„Můžeš si to domyslet.“
„Jistě,“ odpověděl.
A dodaclass="underline"
„Měl jsem ve čtrnáctém obvodu malé synovce.“
A také sestry a rodiče, jak jsem věděl. Všechny v Paříži.
„Meyssonnier měl dva synky,“ řekl jsem. „Zbožňoval je.“
,A ženu?“
„Tu už míň. Dělala mu scény kvůli jeho politice. Myslela si, že tím ztrácí zákazníky.“
„A byla to pravda?“
„Byla. Chudák Meyssonnier musel v Malejacu bojovat na dvou frontách. Proti starostovi a klerikálům. A doma s manželkou.“
„Jasně,“ řekl Tomáš.
Ale hlasem jaksi trochu suchým a lehce podrážděným, jako by měl dost své vlastní bolesti a nemohl ji nést ještě za Meyssonniera. Nést s ostatními plně jejich bolest jsem mohl jen já, a také vlastně Menou, protože my dva jsme nikoho blízkého neztratili. Sestry jsem mezi své nejbližší nepočítal.
Tomáš se ve tmě odmlčel a já se snažil využít nespavosti a dodat si trochu naděje. Myslel jsem na La Roque. Městečko La Roque, ležící asi patnáct kilometrů od nás na úbočí kopce, bylo totiž kdysi zbudováno jako pevnost a od severu, podobně jako Malevil, je chránila skála. Ráno jsem sice z donjonu tím směrem nic nespatřil, ale z Malevilu do La Roque bývalo vidět jen za hodně jasného počasí. Pokusit se tam dostat pěšky, abychom se přesvědčili na místě, na to si asi ještě dlouho počkáme. Kolik času jen stálo Tomáše a kamarády, aby urazili půldruhého kilometru od nás do Malejacu.
„Metro nebo podzemní garáže,“ řekl náhle Tomáš.
Ještě víc než bolest prozrazoval jeho hlas – stejně jako Meyssonnierův a patrně i můj – jakýsi chmurný údiv. Mé vlastní ohromení se navíc pojilo s jakousi otupující mlhou. Myšlenky se mi pohybovaly hlavou jen mátožně a nesmírně zvolna. Odmítaly se skládat v souvislý řetěz. Trvalo několik vteřin, než mi došlo, co měl Tomáš na mysli.
„Znáš garáže na Champs-Élysées?“ pokračoval vyhaslým, ale zřetelně artikulujícím hlasem.
„Znám.“
„Nepatrná naděje. Ano, kdo byl zrovna v podzemních garážích nebo v metru, mohl se zachránit. Momentálně. Ale pak?“
„Pak? Co tím myslíš?“
„Jako myši v pasti. Běhají od východu k východu, a každý je zavalený sutí.“
„Každý třeba ne.“
A zas ticho. Čím déle trvalo, tím víc ve mně rostl zvláštní pocit, jako by jím tma kolem nás ještě houstla. Až po nějaké chvíli mi teprve svitlo, že Tomášovo rozvažování nad šancemi hrstky Pařížanů, kteří možná přežili, plyne z myšlenky na jeho blízké.
„Každý možná ne,“ opakoval jsem.
„Dejme tomu,“ řekl. „Ale tím se problém jen odsune. Vy na venkově jste soběstační. Máte všechno doma: uzené, zrno, spoustu naložených potravin, zavařeniny, med, sudy oleje, dokonce i zásoby soli do krmení. Ale v Paříži?“
„V Paříži jsou veliké potravinářské sklady.“
„V troskách nebo na popel,“ odvětil s náhlou hořkostí, jako by se rozhodl zanechat vší naděje.
Zmlkl jsem. Ano, měl pravdu. V troskách, shořelé na popel nebo vydrancované. Vydrancované hordami těch, kdo přežili a teď se vraždí mezi sebou. A náhle přede mnou ten obraz vyvstal jak hrůzyplná vize. Obrovské městské aglomerace propadlé zkáze. Tuny zříceného betonu. Kilometry budov v rozvalinách. Chaos, v němž nikdo nic nenajde, dokonce ani ulici. Hromady trosek, znemožňujících i chůzi. Poušť, ticho, pach spáleniště. A pod zbořenými domy milióny mrtvých.
Garáže na Champs-Élysées jsem dobře znal. Parkoval jsem tam loni v létě, když jsem vyvezl Birgittu na dva dny do Paříže. Kulisa už sama o sobě dost děsivá, a co teprve bez světla. Přímo jsem viděl, jak ti, kdo přežili, zoufale přebíhají z jednoho suterénu do druhého a nacházejí každý východ zasypaný.
Nevěda jak, zmožen nejspíš vyčerpáním, pojednou jsem se propadl do spánku plného těžkých snů. Z podzemních garáží na Champs-Élysées bylo náhle metro, z metra síť stok a z tlupy zachráněných krysy. I já se proměnil v krysu a současně na sebe hleděl zvenčí pln hrůzy.
Druhý den ráno nás probudil Momo bubnováním na dveře. Menou nám uchystala k snídani překvapení. Dlouhý klášterní stůl v obytné budově prostřela pestře malovaným, trochu už vyspravovaným baskickým ubrusem (nejméně zánovním z tuctu ubrusů zděděných po tetě, které pro mne uchovávala v prádelníku s žárlivou péčí, jako kdybych měl žít dvě stě let) a na něj uchystala víno, sklenice, na každý talíř plátek paštiky a plátek šunky – když teď věděla, že Adéla zůstane naživu a vrhne mladé, polevila trochu v šetrnosti – a vedle talířů po tlustém krajíci chleba se sádlem, protože než by měl tři dny starý a už ztvrdlý pecen „přijít nazmar“, pořád bylo lepší ho sníst. Máslo nebylo. Rozteklo se, jak přestala běžet lednice.
Usedl jsem za stůl s ostatními. Nechal jsem je, aby si každý vybral místo. Tomáš se posadil po mé pravici, Peyssou po levici. Naproti mně Meyssonnier. Vpravo od něho Colin, nalevo Momo a na konci stolu vedle něho Menou. Nevím, zdali stačí udělat něco jednou, aby se z toho stal zvyk, ale v tom uspořádání jsme pak sedali po celou dobu, dokud nás bylo na Malevilu jen sedm.
Během snídané mě neopouštěl pocit čehosi neskutečného. V podstatě se totiž nijak nelišila od přesnídávek, jimiž Menou každé dopoledne hostívala Boudenota, jedli jsme ji dokonce vidličkou a nožem a na čistém ubruse, a nebýt rozteklého olova podél barevných okenních tabulek a šedé vrstvy prachu a popela na stropních trámech, nic v oné rozlehlé síni nepřipomínalo, jakou událost jsme právě prožili. Nezmar Menou nejspíš i z touhy vplout zas do obvyklých kolejí – dokonce už zametla, umyla podlahu z kamenných dlaždic a pečlivé naleštila ořechový nábytek, až se svítil. Jako by chtěla smazat i samu vzpomínku na to, co se stalo.
Ale výraz tkvící na tvářích mých kamarádů přece jenom smazat nemohla. Všichni tři jedli, aniž na koho pohlédli, beze slova a skoro nepohnutě, jako by se báli sebemenším pohledem či pohybem narušit stav otupení, který dosud udržoval jejich bolest jako v narkóze. Tušil jsem, že probuzení bude strašlivé a uvrhne je – Peyssoua určitě – v nové zoufalství. Po rozhovoru s Tomášem a těžkých snech, jež vzápětí následovaly, jsem pak až do rána přemýšlel a dospěl k názoru, že otřesu, který je čeká, lze předejít jedině tím, když je hned zapřáhnu do práce a pustím se do ní spolu s nimi. Počkal jsem, až dojedí, a pak jsem řekclass="underline"
„Poslyšte, kluci, potřeboval bych, abyste mi pomohli a taky poradili.“
Zvedli hlavy. Jakou zasmušilost měli v očích! Ale bylo vidět, že na mou výzvu přece jen zabrali. Užil jsem oslovení, jež mezi námi nepadlo celá léta. Slovem „kluci“ jsem vklouzl do své někdejší role z dob Klubu a doufal, že oni udělají totéž. Oslovení „kluci“ navíc obsahovalo i nenápadnou výzvu, znamenalo totiž, že se spolu pustíme do nějakého obtížného úkolu.
„Problém číslo jedna,“ pokračoval jsem. „Za prvními hradbami leží jedenadvacet kusů pošlých zvířat: jedenáct koní, šest krav a čtyři vepři. Nemluvím o zápachu, ten cítíme všichni, ale je jasné, že v takových podmínkách žít nemůžeme. Nakonec by nás to zahubilo taky. Takže problém číslo jedna, nejnaléhavější ze všeho: jak ty tuny mrtvol odstranit?“ (Slovo „tuny“ jsem podtrhl.) „Traktor garážovaný v Porodnici zůstal naštěstí v pořádku. Nafta by byla, ne zrovna hektolitry, ale nějakou mám. Provazy taky, dokonce i ocelová lana. Tak co? Co s těmi zdechlinami uděláme?“
Ožili. Peyssou navrhoval odtáhnout „chudáky zvířata“ na veřejnou skládku u Malejacu a tam je nechat. Colin namítl, že zdejší větry přicházejí hlavně od západu, takže by pach z mrchoviště vanul neustále k nám. Meyssonnier přišel s nápadem postavit na silnici u skládky hranici. To se mi však nezdálo, na spálení jedenadvaceti zvířat by padla obrovská spousta dřeva. A dřevo budeme v zimě zatraceně potřebovat. Přitahat z různých, často velice vzdálených míst napůl spálené kmeny a větve, pořezat je a dopravit na Malevil bude vůbec ta největší dřina, jež nás čeká.