Cítil jsem na kyčli, jak jsou dlaždice horké. Tvář zbrocenou potem, mokrý, jako když vylezu z vany, na chvilku jsem spočinul, popadaje dech. Pohodil jsem hlavou nazad, abych odstranil pot z očí, a pohled mi zaletěl k žebrové klenbě nad hlavou. V chabém světle svící ji moc dobře vidět nebylo, i tak mi však připadala jasná, jako by ji žár rozžhavil doběla. A jak jsem tak vyjevený, zadýchaný hleděl na svůj pot, bez ustání kapající na dlaždice, napadlo mě, že jsme ve sklepě uvězněni jako kuřata napíchnutá v peci na rožeň: kůže se jim nadouvá a po ní se perlí rozškvařený tuk. Ale můj otupený rozum dokonce ani v té chvíli, v tom okamžiku, kdy jsem celkem dost přesné postihl, v jakém jsme postavení, nedokázal tu myšlenku chápat jinak než jako obraz a hlavou mi ani nezableskla otázka, co se vlastně děje venku. Dokonce naopak, mít dost síly, abych otevřel oboje dveře do klenuté chodbičky, zmohl schody a vyšel ven, byl bych to určitě udělal, přesvědčený, že mě venku čeká týž svěží vzduch, z jakého jsem před hodinou odešel.
Dolezl jsem k Meyssonnierovi, podal mu láhev, ale ukázalo se, že nemá sílu ji uchopit. Vtlačil jsem mu tedy její hrdlo mezi vyprahlé slepené rty. Zpočátku mu hodně vína vyteklo, ale jakmile si trochu svlažil ústa, sevřel skleněné hrdlo pevněji a začal rychleji polykat. Při pohledu na prázdnící se láhev mi spadl kámen ze srdce, protože držet mu ji u rtů mě stálo obrovskou námahu; když dopil, tak tak že mi zbyla síla postavit ji na zem. Meyssonnier ke mně jen mlčky otočil hlavu, ale s tak žalostnou, přímo dětskou vděčností v tváři, až mi při mé zesláblosti vstoupily do očí slzy. Zároveň mě však i vzpružilo vědomí, že jsem mu přece jen dokázal přispět na pomoc. Pomohl jsem mu ze šatů. Když byl konečně svlečen, rozložil jsem oděv pod nás oba na dlaždice, aby nás tak nepálily, a potom mé nejspíš na pár vteřin opustilo vědomí; najednou jsem totiž seděl, hlavu skleslou k Meyssonnierově tváři a opřenou o sud, a zmatené zíral, kde to jsem a co tu dělám. Všechno bylo přede mnou zamžené a matné. S vypětím sil jsem si přejel rukou přes oči v domnění, že mě oslepuje pot, ale mlha zmizela až po několika vteřinách: slabostí už jsem nebyl ani s to akomodovat.
Když se mi pohled konečné vyjasnil, spatřil jsem Colina a Tomáše skloněné nad Peyssouem; snažili se ho svléknout a dát mu napít. Ztěžka jsem otočil hlavu doprava a tam ležel Momo bok po boku s matkou, oba nazí, Menou se zavřenýma očima a schoulená do klubíčka jako droboučká pravěká kostra, jak se objevují v mohylách. V duchu jsem užasl, že vůbec našla sílu svléknout se a hlavně svléknout syna, ale hned jsem to pustil z hlavy, zaujat náhle plánem, na který budu muset vynaložit všechny síly: totiž dolézt ke kádi a celý se do ní ponořit. Nevím, jak jsem to dokázal, protože dlaždice žhnuly, ale ještě teď vidím, jak se zoufale pokouším vysoukat do kádě, levou rukou se přitom vždycky opřu o zeď a vzápětí ucuknu, jako bych se dotkl doruda rozpáleného kovového plátu. Ale nějak se mi to přece jen povedlo, nakonec jsem totiž seděl ve vodě, hlavu nad hladinou a opřenou o kolena přitažená k bradě. Později mi při vzpomínce na tu koupel bylo jasné, že tak horkou jsem určitě ještě nikdy nezažil a už nezažiji, ale v tu chvíli mě podivuhodné osvěžila. Taky si vzpomínám, že jsem se několikrát napil. A nejspíš i podřimoval, pojednou jsem sebou totiž prudce trhl, a probíraje se, zíral na dveře, jak se otvírají a dovnitř vchází nějaký muž.
Hledím na něj. Udělá dva kroky, stojí a vrávorá. Je nahý. Vlasy i obočí má pryč, tělo tak rudé a napuchlé, jako by ho drželi celé minuty ve vařící vodě, a nejhrůznější pohled, nad nímž tuhnu děsem, poskytují cáry krvavého masa, jež mu visí z hrudi, boků a nohou. A přesto se drží na nohou, nechápu, jak je to možné, hledí na mne, a třebaže mu z tváře zbyla jediná krvavá rána, podle očí ho poznávám: je to Germain, můj dělník od Sedmi buků,
„Germaine!“ hlesnu.
Jako by čekal jen na mé zavolání, rázem se zhroutí, na zemi se převalí a zůstane nehnutě ležet na zádech, nohy i paže rozhozené. A ze dveří, jež zůstaly otevřené, mě současné udeří závan tak žhoucího vzduchu, že se odhodlám vylézt z kádě a dveře zavřít. Je to k nevíře, snad jsem lezl po čtyřech, už nevím, ale svedu to, opřu se vší váhou do těžkého dubového křídla, až se dveře konečně dají do pohybu a já s hlubokou úlevou slyším cvaknout západku.
Zalitý potem namáhavě popadám dech, dlaždice mě pálí a v duchu si s nevýslovnou úzkostí kladu otázku, zvládnu-li cestu zpátky ke kádi. Ochable, se svěšenou hlavou klečím opřen o lokty sotva pár metrů od Germaina, ale dovléci se k němu nemám sílu. K ničemu by to ani nebylo. Ted už to vím. Je mrtvý. A v tu chvíli, kdy už ani nedokážu zvednout hlavu, kdy mě podlaha pálí, náhle mi při pohledu na Germainovo mrtvé tělo v jakémsi bolestném osvícení poprvé dojde, že jsme obklopeni oceánem ohně, který všecko stráviclass="underline" člověka, zvířata i rostliny.
4
Znovu pročítám své řádky a bijí mě do očí některé věci, které jsem předtím, než jsem tento příběh začal psát, nepostřehl. Například žasnu, jak mohl Germain, už v agónii a vysvlečený chudák ohněm dokonce i z kůže, sebrat vůbec sílu, že doběhl až k nám. Napadá mě, že možná některý zákazník vzkázal něco naléhavého k Sedmi bukům, a protože Germain věděl, že jsem ve sklepě, kde telefon neuslyším, sedl na motorku a pohroma ho stihla, když už vjížděl na Malevil, čili v místech, kde byl před postupující ohnivou záplavou do určité míry chráněn skalním srázem. Takže ho obrovský plamenný jazyk, který se rozlil od severu k jihu jako blesk, tak říkaje olízl jen svým okrajem. A to myslím také vysvětluje, že ho oheň nestrávil jako většinu malejackých obyvatel, po nichž zbylo jen pár zčernalých kostí pod vrstvou popela.
Dostat se na nádvoří před donjonem o několik vteřin dřív, možná se zachránil. Samotný hrad utrpěl totiž poměrně málo, před výhní ho zaclonila obrovská masa skály, čnící nad ním ze severní strany.
Další podivná věc: od chvíle, kdy ve sklepě propuklo to burácení (což je, opakuji znovu, směšný výraz) a ten pekelný žár, jako by mne i mé společníky stihla jakási paralýza, ochrnutí údů, jazyka, dokonce i mozku. Mluvili jsme minimálně, ještě míň se hýbali a nejvíc žasnu nad tím, že dokud se neobjevil Germain, ani na okamžik mi nesvitlo v hlavě, co se asi děje venku mimo sklep. Uvažoval jsem jen ve zcela matných termínech dokonce i potom, a z přerušení proudu, vytrvalého ticha rozhlasových stanic, nelidského rachotu a příšerně stoupnuvší teploty nevyvozoval žádné závěry.
Ztratil jsem nejen schopnost uvažovat, ale současně i pojem o čase. Dodnes nedokážu říci, kolik minut uplynulo od chvíle, kdy zhaslo světlo, do okamžiku, kdy se otevřely dveře a vešel Germain. Souvisí to myslím s narušením percepce, měl jsem „okna“, vnímal jen útržkovitě a velmi ochable.
Opustilo mé i mravní cítění. Ne okamžitě, zpočátku jsem ještě vynaložil všechny síly, abych pomohl Meyssonnierovi. Ale to byl, abych tak řekl, poslední záblesk. Pak už mi ani nepřišlo na mysl, že zabrat pro sebe jedinou káď s vodou, kterou jsme měli, ponořit se do ní a zůstat v ní tak dlouho není zrovna projev altruismu. Ovšem neudělat to, měl bych pak dost síly dolézt po čtyřech ke dveřím, jež nechal Germain otevřené, a zavřít je? Později jsem si uvědomil, že se nikdo z ostatních ani nepohnul, všichni jen s trpící tváří upírali oči na zející otvor.