„Nevidím nic zvláštního,“ prohlásil. „Všechno mi připadá úplně v pořádku.“
Když zase šroubky jeden po druhém přišrouboval, čekal jsem, že vrátí aparát Momovi a zamíří ven, ale neudělal to. Ani se nehnul, se zamyšlenou tváří přejížděl jen hledáčkem tranzistoru po stanicích.
A jak jsme tak všichni naslouchali – lze-li to tak říci – tichu z tranzistoru, propukl najednou takový hřmot, že ho dokážu vylíčit jedině pomocí přirovnání, a ještě mi každé z nich připadá směšné: burácení hromu, řev pneumatických kladiv, jekot sirén, výbuchy letadel prorážejících zvukovou bariéru, rachot, jako když se splaší lokomotivy. Zkrátka cosi práskavého, řinčivého a rezavého, zvuk tak maximálně ostrý a silný, že to přesahovalo hranici vnímání. Nevím, může-li hluk tak extrémní síly zabít. Ale myslím, že trvat to déle, stalo se to. Přitiskl jsem ruce zoufale na uši, skrčil se, schoulil do klubíčka a uvědomil si, že se od hlavy až k patě celý třesu. Jsem přesvědčen, že ten křečovitý třes byl projev čistě tělesný, prostě reakce na příliš silný, organismu takřka nesnesitelný rachot. V tu chvíli jsem totiž ještě nepocítil strach. Nebyl jsem v tom zpitomění a bezmocném třesu vůbec schopen jakékoli myšlenky. Dokonce mé ani nenapadlo, jak nesmírný hřmot to asi je, když dolehne stěnami dvoumetrové síly až ke mně, jedno patro pod zem.
Tiskl jsem ruce na spánky, chvěl se a mel dojem, že se mi rozskočí hlava. A přitom mi projížděly mozkem zcela nesmyslné myšlenky. Například pohoršená otázka, kdo mi to vylil sklenici, která teď ležela převržená dva metry ode mne. A taky, proč leží Momo na dlaždicích tváří k zemi a oběma pažema si zakrývá šíji, a proč mu Menou třese rameny a otvírá pusu dokořán, aniž vydává jakýkoli zvuk.
Byl to hluk tak nesmírné intenzity, že ho slova jako „hřmot, rachot, burácení“ nemohou vůbec postihnout. Nedokážu přesně říci, za jak dlouho ustal. Myslím, že po několika vteřinách. Uvědomil jsem si to, když mi došlo, že už se netřesu, a když mi Colin, který celou tu dobu seděl na zemi vpravo ode mne, řekl do ucha cosi, v čem jsem rozpoznal slovo „randál“. A současně jsem zaslechl jakési naříkavé kňučení. Byl to Momo.
Když jsem opatrně odlepil dlaně ze zmučených uší, kňučení zesílilo a do toho bylo slyšet Menou, jak syna v nářečí chlácholí. Kňučení pak ustalo, Menou zmlkla a po všem tom předchozím nelidském hřmotu dolehlo pojednou na sklep ticho, ticho tak hluboké, tak nepřirozené a bolestné, že se mi chtělo křičet. Měl jsem pocit, jako by mi ten hluk prve poskytoval oporu, a když ztichl, jako bych náhle zůstal viset v prázdnu. Seděl jsem dočista bez vlády a současně se mi i zúžilo zorné pole: neviděl jsem nikoho kromě Menou a Moma, kteří leželi rovnou přede mnou, dokonce ani Colina, ačkoli mi později tvrdil, že se nehnul z místa.
A jakoby v nějaké záhadné souvislosti s oním tichem, najednou mě zavalila hrůza. V tu chvíli jsem si také uvědomil, že lapám po dechu a pot ze mne jen leje. Svlékl jsem, vlastně spíš strhl svetr s rolákem, který jsem si oblékl na práci do sklepa. Ale rozdíl nebyl skoro patrný. Na čele mi pořád vyskakoval pot, tekl mi po tvářích, v podpaží i po bedrech. Strašné se mi chtělo pít, rty mi vyprahly a jazyk se lepil k patru. Po chvíli mi došlo, že mám otevřená ústa a rychle, krátce oddechuji jako pes, přitom mě však neopouštěl pocit, že se dusím. Zaplaven nesmírnou únavou, seděl jsem na zemi opřený zády o sud a cítil, že nedokážu promluvit ani se pohnout.
Neozvalo se jediné slovo. Ve sklepě teď panovalo ticho jako v hrobě, slyšet bylo jen několikera ústa lapající po dechu. Začínal jsem opět vidět své společníky, ale jaksi zaražené a s pocitem slabosti a nevolnosti, jako bych měl omdlít. Zavřel jsem oči. Rozhlížet se kolem sebe mi připadalo jako ta nejúměrnější dřina. Hlavou mi neprošla jediná myšlenka, jediná otázka, dokonce ani ta, proč se vlastně dusím. Zachvácen příšerným strachem, lapal jsem jen po dechu, potil se a choulil bez pohnutí ve svém koutku jako dodělávající zvíře. Nepochyboval jsem ani trochu, že je to můj konec.
Pak přede mnou vyvstala Tomášova tvář a pozvolna získala zřetelnější rysy. Byl do půl těla nahý, bledý a zalitý potem. Vydechclass="underline" „Svleč se.“ Udivilo mě, že jsem na to nepomyslel dřív. Pomohl mi stáhnout košili a tílko. Naštěstí jsem neměl na nohou jezdecké boty, z těch bych se byl nevysoukal ani s jeho přispěním. Vyčerpával mé sebemenší pohyb. Kalhoty jsem svlékl až po třetím pokuse, a to jen dík Tomášovi. Znovu se naklonil k mému uchu a já zaslechclass="underline"
„Teploměr… nad kohoutkem… sedmdesát stupňů.“
Slyšel jsem ho jasné, ale došlo mi až po chvilce, co vlastně povídá: že podle teploměru nad nádrží teplota ve sklepě stoupla ze třinácti víc než na sedmdesát.
Ulehčilo se mi. Neumírám tedy na nějakou nepochopitelnou chorobu: umírám vedrem. Ale slovo „vedrem“ jsem v tu chvíli chápal jako pouhý obraz. Hlavou mi ani na vteřinu nezakmitla myšlenka, že by teplota mohla stoupnout ještě víc a zahubit nás. Až dosud jsem nikdy nezažil nic takového, abych si dokázal představit, že by se mohl někdo ve sklepě doslova zalknout vedrem.
Podařilo se mi kleknout a s příšerným vypětím sil dolézt po čtyřech ke kádi s vodou na vyplachování lahví. Pověsil jsem se na ni oběma rukama a zpola zadušený, srdce rozbušené jako zvon a zakalený zrak, nakonec jsem se nějak vysoukal na nohy a pohroužil obě paže i hlavu do vody. Připadala mi nádherně chladná, což patrné znamenalo, že se ještě nestačila ohřát na okolní teplotu. Zůstal jsem ponořen tak dlouho, že nenahmatat rukama dno a nevzepřít se na nich, abych dostal hlavu nad hladinu, asi bych se byl utopil. Vzápětí jsem si uvědomil, že tu špinavou, vínem zakalenou vodu, vyvrženou do kádě z čističky, piju. To mi však pomohlo udržet se konečně na nohou a zřetelné spatřit všechny ostatní. Kromě Colina, který zřejmě slyšel, co mi Tomáš řekl, byli ještě všichni oblečeni. Peyssou ležel se zavřenýma očima, jako když spí. Nejprapodivnější pohled byl na Moma, nesvlékl si totiž ještě ani svetr. Ležel bez hnutí, hlavu na matčině klíně. A Menou seděla opřená o sud, oči zavřené, hubenou tvář bez známky života. Meyssonnier na mne jen zoufale a bezmocně hleděl. Pochopil jsem, že mě viděl pít a rád by mě napodobil, nemá však sílu doplazit se ke kádi.
Řekl jsem:
„Svlečte se.“
Mělo to být energické vyzvání, ale vlastní hlas mé překvapil. Vyšel mi z úst tenký jako nitka, bez barvy a síly.
„Prosím vás,“ dodal jsem s nesmyslnou zdvořilostí.
Peyssou se ani nepohnul. Menou otevřela oči, namáhavě se pokusila stáhnout Momovi svetr, nebyla však s to nadzvednout synovi trup, a zbrocená potem padla zpátky na vydutý sud. Jakýmsi příšerným způsobem jen otvírala a zavírala ústa jako ryba, která už už lekne. Meyssonnier se na mne podíval a začal si rozpínat košili, ale prsty se hýbaly tak pomalu, že mi bylo zřejmé, jak marné se namáhá.
Vzápětí jsem sklesl na zem také, a lapaje po dechu, zůstal sedět vedle kádě; pohled jsem však nespustil z Meyssonnierových zoufalých očí, rozhodnutý, že mu pomohu, dokážu-li k tomu sebrat sílu. Ve snaze opřít se o loket jsem vrazil do jednoho ze dvou drátěných košů o šesti přihrádkách, v nichž Momo přenášel láhve od matky ke mně. Celkem šest lahví. Mozek mi tak vypovídal službu, že jsem je musel spočítat dvakrát. Sáhl jsem po nejbližší. Připadala mi těžká jako cent. S vypětím sil jsem ji zvedl k ústům a začal pít, náhle udivený, proč jsem polykal špinavou vodu, když mám kolem sebe tolik vína. Mok byl teplý a štiplavý. Vypil jsem z láhve asi polovinu. Pot se ze mne tak řinul, že ho nedokázalo zastavit ani mé huňaté obočí. Bez ustání mi kapal do očí a oslepoval mě. Ale přece jen jsem cítil, že se mi trochu vrací síla, a zamířil k Meyssonnierovi. Nelezl jsem po čtyřech, ale plazil se po levém boku a v pravé ruce držel zpola vypitou láhev.