„Spad se může objevit za měsíc, za dva, za tři…“
„Tak co tedy?“
„Kdyby ti to nevadilo, půjčím si z tvé skříně Geigerův počítač, co máš po strýci, a budeme mít jasno. Aspoň prozatím.“
„Ale tím sám riskuješ!“
Nepohnul ani svalem, tvář jak z kamene.
„Víš,“ odpověděl týmž ponurým, bezbarvým hlasem, jako by hovořil stroj, „naději na přežití máme stejné minimální. Žádná flóra ani fauna, jak dlouho to může trvat.“
„Ne tak nahlas,“ upozornil jsem ho, protože mi neušlo, že si ostatní sice netroufají přikročit k nám blíž, ale natahují uši.
Sáhl jsem beze slova do kapsy pro klíč od skříně a podal mu ho. Tomáš si beze spěchu oblékl pršiplášť, nasadil motocyklistickou helmu a veliké ochranné brýle a navlékl rukavice. Působil v tom vystrojení v černém pršiplášti a černé helmě dost děsivě.
„Může ti to k něčemu být?“ řekl jsem pohaslým hlasem a dotkl se ho rukou.
Jeho oči za skly brýlí zůstaly zasmušilé, ale po strnulé tváři mu přelétl lehký úšklebek:
„Dejme tomu, že to je přece jen lepší, než být do půl těla nahý.“
Jakmile odešel, přistoupil ke mně Meyssonnier a tiše se zeptaclass="underline"
„Co chce dělat?“
„Změřit radioaktivitu.“
Upřel na mne vpadlé oči. Rty se mu chvěly.
„Myslí si, že to byla bomba?“
„Ano.“
„A ty?“
„Já taky.“
„Aha,“ hlesl a zmlkl.
Nic jiného, jen to „aha“ a potom ticho. Dokonce ani nemrkal, nezvedl sklopené oči. Protáhlou tvář měl jako z vosku. Mrkl jsem po Colinovi a Peyssouovi. Hleděli k nám, ale blíž nešli. Byli jako ochromení, na jednu stranu dychtili zvědět pravdu, na druhou se děsili nejhoršího. Tváře měli naprosto bez výrazu.
Po deseti minutách se Tomáš vrátil, na uších sluchátka a Geigerův počítač v napřažené ruce.
„V podhradí nic. Prozatím,“ řekl stručně.
Nato přiklekl k Germainovi a přejížděl počítačem nad tělem.
„Taky nic.“
Obrátil jsem se k ostatním a hlasem nepřipouštějícím námitky prohlásiclass="underline"
„My dva s Tomášem teď vystoupíme na donjon trochu se rozhlédnout, co se vlastně stalo. Nehněte se odtud. Za pár minut jsme zpátky.“
Čekal jsem, že mí tři kamarádi budou něco namítat, neozvali se však ani slovem. Dosud se neprohráli z hlubokého ustrnutí, skleslosti a zmatku, a v takovém stavu přijme člověk bez váhání jakýkoli rozkaz, je-li vysloven dost rozhodně. Byl jsem si jist, že sklep neopustí ani na krok.
Sotva jsme stanuli na malém nádvoří mezi donjonem, padacím mostem a renesanční budovou, Tomáš mě pokynem zadržel a sám začal počítačem metodicky přejíždět nad zemí. Sledoval jsem ho s vyprahlými ústy od vchodu do sklepa. Zalilo mě okamžitě vedro, a mnohem horší, než jaké panovalo ve sklepě. Vůbec mě však, nevím proč, nenapadlo pohlédnout na teploměr, ačkoli jsem ho vzal s sebou.
Nebe bylo šedivé a jako z olova, světelnost velice slabá. Pohlédl jsem na hodinky: 9 hodin 10 minut. Ještě všecek zpitomělý, mátožně jsem zauvažoval, je-li teprve večer, nebo už ráno po osudném dni. Po chvíli značně bolestného přemýšlení mi konečně došlo, jak je má otázka nesmyslná: o velikonocích je v devět večer už tma. Bylo tedy doopravdy ráno po osudném dni. Strávili jsme ve sklepě den a noc.
Nad hlavami se nám neklenulo modro ani mraky, nýbrž jakýsi ponuře šedivý, jednolitý povlak; zdálo se mi, že jsme pod ním uvězněni jako pod poklopem. Na to příšeří a pocit dusivé tíhy slovo „příklop“ doopravdy sedělo. Pohlédl jsem nahoru. Nezdálo se, že by byl hrad nějak utrpěl, jen horní část donjonu, vyčnívající trochu nad skalní temeno, měla kámen dorezava ožehlý.
Po obličeji se mi už zas řinul pot a konečné mě napadlo podívat se na teploměr. Ukazoval přes padesát stupňů. Na staleté dlažbě, nad níž Tomáš přejížděl počítačem, ležely zpola zuhelnatělé mrtvolky ptáků, strak a holubů. Bývali v donjonu obvyklými hosty a já si na vrkání holubů a křik strak občas stěžoval. Teď už nebudu mít důvod. Všude panovalo ticho, jen když jsem hodné nastražil uši, mohl jsem odněkud z veliké dálky zaslechnout jakési nepřetržité praskání a sykot.
„Nic,“ oznámil mi Tomáš, vraceje se s tváří zalitou potem zpátky ke mně.
Pochopil jsem, co myslí, ale bůhvíproč, popudilo mě, že je tak stručný. Chvilku jsme oba mlčeli, a když se Tomáš nehýbal, jen stál s pozornou tváří a zřejmé také poslouchal, netrpělivé jsem řekclass="underline"
„Budeme pokračovat?“
Pohlédl mlčky k nebi.
„Tak pojďme dál,“ pobídl jsem ho, těžko zadržuje podráždění. Pramenilo nejspíš z krajní únavy, strachu a také horka. Naslouchat lidem, mluvit s nimi, dokonce se na ně jenom dívat, to všechno znamenalo bolestnou námahu.
„Mám dalekohled,“ dodal jsem, „přinesu ho.“
Můj pokoj ve druhém patře donjonu byl rozpálený žárem, ale jinak se tu zdálo všechno v pořádku. Jen olovo, do něhož byly zapuštěny drobné okenní tabulky, se na venkovní straně místy rozteklo po skle. Zatímco jsem postupně otvíral zásuvky u prádelníku, abych našel dalekohled, Tomáš zvedl telefonní sluchátko, přiložil je k uchu a několikrát zmáčkl vidlici. Tvář zbrocenou potem, vrhl jsem po něm nerudný pohled, jako bych mu vyčítal, že ve mně tím pokusem probudil kratičký záblesk naděje.
„Hluchý,“ prohlásil.
Zlostně jsem pokrčil rameny.
„Člověk se má vždycky přesvědčit,“ poznamenal Tomáš málem s jakýmsi závanem podráždění.
„Tady je,“ řekl jsem trochu zahanbeně.
Ale ten pocit jakéhosi nevraživého a bezmocného nepřátelství vůči bližním ve mně seděl pořád, ne a ne ho ovládnout. Pověsil jsem si dalekohled kolem krku a pustil se s Tomášem v patách vzhůru po točitém schodišti do nejvyššího patra. Dusným vedrem jsme div nepadali. Několikrát jsem na vyšlapaných kamenných schodech klopýtl, chytil se pravičkou zábradlí a znovu mě začala pálit dlaň. Dalekohled se mi na prsou házel sem a tam. Řemínek mě na krku nesnesitelně tížil.
Když se vyjde po točitých schodech donjonu na volné prostranství, není odtud nikam vidět, protože čtvercová terasa je obehnána asi dva a půl metru vysokou zdí. Vedou podél ní holé kamenné stupně bez podstupnic až na parapet asi metr široký, ale bez zábradlí. Právě kvůli tomuto parapetu, z něhož je vidět široko daleko po krajině, míval o mne strýček strach, když mi bylo dvanáct.
Zastavil jsem se, abych vydechl. Po nebi ani stopy. Až k obzoru, všude jen týž šedivý olověný povlak. Vzduch přímo žhnul; poslední stupně jsem zmáhal doslova bez dechu, nohy se mi třásly a pot mi kapal z čela na kameny. Až na parapet jsem si netroufl. Moc jsem nespoléhal, že udržím rovnováhu. Zůstal jsem stát na posledním stupni a Tomáš hned pode mnou.
Rozhlédl jsem se a ustrnul. Nejspíš jsem se i trochu zapotácel, protože jsem náhle cítil, jak mě Tomášova ruka tiskne ke zdi.
Nač mi oči padly nejdřív, na to jsem dalekohled ani nepotřeboval. Sedm buků dohořívalo. Ze zhroucených krovů, oken a dveří nezbývalo už nic. Proti šedivému nebi už se tyčily jen kusy zčernalých zdí a sem tam trčel ze země pahýl stromu jako kůl. Nezvedl se ani vánek. Černý hustý kouř stoupal z trosek kolmo vzhůru a místy běžela po zemi jednolitá čára rudého plamene, hned vyššího, hned nižšího jako pěna při pomalém varu.
Nedalo se takřka poznat, že vpravo o kus dál ležel někdy Malejac. Zvonice zmizela. Stejné tak i pošta. Její nehezká jednopatrová budova obvykle padla snadno do oka, tyčila se hned vpředu u silnice vedoucí po úbočí do La Roque. Vesnice teď působila, jako by ji někdo srazil pěstí k zemi a rozmetal. Nikde ani kousíček zeleně. Ani jediná střecha z červených tašek. Všechno mělo barvu popela, všude čerň a šeď, jen tu a tam chvílemi vyskočil nízký plamenný jazyk a takřka vzápětí zas doskomíral.