Po chvíli mi došlo, že kamarádi strnuli jak solné sloupy a s úzkostnou, dokonce úpěnlivou tváří na mne beze slova hledí. Ale co se stalo, to už stejně věděli, protože ani jeden z nich, Meyssonnier, Colin ani Peyssou, si netroufal vyrukovat s jakoukoli otázkou. Jedině na Menou jsem viděl, že by ráda slyšela, s čím přicházím, ta se však chránila promluvit; chápala, co mé vytrvalé mlčení pro ostatní tři muže znamená, a tak na ně jenom hleděla.
Nedokážu říci, jak dlouho to trvalo. Nakonec jsem nejspíš dospěl k názoru, že jakákoli slova budou milosrdnější než mlčení, a hledě na ně, tiše jsem řekclass="underline"
„Nebyli jsme daleko. Jen nahoře na donjonu.“
A s vyschlým hrdlem jsem dodaclass="underline"
„Tak, jak jste se domysleli. Všechno je pryč.“
Ano, čekali to, ale jen jsem otevřel ústa, bylo to jak rána palicí. Zareagoval jediný Peyssou, s vyjeveným zrakem dovrávoral třemi kroky ke mně, popadl mě za rukávy od svetru a prudce vykřikclass="underline"
„To není pravda!“
K odpovědi jsem nesebral odvahu. Uchopil jsem ho jen za ruce zaťaté do pulovru a snažil se je uvolnit. Jak jsem s ním zápolil, rukávy se v jednu chvíli roztáhly a odhalily dalekohled na mých prsou. Peyssou ho spatřil, poznal a zděšeně na něm utkvěl očima. V tom okamžiku se určitě na všecko rozpomněl, na celé to odpoledne, jak jsme si tehdy z parapetu donjonu ukazovali vzdálená stavení. Tvář mu zalilo zoufalství, ruce mu sklesly, opřel se mi hlavou o rameno a s dětskou srdceryvností se rozvzlykal.
A jako bychom se mlčky domluvili, v tu ránu nastal ve sklepě rychlý a zároveň tak vzrušený pohyb, že mě to až vzalo za srdce, a ta chvíle myslím taky nejvíc rozhodla, že se mi zase vrátila chuť do života. Objal jsem čahouna Peyssoua (převyšoval mě skoro o půl hlavy) a v mžiku u něho stáli i Colin s Meyssonnierem, jeden mu položil ruku na rameno, druhý na šíji a začali ho svým prostým mužským způsobem konejšit. Ohromen jsem hleděl, jak se pravě oni dva, ačkoli sami taky všecko ztratili, snaží utěšit kamaráda. A zároveň mi nevím proč vytanula vzpomínka, že naposledy jsme Colin a já drželi takhle Peyssoua v sevření ve dvanácti letech, a to proto, aby mu Meyssonnier mohl „dát přes držku“. Ta vzpomínka však mé pohnutí nijak nezmenšila, spíš naopak. Stáli jsme všichni tři kolem Peyssoua a domlouvali mu, plácali toho drsného, mohutného medvěda po ramenou, něžně ho poklepávali, chlácholili tichými nadávkami: „Tak už dost, ty srabe, už přestaň.“ – „Vlezte mi na záda,“ odpovídal v slzách, ale s povděkem, „já vás nepotřebuju!“
Vzlykot pozvolna utichal a skupinka se opět rozestoupila.
„Ale přece jen bychom tam měli zajít,“ poznamenal Meyssonnier, bledý jako stěna, oči propadlé.
„Ano,“ přiměl se Colin s vypětím sil k odpovědi, „to bychom měli.“
Ale žádný z nich se nepohnul.
„Nevím, dokážete-li projít,“ řekl Tomáš. „Lesy ještě hoří. A odtud do Malejacu to máte samý les, po obou stranách. Nemluvě o radioaktivitě. Nádvoří je přece jen hodně chráněné. Může to být riskantní.“
„Riskantní?“ opáčil Peyssou a zvedl hlavu z dlaní. „Co mi teď záleží na životě?“
Chvilku bylo ticho. Pohlédl jsem na něj:
„A co my?“
Pokrčil rameny, otevřel pusu, pak se vzpamatoval a nic neřekl. Za jeho mlčící ústa však hovořila ramena. Jako by říkala: to se přece nedá srovnávat. Ale nepromluvil, dobře věděl, že my taky nejsme vzduch.
Slova se náhle ujala Menou. Ale ne jako jindy: ne polohlasým monologem, který pronášívala sama k sobě a jen jakoby mimochodem pro ostatní – ani poznámkou v nářečí, jaké letmo trousívala během rozhovoru. Tentokrát to byl na její poměry hotový proslov a dokonce ve francouzštině, což jen dokazovalo, jakou mu přikládá důležitost, í když přitom nepustila z ruky zátkovač.
„Víš, chlapče,“ obrátila se k Peyssouovi, „rozhodovat o tom, zdali umřeme či budeme žít, není naše věc. Zůstali jsme naživu, a tak musíme pokračovat dál. Se životem to máš jako s prací. Člověk ji má dodělat, a ne všechno pustit z rukou, když mu to najednou nejde.“
Na to zmáčkla páčku přístroje a zátka nehlučně vklouzla do hrdla. Peyssou na ni hleděl, už se chystal něco říci, pak si to však rozmyslel a sklapl. Myslil jsem, že Menou skončila, ta však nastavila pod zátkovač další láhev a pokračovala:
„Ty si v duchu říkáš: Menou se to mluví, ta nic neztratila, Momo jí zůstal. Na jednu stranu máš pravdu. Ale i kdybych Moma ztratila,“ (pustila páku a pokřižovala se) „jakživa bych nevypustila z úst slova jako ty. Jednou prostě žiješ, chlapče, a tím to končí. Dál se člověk starat nemá. Se smrtí je přece jenom těžké kamarádství.“
„Máš pravdu, matko,“ přisvědčil Colin.
A vzhledem k věku mohla být skutečné matkou nás všech, třebaže si to až dosud nikdo neuvědomil.
„Tak pojďme,“ ozval se Meyssonnier a zamířil několika prkennými kroky ke dveřím.
Zastoupil jsem mu cestu a vzal ho stranou.
„Snažte se, ty a Colin,“ řekl jsem potichu, „nenechat Peyssoua samotného. Chápeš proč. Nejlíp kdybyste zůstali všichni tři pohromadě.“
„Už jsem na to taky myslel,“ odvětil.
Zamířil k nám Tomáš s Geigerovým počítačem v ruce.
„Jdu s vámi,“ obrátil se na Meyssonniera ve chvíli, kdy už se k nám připojil i Colin a za ním Peyssou.
Všichni tři se zastavili a pohlédli na něj.
„Ty nemáš proč, obzvlášť když to může být nebezpečné,“ namítl Colin, aniž si uvědomil, že Tomášovi až dosud vždycky vykal.
„Budete mě potřebovat,“ odpověděl Tomáš a ukázal počítač.
Po chvilce ticha řekl Meyssonnier zadrhlým hlasem:
„Odneseme Germainovo tělo, než je pohřbíme, položíme je zatím u brány do předhradí.“
Skoro jsem mu ani nepoděkoval, ale hluboce jsem ocenil, že i v úzkosti, jaká ho svírala, dokázal vzpomenout na Germaina. Hleděl jsem za nimi, jak odcházejí. První šel Tomáš, v ruce počítač, sluchátka na krku nastavená na příjem. Za ním Meyssonnier s Peyssouem namáhavé vlekli Germainovu mrtvolu. Průvod uzavíral Colin, jaksi ještě drobnější a křehčí než kdykoli jindy.
Dveře se zavřely a já u nich zůstal stát, srdce sevřené úzkostí o kamarády, rozpačitý, nemám-li se pustit za nimi.
„Potřebuju další láhve, už nemám co zátkovat,“ ozval se za mými zády klidný Menouin hlas. „Mohl bys třeba nějaké naplnit.“
Vrátil jsem se ke stoličce, usedl a začal nasávat. Hlady mi kručelo v břiše, ale nechtěl jsem dávat špatný příklad a narušit kázeň tím, že bych se choval jako majitel a sáhl po některé kýtě. Potravin se ujala Menou a udělala dobře. Určitě bude spravedlivá.
„No tak, Momo,“ vybídla syna, když si všimla, že budu za chvíli s prázdnými láhvemi u konce.
A jen Momo vstal a začal rovnat láhve do košíku, hned ho také klidně, ale s rozhodností upozornila:
„A koukej, ať cestou neupíjíš, protože co teď vypiješ navíc, o to připravíš ostatní.“
Čekal jsem, že Momo zůstane k domluvě hluchý, ale byl to omyl. Vzal si ji k srdci. Nebo na něj možná jenom zapůsobil matčin tón.
„S tou šunkou jsi ráno šetřila,“ obrátil jsem se k Menou po chvíli. „Neviděl jsem rád, že odešli s prázdným žaludkem.“