A lehce jsem máchl rukou ke stropu.
„Obzvlášť když tu máme takového masa.“
„Je nás sedm,“ řekla Menou, hledíc za mou rukou. „A až skončíme s tím, co tady visí, bůhví, jestli ještě někdy ochutnáme vepřové. A napijeme se ještě někdy vína. A vůbec ještě někdy něco sklidíme.“
Pohlédl jsem na ni. Bylo jí šestasedmdesát. Nic si nenamlouvala, bylo jí jasné, že možná všichni zemřeme hlady, ale chuť do života proto neztratila.
Dveře do sklepa se náhle rozletěly, dovnitř strčil hlavu Tomáš a s náznakem čehosi, co si u něho člověk mohl vykládat jako prudké vzrušení, vykřikclass="underline"
„Emanueli! Něco z dobytka ti zůstalo naživu!“
A byl tentam. Vyskočil jsem s pusou dokořán, nevěda, mám-li věřit svým uším. Zvedla se i Menou, pohlédla na mne, a jako by si nebyla jistá, že správně rozuměla Tomášově francouzštině, řekla v nářečí:
„Povídal, že něco z dobytka zůstalo naživu?“
„Dudá (Jdu tam!)“ vykřikl Momo a už se řítil ke dveřím.
„Počkej! Počkej! Povídám ti, abys na mě počkal!“ volala Menou a rozcupitala se za ním, seč jí síly stačily. Jako malá stará myška, hubené nožky se jí jen kmitaly. Momovy okované boty už zvonily po schodech. Vyrazil jsem taky, předběhl Menou a dostihl Moma na padacím mostě, právě když vbíhal do předhradí. Po Tomášovi a třech ostatních nebylo už stopy. Tomáš se patrně vrátil sdělit mi novinu a hned je zase cvalem dohonil na cestě k Malejacu.
Jak jsme se blížili k boxům, zalehla k nám jakási nepříliš výrazná směsice ržání, bučení a chrochtání. Vycházelo to z jeskyně překřtěné Birgittou na Porodnici.
Napjal jsem všechny síly, předhonil Moma a takřka bez dechu vběhl dovnitř. Pot se ze mne jen lil a srdce mi bušilo jako zvon. V samostatných boxech zřízených vzadu v jeskyni byla jednak Momova zbožňovaná klisna Miláček, stará čtrnáct let, jež se měla brzy ohřebit, pak Princezna, jedna z Menouiných holandských krav, taky před otelením, a má Amaranta, příliš mladá, takže jsme ji ještě nepřipouštěli, ale umístil jsem ji sem kvůli tiku. A ještě obrovská svině, která měla už co nejdřív vrhnout mladé. Menou ji bez mého svolení – o to se však čerta starala – pojmenovala Adéla.
Zvířata prošla těžkou zkouškou. Ležela zesláblá na boku, těžce dýchala, ale byla přece jenom živá, zachránil je chlad a hloubka jeskyně. K Miláčkovi jsem nemohl, té už se vrhl kolem krku Momo, válel se vedle ní v kobylincích a něžné ržál. Když jsem vešel do boxu k Amarantě, ležící na boku na slámě, pozvedla hlavu a zamířila nozdrami k mým prstům, aby je očichala. Už tu byla i Menou, ani ji však nenapadlo hubovat Moma, že si zmazal šaty od hnoje, měla sama dost co dělat kolem Princezny, prohlížela ji, ohmatávala, litovala (No ba, stará, no ba.) Pak zamířila ke svini, ale ne moc blízko, nebylo si s ní co zahrávat.
Vyzkoušel jsem automatické napáječky. Voda tekla teplá, ale fungovaly.
„Bijezujebe! (Přinesu ječmen!)“ prohlásil Momo a začal šplhat po žebříku do patra, kde jsem skladoval krmení.
„To ne, to ne! Žádný ječmen!“ zastavila ho Menou. „Otruby s vodou a vínem, pro všecky. Počkej, vrtáku, vypadni,“ obrátila se po Momovi, „kalhoty máš samý hnůj, budeš smrdět hůř jak Adéla!“
Nechal jsem Amarantu, vyšel ven a sebral odvahu podívat se do ostatních boxů. Zápach mi pověděl všecko ještě dřív, než jsem co viděl. Musel jsem přitisknout k nosu kapesník, abych se tím strašným pachem nezalkl. Všechna zvířata uhynula, ale nestrávil je oheň, zalkla se vedrem. Boxy neshořely, jednu jejich stěnu tvořil skalní sráz a ten je ochránil. Střecha z velkých plochých kamenů se však nejspíš silně rozžhavila, protože trámy pod ní – ze starého dubového dřeva, tvrdého jak železo připomínaly teď barvou karamel.
Menou se vrátila se dvěma láhvemi vína, nalila je s vodou do otrub, rozmíchala všecko na kaši a rozdělila do mís. Vešel jsem do boxu k Amarantě, ležící dosud na boku, nabral trochu do hrsti a podal jí kaši k nozdrám. Očichala ji, zafrkala, znechucené ohrnula pysky, a jako když se jí nechce, malátně se do ní pustila. Když dojedla, nabral jsem další hrst a znovu jí podal. Jedla jako vrabec a nekonečně pomalu. Byla v tom jistá dávka ironie, protože ze samého hladu bych se byl do těch otrub, jimiž pohrdala, málem pustil sám. Po sluchu jsem přitom sledoval Moma, jak se vedle snaží nadávkami a mazlením dostat trochu žrádla do Miláčka, a Menou, jak v mollové tónině domlouvá Princezně. S prasnicí si Menou nedělala starosti, všoupla jí jen mísu pod rypák a podle zvuků, jež se odtud linuly, bylo zřejmé, že jedině tady je její krmě přijímána se vší poctou.
„Jde to, Menou?“ zavolal jsem trochu hlasitěji.
„Moc ne, a tobě?“
„Taky ne. A co tobě, Momo?“
„Ebebá! (Je blbá!)“ prohlásil Momo rozzlobeně.
„Dobytku to prostě nevysvětlíš, to je to,“ ozvala se opět Menou. „Přece jenom na tom něco je, že má člověk řeč a rozum v hlavě. Koukni se na Princeznu. Žrala by, ale samou slabostí ani neví, že má hlad.“
Nohy už mi skoro dřevěněly a pořád jsem ještě seděl na patách a čekal, až se Amaranta donimrá s druhou hrstí. Uvědomil jsem si, že i já ji častuji něžnými nadávkami. Bylo mi jasné, že těch pár zvířat je podmínkou našeho přežití. Dokonce i koně, protože když je teď po všem benzínu i naftě veta, nebyly by bez nich polní práce možné.
Amaranta pořád ne a ne žrát. Spočívala tlamou na zemi tak sklesle a odevzdaně, že to nevěstilo nic dobrého. Vzal jsem ji za chomáček hřívy mezi ušima, donutil ji zvednout hlavu a podal jí kaši v dlani. Ani se jí netkla, jenom na mne matně upírala své veliké, smutné a něžné oko, jako by mi chtěla říci, tak už mě konečně nech, proč mé trápíš? Menou, neschopná vydržet na jednom místě, cupitala pevnými, ráznými krůčky sem a tam, hned ke svini, hned zase zpátky k Princezně, a celou tu dobu k sobě vedla monolog platící i mně:
„Jen se koukni na tu Adélu, kaši už má ta špindíra v sobě, teď dostane do žaludku něco vydatnějšího! Taková svině, ta schlemstá všecko. Když si pomyslím, o kolik krav jsem přišla při telení, nebo kolikrát k tomu chybělo jen málo. Nebo tví koně, jak jim někdy stačila hrstka čerstvé vojtěšky nebo trochu tisového listí. Kůň, ten zajde od břicha, kráva od zadnice. Ale zkus si s takovouhle sviní, aby ti natáhla brka! Stačí spočítat tu řadu cecíků, hned vidíš, co je v ní síly. Žrádlo do ní padá jako do studny. A vyklopí ti tucet selátek, nikdo si jí nemusí ani všimnout. Taky šestnáct, jednou mi jich nadělila šestnáct!“
Amaranta mi dělala starost, velkým povzbuzením mi však byla Menou, že se pohybovala mezi věcmi i zvířaty s tak všední, klidnou samozřejmostí a hovořila, jako by se docela nic nestalo. Momovi se s Miláčkem dařilo líp než mně, poznal jsem to podle toho, že hněv a pohrůžky vystřídalo mazlení a ržání. Do boxu nakoukla Menou.
„Jde to, Emanueli?“
„Nejde, ani trochu.“
Pohlédla na Amarantu.
„Dám jí oslazenou vodu s vínem. Dohlídni na Princeznu.“
Přešel jsem do boxu k Princezně. Strýc mě trochu nakazil svou předpojatostí vůči kravám, ale ta dobrácká tlustá Princezna s hranatou tlamou mě přece jen dojala. Ležela tu na boku, trpělivá a mateřská, odhalujíc mohutné břicho se struky, jež nás měly do budoucna živit. Jak jsem byl zesláblý, sotva se držel na nohou a v prázdném žaludku mi kručelo, stačil jeden pohled na ni, a dostal jsem strašlivou chuť na mléko. Nepřekáželo mi ani vědomí, že se má otelit. Mozek jsem měl z hladu jako v horečce, chvílemi se mi točila hlava a přímo jsem se v duchu viděl, jak ležím pod Princeznou coby Romulus či Remus kojený vlčicí a s rozkoší saju, svírám mezi rty mohutný nalitý struk a čekám, kdy mi začnou stříkat do hrdla proudy vlahé tekutiny.