Z hlubin mého zasnění mé vytrhla Menou; přinesla ze vstupní věže kilový balíček cukru. Okamžitě jsem ho poznal podle hnědého balení. Ach ano, na zvířatech Menou neškudlila. Vstal jsem a zamířil k ní jako uhranutý. Jak svou hubenou snědou rukou nabírala cukr a házela do škopku s vodou, sliny se mi sbíhaly a nedokázal jsem z těch krásných, zářivých bílých kostek spustit oči. Neušlo jí to.
„Emanueli, ty máš, chudáku, hlad!“
„To mám, a dost velký.“
„Ale já ti nemohu nic dát, dokud se nevrátí ostatní.“
„Však jsem ti o nic neříkal,“ prohlásil jsem s hrdostí, která nezněla moc opravdové a na kterou Menou taky nic nedala. Přece jen mi totiž nabídla tři kostky a já je vzal. Stejné tolik podala Momovi; nacpal si je všechny naráz do širokých úst. Já naopak každou kostku pečlivě rozlomil napůl, aby mi vydržely co nejdéle. Všiml jsem si, že Menou si sama nevzala nic.
„No a co ty, Menou?“
„Copak já,“ řekla, „já jsem malá, nepotřebuju tolik co vy.“
Oslazená teplá voda s vínem přišla Amarantě k chuti, lačně ji vypila a pak už nebylo těžké dostat do ní otruby. Podával jsem jí je po hrstích a pohled na to, jak je polyká, mi působil neuvěřitelnou radost. V tom okamžiku, to si vzpomínám, mě napadlo, že si zvířat dost nepovažujeme, dokonce ani my venkované, ačkoli je máme rádi. Jako kdyby bylo úplné samozřejmé, že tu jsou, aby nás nosila, aby nám sloužila, aby nás živila. Hleděl jsem na Amarantu, na černý koutek její lesklé zřítelnice s oním poněkud vyděšeným bělmem po straně a v duchu si říkal, jak málo jsme jim vděční, jak málo jim umíme poděkovat.
Vstal jsem a pohlédl na hodinky. Strávili jsme tu tři hodiny. Vyšel jsem z boxu, nohy jako z rosolu, a v tu chvíli se rozpomněl, že jsem si umínil pochovat ještě před návratem kamarádů Germaina. Z Porodnice za mnou vyšla i Menou s Momem.
„Už to, myslím, půjde,“ řekla Menou.
Za nic na světě by nebyla vypustila z úst, že jsou zvířata zachráněna. Ze strachu, aby zbytečně nepokoušela vyšší moc, ať už to byl Pánbůh nebo ďábel, kdo měl od nynějška pást po našich slovech a trestat člověka za každý přehnaný projev naděje.
5
Vrátili se v jednu odpoledne. Celí od popela, tváře a ruce samou čerň, v propadlých očích úděs. Peyssou do půl těla svlečený. Košili svázal do uzlíčku a nesl v něm kosti a úlomky kostí, které našli ve svých domovech. Nikdo nepromluvil slovo, Meyssonnier mě jen požádal o prkna a nářadí a stloukl malou truhličku, všehovšudy šedesátkrát třicet centimetrů. Nešli se ani umýt a nikdo z nich nevzal do úst, dokud nebyla hotová. Dodnes vidím jejich tváře v tu chvíli, kdy Meyssonnier dílo dokončil a jednu po druhé ukládal kosti do rakvičky.
Rozhodli jsme, že je uložíme na parkovišti před hradbami, tam, kde skála přechází v půdu, hned vedle míst, kam jsem před jejich návratem pohřbil Germaina. Peyssou vykopal jámu hlubokou šedesát centimetrů, nalevo odhazoval zemi, na druhé straně ležela vedle něho truhlička. Žalostná už jen svými miniaturními rozměry. Bylo takřka k nevíře, že jsou v ní uloženy pozůstatky tří rodin. Ale kamarádi se nejspíš obávali, že popel, z něhož kosti posbírali, by mohl být smíšen s popelem z věcí, a proto ho úmyslně nevzali.
Když byla truhlička spuštěna do jámy, všiml jsem si, že ji Peyssou zatížil velkými kameny; patrně z obavy, aby ji nevyhrabal nějaký pes nebo liška. Opatrnost věru zbytečná, protože po veškeré fauně se s největší pravděpodobností slehla zem. Nad zasypanou jámou navršil pak ze zbylé hlíny obdélníkový rov a lopatou jej podél okrajů zasekal pěkně do rovna. Když byl hotov, otočil se ke mně.
„Nemůžeme dopustit, aby odešli jen tak. Někdo se nad nimi musí pomodlit.“
„Já žádnou modlitbu neznám,“ řekl jsem zaraženě.
„Ale budeš snad mít nějakou knihu, kde by se našly?“
Přisvědčil jsem.
„Snad bys pro ni mohl zajít.“
„Znáš přece mé názory, Peyssou,“ namítl jsem tiše.
„Na tom nezáleží. Přečteš modlitby za ně, tebe se to netýká.“
„Modlitby!“ utrousil Meyssonnier polohlasem s očima upřenýma k zemi.
„Copak tvá Matylda nechodila na mši?“ otočil se k němu Peyssou.
„Ale stejně,“ odvětil.
Celé to dohadování probíhalo v tichém, zdrženlivém tónu, každá věta padla až po dlouhé odmlce.
„Moje Yvetta,“ řekl Peyssou, pohled zabodnutý do země, „chodila do kostela každou neděli a večer vždycky klekla v noční košili k posteli a modlila se otčenáš a zdrávas.“
(Ta vzpomínka ho přemohla. Zkameněl, zadrhl se mu hlas a trvalo dvě nebo tři vteřiny, než mohl zas promluvit.) „Ona zkrátka na modlitby dala, tak si říkám, když se s ní loučím, nenechám ji odejít bez nich. A děti taky ne.“
„Peyssou má pravdu,“ ozval se Colin.
Co si myslí Menou, jsme se nedověděli, ústa měla jako zašitá.
„Modlitební knihu každopádně přinesu,“ řekl jsem po chvíli.
Jak jsem se později dověděl, po mém odchodu se Peyssou obrátil na Meyssonniera, aby vyrobil na hrob kříž. Meyssonnier bez námitek svolil. Když jsem se vrátil, Peyssou řekclass="underline"
„Jsi hodný, ale jestli ti to opravdu moc vadí, modlitby může přečíst Colin nebo já.“
„Ale ne, je to kvůli nim, jak říkáš, udělám to milerád.“
Menouina komentáře se mi dostalo až mezi čtyřma očima. „Kdybys byl odmítl, Emanueli, ani bych necekla, protože s náboženstvím je to vždycky ožehavá věc, ale za pravdu bych ti nedala. Stejné jsi ty modlitby četl líp než farář, ten je vždycky odemlel, že mu člověk slova nerozuměl, a myšlenkami jako by byl pánbůhví kde. Tobě to šlo od srdce.“
Bylo třeba rozhodnout, jak to bude se spaním. Nabídl jsem Tomášovi, že se může uložit u mne na pohovce; sousední pokoj se tím uvolnil pro Meyssonniera. Ložnice v prvním patře připadla Colinovi s Peyssouem.
Ležel jsem vyčerpán a beze spánku na posteli, oči dokořán. Nikde sebemenší světélko. Noc bývá obvykle složena z různých odstínů šedi. Tahle byla jako inkoust. Nerozeznával jsem zhola nic, ani ten nejmatnější obrys, ani vlastní ruku z blízkosti tří centimetrů. Vedle mne se pod oknem znovu a znovu převracel na lůžku Tomáš. Slyšel jsem ho, ale neviděl.
Někdo zaklepal. Škubl jsem sebou a ze zvyku vykřikl. „Dále!“ Dveře se s vrznutím otevřely. Každý zvuk nabýval v té tmě neobvyklé síly.
„To jsem já,“ ozval se Meyssonnier.
Otočil jsem se k němu po hlase.
„Pojď dál. My nespíme.“
„Já taky ne,“ řekl, což ani nemusel.
Zůstal mezi dveřmi, váhaje, má-li vstoupit. Aspoň jsem si to myslel, neviděl jsem z něho ani zbla. Proměnit se v stíny z onoho světa, nemohli jsme být jeden pro druhého neviditelnější.
„Posad se. Křeslo od psacího stolu máš před sebou.“
Odhadoval jsem jen po sluchu, co dělá. Zavřel dveře, popošel několik kroků a vrazil do křesla. Nejspíš bosou nohou, protože zasakroval. Vzápětí pod ním zaskřípěla vysloužilá péra lenošky. Nebyl to tedy jen stín. I on měl tělo jako já, tělo, jež svírala dvojí úzkost: strach ze smrti a od nynějška i strach ze života, o nic menší než ten první.
Čekal jsem, že něco řekne, ale mlčel jako zařezaný. Colin a Peyssou spali pohromadě v ložnici v prvním patře, já s Tomášem ve druhém. Meyssonnier zůstal v Birgittině pokoji sám. Tma, nespavost, samota, bylo toho na něj moc.