Taky jsem napsal, že jak jsem ochable a se svěšenou hlavou klečel na všech čtyřech sotva metr od Germaina, chyběla mi síla doplazit se až k němu. Spíš by se hodilo slovo odvaha, protože dolézt potom zpátky ke kádi jsem dokázal. Ve skutečnosti mé v tom okamžiku ještě ochromovala hrůza z předchozího pohledu na jeho vztyčené, napuchlé a zkrvácené tělo s napůl odpadlými cáry masa, které z něho visely jako košile roztrhaná při nějakém zápase. Germain byl vysoký a statný, kdežto já v tu chvíli seděl všecek schoulený a svíce navíc vrhaly na klenbu jeho nesmírně zvětšený stín, což obojí možná způsobilo, že mi náhle připadal obrovský a strašlivý, jako kdyby vešla sama smrt, a ne jen jedna z jejích obětí. A ke všemu stál, kdežto nás všechny tiskla zesláblost k zemi. A vrávoral zpředu nazad, modré oči zabodnuté do mých, a já v tom vrávorání cítil jakousi hrozbu, jako kdyby se měl vzápětí na mne skácet a zahubit mě.
Ke kádi jsem potom sice dolezl, ale vzdal se záměru usadit se v ní; ponořením ruky jsem totiž s úžasem zjistil, že je voda příliš horká. Správně jsem měl usoudit, že se mi to jenom zdá a vlastně to znamená, že se vzduch začíná ochlazovat, ale to mi ani na vteřinu nepřišlo na mysl, stejně jako mě nenapadlo podívat se na teploměr nad nádrží a tím se o tom přesvědčit. Neopouštěla mě jediná myšlenka: dostat se pryč z dlaždic. Namáhavě jsem vyšplhal na dva vinné sudy postavené těsně vedle sebe. Uvelebil jsem se napříč, zadek v prohlubni mezi zaobleným dřevem, nohy a horní část trupu z každé strany nahoře. Dřevo mi poskytlo málem pocit chladu a pohodlí, ale dlouho jsem si neliboval, byl jsem příliš ztýraný, i když teď muka nabyla jiné podoby. Pot už trochu ustával, dýchalo se mi volněji, ale pálily mé dlaně, kolena, boky a hýždě, prostě každý kousek těla, který přišel do styku s podlahou. Zaslechl jsem čísi tiché sténání a s náhlým nepokojem začal útržkovité myslet na ostatní, až jsem pojednou zahanbené zjistil, že sténám já sám.
Nic není tak subjektivní jako bolest, to jsem si později uvědomil. Mé spáleniny byly jen velice povrchové, zcela neúměrné bolesti, jakou jsem v tu chvíli cítil. Jen se mi trochu vrátily síly a začal jsem jednat, zapomněl jsem na ně.
Důkazem, že nebyly příliš vážné, je ostatně fakt, že jsem dokonce i zdříml a nějakou dobu spal; po probuzení jsem zjistil, že velké svíce v nástěnných svícnech dohořely a někdo o kus dál zapálil další. A náhle mé zalil po celém těle a hlavně po zádech ledový chlad. Až mě to roztřáslo. Zapátral jsem očima po šatech, nespatřil jsem je, pak jsem mimoděk změnil úmysl, rozhodl se slézt ze svého hradu a podívat se na teploměr. Dostat se až k němu byla učiněná muka. Svaly mi ztuhly skoro v křeč a dlaně bolely při každém pohybu. Teploměr ukazoval něco přes třicet, ale bylo marné si říkat, že je pořád ještě vedro, že nemám vůbec důvod klepat se zimou, rozumem se ten třes nedal prosté zarazit. Otočil jsem se a spatřil Peyssoua, jak stojí opřený o sud a obléká se. Viděl jsem kupodivu jen jeho, ačkoli všech pět ostatních tam bylo taky. Jako by mé oči ze samé únavy odmítaly pojmout naráz víc než jeden předmět.
„Oblékáš se?“ řekl jsem přihlouple.
Jo, oblékám,“ hlesl chabě, ale jako by se nic nedělo. Jdu domů. Yvetta má určité starost.“
Pohlédl jsem na něj. Jeho zmínka o manželce mi projela mozkem až s brutální jasností. Zvláštní věc, ale zdálo se mi, jako by to osvícení mělo barvu, teplotu a tvar. Bylo bílé, ledové a prořízlo mi srdce jako nůž. Hleděl jsem na Peyssoua, jak se obléká, a teprve v tu chvíli mi skutečně došlo, jakou událost to prožívám.
„Co na mě tak koukáš?“ řekl zhurta.
Sklopil jsem hlavu. Nevím proč, ale najednou mi připadalo, jako bych se vůči němu nějak strašlivé provinil.
„Ale nic, bráško, nic,“ odvětil jsem chabě.
„Kouknul ses na mě,“ vyjel znovu a ruce se mu tak třásly, že nebyl s to obléknout si kalhoty.
Nic jsem na to neřekl.
„Kouknul ses na mé, to nemůžeš popřít,“ pokračoval s nenávistným pohledem a při všem vysílení tak rozčilené, až by byl člověk zaplakal.
Mlčel jsem. Byl bych mu rád něco řekl, ale chyběla mi slova.
Hledaje nějakou oporu, rozhlédl jsem se. A konečně jsem spatřil všechny ostatní. Spíš vlastně odhalil, postupně, jednoho po druhém, s bolestným, vždy znovu opakovaným úsilím, z něhož se mi dělalo na zvracení.
Menou seděla všecka zsinalá, Momovu hlavu na klíně, a takřka nepostřehnutelně ho kostnatými prsty hladila po špinavých vlasech. Meyssonnier s Colinem seděli strnulí, jako omráčení vedle sebe, oči sklopené. Tomáš stál opřený o sud, v jedné ruce držel Momův zapnutý tranzistor a druhou pomaličku a stále znovu přejížděl hledáčkem od jednoho konce stupnice na druhý v marné snaze vypátrat někde na světě lidský hlas. Jeho soustředěná tvář se teď podobala kamenné soše už nejen svými rysy, ale dokonce i barvou a málem i konzistencí.
Nikdo mi pohled neoplatil. Vzpomínám si, že jsem jim to měl v tu chvíli k smrti za zlé a pocítil stejně bezmocnou nenávist, s jakou na mne předtím pohlédl Peyssou. Jako novorozeně, které se rozkřičí bolestí, když mu prvně vnikne do plic vzduch, i my se tak dlouhé hodiny choulili do sebe samých, že nám teď přicházelo velice zatěžko navázat opět kontakt s druhými.
Ozvalo se ve mně pokušení vykašlat se na Peyssoua, ať si dělá, co chce. Když to vidí takhle, řekl jsem si v duchu nevybíravě, tak ho spánembohem nechme. Samotného mě ta sprostota tak překvapila, že jsem v tu ránu změnil rejstřík a začal ze slzavého konce: Peyssou, můj bráška Peyssou.
Sklopil jsem hlavu. Tonul jsem v úplném zmatku. Každá má reakce byla výstřední a vůbec se mi nepodobala.
Nakonec jsem řekl jaksi nesměle, jako bych se cítil v neprávu:
„Může být ještě trochu nebezpečné vycházet teď ven.“
A jen jsem tu větu vyslovil, přišlo mi skoro až komické, jak strašně daleko má do toho, aby vystihla situaci. Peyssoua však stejné rozčilila.
„Nebezpečné? Proč nebezpečné? Jak můžeš vědět, že by to bylo nebezpečné?“ procedil zlostné mezi zuby, třebaže sotva mluvil, stejné jako předtím já.
Navíc to znělo zcela falešně. Jako by hrál komedii. Já té hře rozuměl a bylo mi do pláče. Sklonil jsem čelo a pocítil takovou únavu a skleslost, že chybělo málo, a byl bych nechal doopravdy všechno plavat. Zabránily mi v tom Peyssouovy oči v okamžiku, kdy jsem opět zvedl hlavu. Byly rozzuřené, ale taky prosily. Žadonily přímo úpěnlivé, ať nic neříkám, ať mu jeho slepotu dopřeji co nejdéle, jako by snad teprve má slova měla dodat plné podoby strašlivému neštěstí, jež ho potkalo.
V tu chvíli jsem pochopil, že je mu všechno jasné – stejně jako Colinovi, jako Meyssonnierovi. Ti se však snažili před krutou ztrátou utéci, hledali záchranu v otupení a nehybnosti, kdežto Peyssou utíkal vpřed, všechno popíral a chtěl běžet se zavřenýma očima až ke svému v popel obrácenému domu.
Nakousl jsem v duchu různé věty a pro jednu z nich už se skoro rozhodclass="underline" Poslyš, Peyssou, když uvážíme, jak horko bylo tady… Ale ne, takhle to nešlo. Bylo to příliš jasné. Opět jsem tedy jen sklopil hlavu a neústupně prohlásiclass="underline"
„Takhle odejít nemůžeš.“
„A kdo mi v tom zabrání, snad ne ty,“ odvětil Peyssou hádavě. Bylo dojemné, jak se snažil o chvástavý tón, ačkoli sotva mluvil.
Nic jsem neodpověděl. V chřípí a dole v krku mi seděl jakýsi odporný, mdlý a nasládlý pach. Když zhasly oba svícny, každý po dvou svíčkách, kdosi, snad Tomáš, zapálil jiný o kousek dál, ale část sklepa u vodní nádrže, kde jsem právě stál, byla skoro celá pohroužena v temné příšeří. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že se ten nechutný pach line z Germainova těla, jež leželo stěží viditelné u dveří.