Zvedl jsem dalekohled k očím a roztřesenýma rukama ho zaostřil. Colin měl dům přímo ve vsi, Meyssonnier kousek stranou, na svahu k Rhunes. Po prvním se slehla zem, z druhého dosud stála jedna lomenice, podle té jsem ho poznal. Z Peyssouovy usedlosti a krásných amerických sosen kolem ní zbyla na zemi jen zčernalá hromádka.
Spustil jsem dalekohled a tiše řekclass="underline"
„Všechno pryč.“
Tomáš neodpověděl, jen sklopil hlavu.
Spíš se hodilo říci „všichni“. Na první pohled bylo zřejmé, že kromě naší malé skupinky je široko daleko celá krajina i se všemi obyvateli mrtvá. Pohled z donjonu jsem odedávna dobře znal. Když mi strýček poprvé půjčil dalekohled, proleželi jsme s kamarády z Klubu celé jedno krásné odpoledne na parapetu (ještě dnes cítím, jak mě kámen nádherné hřál do nahých stehen) a ukazovali si usedlosti stulené na úbočích. Samo sebou že za hurónského pokřiku, nadávek a smělých projevů mužnosti. Hele, vole, to je přece Favelard, no tamhle, mezi Bories a Volpiniere! Sedíš si na vočích? Vsaď se, ze to je Faverald! O krabičku gauloisek! cože, Cussac? Jo, Cussac, starou belu! Vsadím se, oč chceš, že to Cussac není! Cussac máš tamhle nalevo, vedle Galinata, poznám ho podle kůlny na tabák!
A teď jsem bloudil očima po místech, kde jsem všechny ty statky odjakživa vídal, Favelardův, Cussacův, Galinatův, Bories, Volpiniere a další a další vzdálené usedlosti, jejichž jména, i když ne vždy jejich majitele, jsem tak dobře znal, a viděl jen zčernalé trosky a dohořívající lesy.
O lesy věru nebývala v našem kraji nouze. Když se člověk díval v létě z donjonu, před očima se mu až k dalekému obzoru kadeřila svěží, temná zeleň kaštanů, tu a tam protínaná borovicemi či duby a v údolích alejemi topolů, vysazovaných pro budoucí užitek a zdobících prozatím krajinu krásnými vertikálami – a u statků se zas osaměle tyčily cypřiše, stromy drahé, pěstované pro radost a pro svůj důstojný vzhled.
A teď bylo všechno pryč, topoly, cypřiše, duby i borovice. A z nekonečných kaštanových lesů, jež pokrývaly celé kopce a jen sem tam nechávaly na rovném či mírné svažitém temeni holé místo pro louky a domy, zbývaly teď jen plameny a mezi nimi občas nějaký zčernalý pahýl dohořívající s oním praskáním a sykotem, jež jsem slyšel při výstupu ze sklepa. A hromady větvi spadaných ze stromů plápolaly na lesní prsti dál, takže se linka ohně vlnila z kopce na kopec, jako by oheň stravoval přímo samu zemi.
Na silnici v údolí Rhunes, kousek pod zříceným a zčernalým zámkem Rouzies, mi oči padly na mrtvého psa. Viděl jsem ho do všech podrobností, protože silnice byla blízko a dalekohled hodně zvětšoval. Řeknete, jeden mrtvý pes, když zahynulo takové množství lidí! Ano, je ovšem rozdíl mezi tím, co člověk ví a co vidí. Že ve vsích a usedlostech kolem Malevilu shořely stovky lidí jako pochodeň, to jsem věděl, ale ten pes byl kromě ptáků na dvoře jediný mrtvý tvor, kterého jsem spatřil, a navíc mnou otřásl jeden hrůzostrašný detail, svědčící o tom, za jakých okolností zahynul. Ubohé zvíře chtělo zřejmé utéci z nějakého pole nebo ohrady, kde zrovna bylo, rozběhlo se po dobře známé silnici, ale pracky se mu zabořily do roztaveného asfaltu, přilepilo se a uškvařilo na místě. Viděl jsem dalekohledem všechny čtyři končetiny zcela zřetelné, černavá hmota s příměsí štěrku je lapila jako past a nepovolila, ani když se pes zhroutil, jen se mu na prackách protáhla do tvaru jakýchsi maličkých kuželů a věznila je dál.
Na Tomáše jsem ani nepohlédl, dokonce jsem si ani neuvědomoval, že tu je, jako kdyby to, co se stalo, zpřetrhalo všechna pouta od člověka k člověku, a jako posedlý, neschopný tu litanii zastavit, jen jsem opakovaclass="underline" „To je strašné, strašné, strašné.“ Hrdlo sevřené v kleštích, roztřesené ruce, oči zalité potem a v hlavě krom pocitu hrůzy jako vymeteno. Lehce zavanul vítr. Zhluboka jsem nadechl a rázem mě prostoupil tak příšerně silný morový pach rozkladu a spáleného masa, že se mi zdálo, jako by vycházel přímo ze mne. Bylo to na zvracení. Připadal jsem si jako živá mrtvola. Štiplavý, hnilobný, nasládlý zápach, usadil se ve mně a už se ho nikdy nezbavím. Svět se proměnil v jediný hromadný hrob a mne nechali na tom mrchovišti s kamarády samotného, abychom pohřbili mrtvé a žili v jejich pachu.
Začínal jsem ztrácet soudnost a zřejmě mi to došlo, protože jsem se obrátil a pokynul Tomášovi, že chci zpátky dolů. Na kamenné dlažbě donjonu, kde mi pohled na žároviště zakrývala okolní vysoká zeď, jsem bezvládně a jako bez života dosedl na paty. Vypovědělo mi tělo, jako bych zemřel, a nemám ponětí, jak dlouho to trvalo. Bylo to jakési psychické koma, vědomí mě sice zcela neopustilo, ale ztratil jsem všechnu vůli a schopnost reagovat.
Pak jsem ucítil dotek Tomášova ramene a ohlédl jsem se po něm, ale tak nesmírně pomalu, až mě to udivilo. Upíral na mne oči. Dalo mi práci vyjasnit zrak, abych ho zřetelně viděl, ale pak jsem pochopil, co mi jeho oči chtějí. Říkaly to tím naléhavěji, že sám byl v podobném stavu jako já a nemohl vůbec promluvit.
Hleděl jsem mu na rty. Vytratila se z nich všechna krev, byly vyprahlé a jen stěží se rozlepily, aby vypustily jediné slovo:
„Řešení…“
V obavě, že každým okamžikem upadnu zpět do letargie, s bolestným úsilím jsem donutil mžikající oči, aby na něj znovu pohlédly. Usilovně dobývaje slova z hrdla a zděšený, jak strašné slaboučký mám hlas, hlesl jsem:
„Jaké… řešení?“
Odpověď na sebe dala tak dlouho čekat, až jsem myslel, že Tomáš ztratil vědomí Podle tlaku jeho ramene, jež se opíralo o mé, jsem však pochopil, že jen sbírá síly k řeči. Zaslechl jsem ho jen stěží:
„Vylézt…“
Z posledních sil pohnul skrčeným ukazováčkem takřka nepostřehnutelně směrem k parapetu. A vydechclass="underline"
„Skočit… konec.“
Pohlédl jsem na něj. A hned oči zase odvrátil. Upadl jsem opět v tupou strnulost. Hlavou mi běžely nesouvislé, zmatené myšlenky. Mezi nimi však přece jen vyvstala jedna jasnější a u té jsem se zastavil. Mít ženu a děti jako Colin, Meyssonnier, Peyssou, byli by zůstali naživu, lidský rod by nebyl odsouzen k zániku a já bych věděl, za koho bojovat. Teď se však musím vrátit do sklepa, abych pověděl kamarádům, že ztratili všechny své blízké, a spolu s nimi očekávat zánik člověka.
„Tak co?“ ozval se Tomáš stěží slyšitelným hlasem.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne.“
„Proč?“ pohnuly se nezvučně jeho rty.
„Ostatní.“
Udělalo mi dobře, že jsem tu myšlenku dokázal přesně formulovat. Prudce jsem se rozkašlal a napadlo mě, že má otupělost není možná jen následek strašného duševního otřesu, ale také spolykaného kouře. Lopotně jsem vstal.
„Sklep.“
Nečekaje na Tomáše, klopýtavé jsem sešel, nebo se spíš sesul, po úzkém točitém schodišti dolů. S výhledem, že Malevil zpřístupním pro turisty, opatřil jsem naštěstí oblou zeď železným zábradlím a teď jsem se ho při každém škobrtnutí vždycky pevné zachytil. Znovu jsem při tom cítil, jak mě pálí dlaň. Na nádvoříčku mezi donjonem a obytnou budovou mě Tomáš dohonil a řekclass="underline" „Tvoji koně.“ Zrychlil jsem krok a zavrtěl jen hlavou, abych se nerozvzlykal. Jít se na ně podívat mě děsilo. Nepochyboval jsem, že je po nich. V hlavě mi seděla jediná myšlenka: co nejrychleji zalézt zpátky do své díry.
Sklep mi náhle připadal tak chladný, až jsem se roztřásl a honem sáhl po svetru, přehodil si ho přes ramena a rukávy na krku zavázal. Colin v tu chvíli stáčel víno, Meyssonnier nosil plné láhve Menou a ta je zátkovala. Určité je k tomu vybídla ona, nejspíš si řekla, že není důvod začatou práci poctivě nedodělat. Pohled na to, jak se všichni činí, mé nesmírně zahřál u srdce. Došel jsem k nim, vzal jednu láhev, napil se, podal ji Tomášovi a pak se opřel o sud a rukávem svetru si otíral pot; tekl mi po tváři ještě i teď, ačkoli jsem se chvěl zimou. Myšlenky se mi v hlavě zvolna pořádaly.