Došlo mi, že jsem na ně načisto zapomněl. Peyssouovy oči, pořád ještě s oním nenávistným a zároveň prosebným výrazem upřené do mých, zalétly k mrtvole také, a zdálo se, že na okamžik zkameněl. Rychle a jaksi zahanbeně odvrátil zrak, jako by nehodlal připustit, co spatřil. On jediný měl teď na sobě šaty, ale přestože cesta ke dveřím byla volná a v odchodu se mu nedalo nijak zabránit, nehýbal se z místa.
„No tak, Peyssou, takhle odejít nemůžeš,“ opakoval jsem jen neústupné, neschopný vložit do hlasu aspoň trochu energie.
Měl jsem si ta slova odpustit, zbytečně Peyssouovi poskytla další chabý popud k odchodu. Bokem, ani zcela pozpátku, ani zády k nám, udělal pár váhavých, neobratných kroků ke dveřím.
V tu chvíli mi přišla pomoc ze strany, odkud jsem to nejmíň čekal. Menou otevřela oči a zcela přirozeně, jako by neležela nahá a zsinalá ve sklepě, ale seděla v kuchyni vstupní věže, prohlásila v nářečí:
„Emanuel má pravdu, chlapče, takhle odejít nemůžeš. Musíš něco pojíst.“
„Ne, ne,“ odvětil Peyssou rovněž nářečím: „Díky, není potřeba. Díky.“
Nicméně, chycen do pasti venkovské pohostinnosti s jejím složitým rituálem odmítání a ústupků, přece jen se zastavil.
„Ale ano, ano,“ pokračovala Menou krok za krokem v zaběhaném obřadu, „však ti neuškodí, když si něco vezmeš. A nám taky ne. Pane le Coultre,“ obrátila se francouzsky na Tomáše, „půjčil byste mi váš nožík?“
„Povídám ti, že to není potřeba,“ bránil se Peyssou, ale všechna ta slova mu přinášela nesmírnou úlevu. Hleděl na Menou s dětinskou vděčností, chytal se jí jako záchranného stébla, ztělesňovala mu známý, bezpečný svět.
„Ale ano, ano,“ opakovala Menou s klidnou jistotou, že Peyssou nakonec ustoupí. „Počkej, uhni trochu, ať se můžu zvednout,“ obrátila se k Momovi, odstrčila jeho hlavu z klína, a protože se jí, sténaje, začal věšet na kolena, dodala v nářečí: „Tak už dost, ty bábovko,“ a vlepila mu políček, až to mlasklo. Nevím, odkud ty zásoby síly brala, protože když vstala, nahá, droboučká, jenom kost a kůže, znovu jsem užasl, jak vypadá křehce. A přece docela sama, bez cizí pomoci, rozvázala nylonový provázek od jedné z uzených kýt, jež nám visely nad hlavami, šunku po něm spustila a sundala ji. Momo bledý, vyděšený hleděl za ní a krátce sténavé po ní volal, jako když pláče nemluvně. Až když se zas vrátila a položila šunku na sud nad synovou hlavou, že ji rozbalí, přestal pofňukávat a začal si dumlat palec, jako by se skokem vrátil do stadia nejranějšího dětství.
Jak Menou stála, rukojeť nože pevně sevřenou v hubené dlani, a s vypětím sil krájela šunku položenou na sudu na drobné, ale dost silné plátky, hleděl jsem na ni. Vlastně na její tělo. Měl jsem pravdu, podprsenku opravdu nenosila, na hrudi jí visely jen dvě malé, splasklé a svraštělé kapsičky. Pánevní kosti pod neplodným břichem jí tvořily hrboly, lopatky měla vystouplé a hýždě, hubenější než opičí, jako pěstičku. Až dosud pro mne slovo „Menou“ znamenalo prostě jméno, jméno prolnuté láskou, úctou a trochou podrážděnosti, jak už to mezi námi chodilo. Teprve dnes, kdy jsem ji poprvé spatřil svlečenou, mi došlo, že „Menou“ je také tělo, a možná že tělo jediné ženy, která přežila, a vida jeho zchátralost, pocítil jsem bezmezný smutek.
Poskládala si plátky šunky do pravé ruky jako karty, a počínajíc mnou a končíc Momem, všechny nás podělila. Momo s divokým skřekem chňapl po svém dílu, a pomáhaje si prsty, nacpal si ho rázem celý do pusy. Okamžitě zrudl jako krocan a neudusil se jen dík matce, která mu násilím rozevřela čelisti, zajela mu drobnou rukou do krku a překážku odstranila. Na to pokrájela uslintaný plátek Tomášovým nožem na malé kousky a s hubováním, případně i s políčkem, kdykoli ji kousl do prstů, je vkládala synovi do úst.
Letmo, bez úsměvu i znechucení jsem je pozoroval. Sliny se nad šunkou sbíhaly i mně; sotva mi Menou podala můj plátek, sevřel jsem ho oběma rukama a pustil se do něho zuby málem stejné dravé jako Momo. Maso bylo hodně slané, ale každé to bohatě přesolené sousto vepřového mi působilo neuvěřitelné blaho. Neušlo mi, že kamarádi hltají svou porci stejně jako já, dokonce i Peyssou; každý z nich poodešel kousek od ostatních a vrhal kolem sebe pohledy málem nepřátelské, jako by se bál, že mu někdo jeho plátek ukradne.
Skončil jsem o nějakou chvíli dřív než ostatní, rozhlédl se po koši s plnými láhvemi a zjistil, že je prázdný. Žízeň jsem tedy nehasil jen já. Potěšilo mě to, protože už se ve mně začaly ozývat výčitky, že jsem tak dlouho okupoval káď. Vzal jsem dvě prázdné láhve, zamířil ke stáčedlu, znovu rozdal sklenice a všem dokola nalil. Teď už mě nezajímalo, kterou z nich upatlal Momo. Kamarádi beze slova pili, tak jak předtím mlčky pojedli, propadlé a mžikající oči upřené na šunku položenou na sudu, kde ji Menou prve krájela. Menou, opřená ještě o sud, pochopila jejich pohledy, ale oblomit se nedala. Jakmile dopila svou sklenici, s neúprosnou rozhodností šunku opět zabalila a vytáhla vzhůru nad naše hlavy, kam na ni nikdo nemohl. Až na Peyssoua jsme byli dosud všichni nazí, a jak jsme tak přihrbeni únavou mlčky stáli a lačně upírali oči na maso pověšené v přítmí pod klenbou, nelišili jsme se příliš od pralidí, kteří žili v mamutí jeskyni nad řekou nedaleko Malevilu v dobách, kdy se člověk sotva vyklubal z lidoopa.
Dlaně ani kolena mě ještě nepřestaly bolet, ale začala se mi opět vracet síla i schopnost uvažování a já si uvědomil, jak velice málo mluvíme a pečlivě se chráníme jakkoli komentovat, co se stalo. V tu chvíli mi také poprvé přišlo trochu hanba, že jsem nahý. Totéž pocítila zřejmě i Menou. Tichým hlasem totiž náhle pohoršené řekla:
„Propána, jak já to tu chodím!“
Promluvila francouzsky, jazykem oficiálních a zdvořilostních pocitů. Následována ostatními, začala se ihned oblékat, dodávajíc v nářečí, nahlas a už jiným tónem:
,A ke všemu pro chlapy žádná paráda.“
Navlékal jsem šaty a po očku sledoval Colina s Meyssonnierem; Peyssoua raději co nejmíň. Meyssonnierova bezvousá tvář byla protáhlá a vpadlá a oči mu bez ustání mžikaly. Na Colinových ústech dosud tkvěl gondolovitý úsměv, ale podivně strojený a strnulý, nemající nic společného s úzkostí, jež mu seděla v očích. Pohledu na Peyssoua jsem se pečlivé vyhýbal, abych ho nepřiměl k odchodu. Nezdálo se totiž, že by se k tomu chystal, přestože už pojedl a popil, a neměl tedy důvod otálet. Dobrácké tlusté rty se mu chvěly, v širokých lících mu křečovité poškubávalo a jenom stál, ruce svěšené a kolena podkleslá, jako zbavený veškeré vůle i naděje. Postřehl jsem, že neustále zalétá pohledem k Menou, jako by čekal, že za něj rozhodne, co má udělat.
Přistoupil jsem k Tomášovi. Viděl jsem ho jen nejasně, sklep byl v těch místech pohroužen v tmu.
„Co říkáš,“ zašeptal jsem, „je riskantní vyjít ven?“
„Jestli myslíš kvůli teplotě, tak ne. Už klesla.“
„Může být ještě jiný důvod?“
„Samozřejmě. Spad.“
Pohlédl jsem na něj. Na spad jsem nevzpomněl. Tomáš tedy o povaze události vůbec nepochyboval.
„Takže bude lepší počkat?“
Pokrčil rameny. Tvář měl bez života a hlas ponuře bezbarvý.