Vzpomněl jsem v tu chvíli na jeho ženu Matyldu a na to, jak spolu bývali na štíru. S trochu provinilým pocitem jsem si marně lámal hlavu, jak se vlastně jmenovali jeho dva chlapci. Nedokázal jsem si představit, že je vůbec ještě schopen žít. Můj život byl prázdný, měl jsem jen Malevil a svou práci. Ale on! Jak asi musí člověku být, když všechno, co miloval, spočívá v malé truhličce pod zemí?
Ležel jsem na posteli nahý, a ještě jsem se potil. Váhali jsme prve, zda otevřít okno nebo ne. Nejdřív jsme je otevřeli, protože ze stěn sálal žár až k zadušení. Ale štiplavý zápach spáleniny se nedal dlouho dýchat. Venku spěla k závěru největší autodafé všech věků, příroda dohořívala. Ne už v plamenech, ty by aspoň vydávaly trochu světla. Oknem vanul dovnitř jen mrtvolný pach zuhelnatělé krajiny. Za minutu jsem Tomáše poprosil, aby okno zavřel.
Hlubokou tmou pokoje se nesl jen dech tří mužů a venku za rozpálenými zdmi ležela mrtvá planeta. Zabili ji uprostřed jara, pupence se sotva nalily a králíčci v norách se stačili taktak vylíhnout. A teď nikde jediné zvíře. Jediný pták. Jediný brouček. Spálená země. Domy na popel. Tu a tam jen rozervaný a zčernalý kůl, který býval stromem. A uprostřed toho všeho hrstka lidí. Uchovaných možná naživu jako pokusní králíci? Bylo to k popukání. Obrovské mrchoviště a v něm několikero plic pumpujících vzduch. Několik srdcí pumpujících krev. Několik dosud činných lidských mozků. Činných, ale k čemu?
Myslím, že jsem nakonec promluvil hlavně kvůli Meyssonnierovi. Už jsem prostě nemohl snést představu, co mu asi u mého psacího stolu bloudí hlavou, když tam sedí potmě tak docela sám.
„Tomáši?“
„Ano.“
„Jak si vysvětluješ, že se neobjevila radioaktivita?“
„Možná to byla lithiová bomba.“
A věcným, zdánlivé nevzrušeným tónem tiše dodaclass="underline"
„Ta je čistá.“
Zaslechl jsem, jak se Meyssonnier v křesle pohnul.
„Čistá!“ poznamenal chmurně.
„To znamená bez spadu,“ ozval se Tomášův hlas.
„Pochopil jsem,“ řekl Meyssonnier.
A zase ticho. Nic, jen oddechování. Tisknu si ruce na spánky. Jestliže šlo o čistou bombu, pak ten, kdo ji svrhl, hodlal území zabrat. Už je nezabere. Zkáza postihla i jeho: důkazem je mlčení rozhlasových stanic. Nestojí už za námahu ptát se, měla-li Francie vůbec čas vstoupit do války. Francie byla zničena v rámci globální strategie někoho, kdo se tu mínil usadit. Nebo zabránit, aby se tu usadil nepřítel. Malé bezpečnostní opatřeníčko. Bezvýznamný, předem obětovaný pěšák. Zkrátka „destrukce“, řečeno vojenskou terminologií.
„Copak stačí jediná bomba, Tomáši?“
Dodatek „aby zničila Francii“ jsem spolkl. Pochopil i tak.
„Ano, jediná obrovská bomba, když vybuchne kolmo nad Paříží ve výšce čtyřiceti kilometrů,“ řekl.
Dodávat víc nepovažoval za nutné. Pronesl to neosobním, pečlivé artikulovaným hlasem, jako kdyby diktoval školákům zadání nějakého matematického příkladu. A já si měl na podobný příklad vzpomenout, když jsem ještě učil, a dát ho svým žákům. Byl by býval přece jen o něco aktuálnější než příklad se dvěma vodovodními kohoutky. Jestliže je dáno, že se účinek tlakové vlny vzhledem k malé hustotě vzduchu ve velké výšce nešíří, a jestliže se z téhož důvodu účin tepla projevuje na vzdálenost rostoucí úměrně s výškou výbuchu, v jaké výšce nad Paříží by musela vybuchnout bomba o tolika a tolika megatunách, aby shořela města Štrasburk, Dunkerque, Brest, Biarritz, Port-Vendres a Marseille? Mohl jsem to i obměňovat. Udat dvě x místo jediného: kromě výšky výbuchu nechat vypočítat i potřebný počet megatun.
„Nesmetlo to jenom Francii,“ ozval se náhle Tomáš. „Celou Evropu. Celý svět. Jinak by se daly chytit nějaké stanice.“
Najednou ho před sebou opět vidím, jak stojí ve sklepě s Momovým tranzistorem v ruce a přejíždí hledáčkem po stupnici. Jeho strohá matematická důkladnost mu vlastně zachránila život. Nebýt nevysvětlitelného mlčení radiostanic, byl by vyšel ven.
„Ale stejně,“ řekl jsem. „Dejme tomu, že se mezi tebe a tepelné záření položí nějaká překážka. Pohoří či skála jako tady na Malevilu.“
„Ovšem,“ připustil Tomáš, „místně.“
Slovem „místně“ omezoval platnost mého výroku. Ale já to vzal jinak. Potvrdil mi tím, co mě napadalo už dřív. Dost možná, že se ve Francii uchránila i jiná místa a tu a tam skupinky lidí vyvázly. Bůhvíproč, ale zvedla se ve mně vlna horoucí naděje. Ano, bůhvíproč. Co člověk právě teď provedl, nebylo rozhodně důkazem, že by zasluhoval přežít, ani že by setkání s ním slibovalo nějakou pohodu.
„Jdu spát,“ ozval se Meyssonnier.
Neseděl tu ani dvacet minut a utrousil sotva pár slov. Utekl sem za námi před samotou, ale svou samotu nesl v nitru. Provázela ho do našeho pokoje a teď se s ním vrátí zpátky do jeho ložnice.
„Dobrou noc,“ řekl jsem.
„Dobrou noc,“ ozval se Tomáš.
Meyssonnier neodpověděl. Slyšel jsem jen vrznutí, jak se zavřely dveře. Asi po čtvrthodině jsem vstal a šel na něj zaklepat.
„Tomáš spí,“ zalhal jsem. „Neruším tě?“
„Ne, ne,“ hlesl bezbarvě.
Dotápal jsem k rákosovému pracovnímu stolku; postavil jsem ho sem kdysi kvůli Birgittě.
„Tma jak v ranci,“ řekl jsem, abych nějak přerušil ticho.
Meyssonnierova odpověď mě zarazila.
„Kdoví jestli se zítra vůbec rozední,“ řekl, zase tak bezbarvě.
Nahmatal jsem Birgittino rákosové křesílko a jen jsem se ho dotkl, připomnělo mi to jednu scénu. Když jsem v něm naposled seděl, Birgitta mi stála nahá mezi koleny a já ji laskal. Nevím, zdali to způsobila ta vzpomínka, ale místo abych usedl, opřel jsem se jen rukama o lenoch a zůstal stát.
„Není ti to tady samotnému dlouhé, Meyssonniere? Nemám tě přestěhovat do pokoje ke Colinovi a Peyssouovi?“
„Ne, děkuju,“ řekl zase tak ochable a zasmušile. „Věčně poslouchat Peyssouovy řeči o ženě a dětech. Kdepak, děkuju. Mám už tak dost těžkou hlavu.“
Chvilku jsem čekal, ale nic už nenásledovalo. Pochopil jsem: nepromluví. Ani slovo. O Matyldě ani o svých dvou chlapcích. A náhle mi vytanula jejich jména: Francis a Gérard. Jeden šestiletý, druhý čtyřletý.
„Jak tedy chceš.“
„Děkuju, Emanueli, stejně je to od tebe moc hezké,“ odpověděl, a jak užil té zdvořilostní fráze, silou zvyku se mu na několik vteřin vrátil normální hlas.
„No, já půjdu,“ řekl jsem.
„Nevyháním tě,“ pokračoval týmž tónem. „Jsi tu doma.“
„Ty taky,“ odvětil jsem rychle. „Malevil teď patří nám všem.“
Na to už ale nic neřekl.
„Tak na shledanou zítra.“
„Ale stejně,“ ozval se pojednou, hlas opět pohaslý. „Ve čtyřiceti člověk ještě není tak moc starý.“
Mlčky jsem čekal na pokračování. Marně.
„Moc starý na co?“ zeptal jsem se po chvilce.
„Na to, že jestli to přežijeme, máme před sebou ještě nejmíň třicet let. A nikde nic, nic.“
„Myslíš žádná žena?“
„Nejenom.“
Ve skutečnosti měl na jazyku „žádné děcko“, ale nedokázal to slovo vypravit z úst.
„No, já půjdu.“
Nahmatal jsem. potmě jeho ruku a stiskl ji. Sotva mi stisk oplatil.
Prožíval jsem jeho pocity takřka fyzicky, jako bych se byl od něho nakazil, a vrátil se do ložnice doslova s úlevou. Ale tam mě čekalo něco snad ještě horšího. A v podání ještě o stupeň rezervovanějším a cudnějším.
„Je to zlé, co?“ řekl polohlasem Tomáš. Jeho zájem o Meyssonniera mě potěšil.