měl být samozřejmě já. Zvolili by mě starostou, Paulat by se stal prvním náměstkem, a protože já jsem příliš zaměstnaný, než abych měl čas na obecní záležitosti, zmocnil by se křesla sám.“
Přestal jsem stáčet a obrátil se k nim.
„Dobrá. No, a co? Co je nám do nějakých Paulatových pletich? Na to prosté kašleme.“
Jenomže lidi jsou celkem pro,“ řekl Colin.
„Pro co?“
„Zvolit tě starostou.“
Rozesmál jsem se.
„Celkem pro?“
„To jsem jen tak plácnul,“ řekl Colin. „Jsou dokonce pro všemi deseti.“
Pohlédl jsem na Meyssonniera a vrátil jsem se zase k stáčení Když jsem v sedmdesátém roce opustil místo ředitele a odešel ze školy, abych převzal práci po strýci, říkalo se v Malejacu, že to je ode mne pěkný nerozum. A když jsem koupil Malevil, no ovšem, přes všechno vzdělání je ten Emanuel stejný blázen jako jeho strýc. Pak se však pětašedesát hektarů neproniknutelného houští proměnilo v tučné louky. Malevilská vinice byla znovu osazena a rodí skvělé víno. Brzo otevřu hrad pro turisty a „namastím si kapsu“. A hlavně jsem se navrátil v lůno malejacké pravověrnosti: nakoupil jsem zase krávy. Čili můj kredit v očích místní veřejnosti doznal během šesti let prudký vzestup. Z blázna jsem se proměnil v protřelého filutu. A když se takový filuta umí výborně postarat o vlastní věci, proč by si neměl stejně dobře poradit s obecními záležitostmi?
Malejačtí se zkrátka a dobře mýlili hned dvakrát: poprvé, když ve mně viděli blázna, a podruhé, když mi chtěli svěřit starostenství. Jako starosta bych se byl příliš neosvědčil, chyběl mi pro takovou činnost potřebný zájem. A přitom měli v Malejacu dobrého starostu přímo před očima, ale byli slepí jako vždy, neviděli ho.
Momo se vrátil, oboje dveře nechal za sebou samozřejmě dokořán. Pravda, měl plné ruce, místo tří sklenic jich totiž nesl hned šest, z čehož bylo zřejmé, že nehodlá zapomenout na sebe. Měl je nastrkané jednu v druhé, špinavé prsty hluboko pohroužené v té vrchní. Vstal jsem.
„Dej mi to,“ řekl jsem rychle, zbavil ho břemene a upatlanou sklenici mu hned přidělil jako prvnímu. Stočil jsem do láhve ročník 75, podle mého ten nejlepší, a za obvyklých protestů a odmítání všem dokola nalil. Jen byly sklenice plné, vešel Tomáš; ten ovšem na dveře nezapomněl, oboje za sebou pečlivě zavřel, a jak se k nám blížil, ve tváři ani zákmit úsměvu, víc než kdy jindy připomínal řeckou sochu, které někdo nasadil motocyklistickou helmu a oblékl černý nepromokavý plášť.
„Posluž si,“ řekl jsem a nabídl mu svoji sklenici.
„Ne, díky,“ odmítl, „dopoledne nepiju.“
„Ještě jednou dobrýtro,“ uvítal ho čahoun Peyssou se zdvořilým úsměvem.
A protože Tomáš na něho jen hleděl, aniž mu oplatil stejným úsměvem či pozdravením, rozpačité dodaclass="underline"
„Už jsme se dnes ráno viděli.“
„Před dvaceti minutami,“ odpověděl Tomáš s nepohnutou tváří. Říkat znovu dobré jitro, když už to jednou udělal, se mu očividně zdálo zbytečné.
„Přišel jsem ti jenom povědět, že dnes nepřijedu na oběd,“ řekl a pohlédl na mne.
„Zavři na chvíli tu muziku!“ vykřikl jsem na Moma, „ty se s tím naotravuješ!“
„Slyšíš, co ti Emanuel povídá?“ houkla na něj Menou.
Momo se sveřepým výrazem přitiskl tranzistor pod levou paži a ucouvl pár kroků od nás, ale zvuk neztlumil ani o odstín.
„Tos měla o těch vánocích nápad!“ poznamenal jsem k Menou.
„Chudák,“ řekla, přecházejíc okamžitě k nepříteli. „Však se taky musí trochu povyrazit, když ti pucuje maštale.“
Pohlédl jsem na ni a sklapl. Nakonec jsem se pousmál a zároveň lehce svraštil obočí, čímž jsem, aspoň doufám, uznal svoji porážku, a současně si zachránil autoritu.
„Povídal jsem, že se do oběda nevrátím,“ opakoval Tomáš.
„Beru na vědomí,“ řekl jsem a dodal v nářečí k Meyssonnierovi, zatímco Tomáš už mířil zpátky.
„Z voleb si nedělej hlavu, však už vymyslíme, jak vzít Paulatovi vítr z plachet.“
Vidím tuhle vteřinu ve vzpomínce jako zkamenělou, jako scénu z Grévinova muzea: historické postavy navždy ustrnulé ve svých příznačných postojích. Uprostřed v jedné skupině Meyssonnier, Colin, čahoun Peyssou a já, všichni se sklenicí v ruce a vzrušenou tváří, vrcholné zaujatí – na planetě obývané čtyřmi miliardami lidských bytostí – budoucností vesnice o 412 obyvatelích.
Zády ke skupině Tomáš, který už se dlouhým krokem vzdaluje. Mezi Tomášem a námi Momo; dosud na mne pobouřeně zírá, v jedné ruce zpola vyzunknutou sklenici, ve druhé tranzistor, vyřvávající dál na plné pecky nějaký idiotský šlágr. Vedle něho, jako by ho chtěla bránit, droboučká Menou, svraštělá jako zvadlé jablíčko, ale oči ještě rozjiskřené vítězstvím nade mnou. A konečně nad námi a kolem nás ten obrovský sklep a jeho mohutná klenba s žebrovím ozářeným zdola žárovkami, jejichž tlumený svit se odráží zpět na naše hlavy.
Konec světa, nebo spíš konec onoho světa, v němž jsme do té doby žili, začal úplně prostým a zcela nedramatickým způsobem. Zhaslo světlo. V nastalé tmě se tu a tam někdo zasmál, jiný řekl, to je výpadek, dvakrát cvakl zapalovač, pak vyskočil plamínek a ozářil Tomášovu tvář. „Zapálíš svíčky?“ řekl jsem a zamířil k němu. „Nebo počkej, radši mi ten zapalovač dej, udělám to sám. Vím, kde jsou svícny.“ – „Do pusy bych si trefil i tak,“ ozval se Peyssouův hlas. A někdo, snad Colin, s krátkým zasmáním polohlasem poznamenaclass="underline" „Však je na to dost velká.“ S mihotavým plamínkem zapalovače před sebou jsem prošel kolem Moma a všiml si, že randál z tranzistoru utichl, stupnice však zůstala osvětlená. Rozžal jsem dva nejbližší svícny, všehovšudy čtyři svíčky, jejichž záře do převážné části sklepa vůbec nedolehla, ale po předchozí tmě nám připadala skoro silná. Svícny byly připevněny na stěnách dost nízko, aby nenarušovaly linku klenutí, a naše stíny na něm vypadaly obrovské a jakoby zlomené. Vrátil jsem zapalovač Tomášovi, ten ho strčil zpátky do kapsy pršipláště a zamířil ke dveřím.
„Žes konečně ten krám vypnul!“ poznamenal jsem k Momovi.
„Dévybul“ odpověděl s vyčítavým pohledem, jako bych mu byl aparát uřkl. „Dédeto!“
„Nejde to!“ vykřikla pohoršené Menou. „Načisto nový tranzistor! A to jsem dala včera v La Roque vyměnit baterky!“
„To by ale bylo doopravdy divné,“ řekl Tomáš a zamířil zpátky k nám. Jeho tvář se opět vyhoupla do světla. „Před chvílí přece ještě hrál!“
„Nehrabal ses v bateriích?“ obrátil se na Moma.
„Ne, ne,“ tvrdil Momo.
„Ukaž, já se podívám,“ řekl Tomáš a odložil mapy na stoličku.
Byl bych čekal, že se Momo bude držet tranzistoru jako klíště, ale kdepak. V tu ránu ho podal Tomášovi, v obličeji výraz ustrašené matky, svěřující doktorovi nemocné batolátko. Tomáš přístroj vypnul, znovu zapnul, otočil knoflíkem zvuku, na maximum a zvolna přejížděl hledáčkem po stanicích. Neozývalo se vůbec nic, jen sem tam ostré zapraskání.
„Neupadl ti, jak zhaslo světlo? Nebouchl jsi s ním o něco?“
Momo jen vrtěl hlavou. Tomáš vyndal z kapsy červený nožík a nejmenší čepelí uvolnil šroubky na víku. Sňal kryt, naklonil tranzistor k jednomu svícnu a zkoumavé hleděl dovnitř.