Konečně připadl Colin na pískový lom v údolí Rhunes. Bylo to blízko. A od nás z kopce, přeprava by se tím usnadnila. Navozili bychom zvířata do těžní jámy a ze srázu nad ní je pak snadno zaházeli dostatečnou vrstvou písku.
Kdo to byl, už nevím, ale někdo namítl, že by to lopatou trvalo pěkně dlouho.
„Neříkal jsi,“ obrátil se ke mně Tomáš, „že když jste s Germainem vedli na Malevil elektrický kabel a při kopání narazili někde na skálu, použili jste dynamit?“
„To jsem říkal.“
„Nezbyly ti nějaké nálože?“
„Asi tucet.“
„To je víc, než potřebujeme,“ řekl Tomáš. „Půjde to bez lopaty. Strhneme na dobytek kus svahu, beru si to na starost.“
Rozhlédli jsme se jeden po druhém. Teoreticky bychom to měli, nikdo z nás však nepochyboval, že praktické provedení bude otřesné.
Nechtěl jsem je opustit s tak neblahou vyhlídkou.
,A pak bude třeba rozhodnout ještě jednu věc, a to dost rychle, totiž otázku polí. Mně se to jeví takhle: máme hned teď znovu osít, nebo to raději neriskovat? Ječmene mám zásobu a sena taky. Počítal jsem zkrátka, že pro mých dvacet kusů dobytka to do sklizně bohatě stačí. Umíte si ale představit sklizeň v roce sedmasedmdesát…! Na druhou stranu mi teď ovšem zbyly jen tři kusy, takže s ječmenem i senem lehko vydržím až do sedmdesátého osmého. Pro svini mám krmiva taky víc než dost. Spíš je tu problém, co s námi.“
„Totiž jak to bude pro nás s chlebem,“ pokračoval jsem. „Pšenici nemám, jen trochu na osev.“
V ovzduší bylo pojednou cítit napětí, tváře hluboce zvážněly. Hleděl jsem na ně. V nitru se jim začal ozývat strach o chleba. Prastará lidská úzkost, pramenící někde v hloubi věků, protože oni sami ani jejich rodiče nikdy o chleba nouzi neměli, dokonce ani za války. Ve čtyřicátém roce, jak mi strýček často vyprávěl, se u nás v kraji znovu ujaly staré pekárny a peklo se o sto šest, bez ohledu na vichyskou vládu i potravinové lístky. „Náš děda,“ říkala Menou, „ten se o zlých časech něco navykládal, to jo. Ale že by doma někdy chyběl chleba, víš, Emanueli, to jsem od něho jakživa neslyšela.“
Z ústní tradice se tedy vzpomínka na někdejší hladomory sice vytratila, nezmizel však odvěký strach v podvědomí venkovana.
„S letošní sklizní ti dávám za pravdu,“ řekl Peyssou. „Včera jsem cestou z Malejacu trochu zašťoural klackem v oranici, kde jsem měl zasetou pšenici.“ (Po všem, co prožil, mi ten reflex připadal jako dobré znamení.) „Vůbec nic,“ dodal a rozhodil na stole otevřené dlaně. „Ničehož nic. Půda, jako když ji upeče. Prach, řekl bys.“
,A kolik máš toho osiva?“ zeptal se Colin.
„Tak na dva hektary.“
„Hm, to by šlo,“ řekl Meyssonnier.
Menou nechávala slovo mužům, stála kousek stranou, ale s nataženým krkem, uši napjaté a oči ve střehu. Ke sklízení ze stolu se neměla, nechtělo se jí od nás pryč. Momovi, který právě dělal „tú, tú“ a na svých mohutných tlapách šouravě obíhal kolem stolu, vrazila pohlavek, takže šel trucovat do kouta.
„Když zoráš a oseješ půl hektaru,“ řekl Meyssonnier, „tak tím nic neriskuješ.“
„Nic neriskuješ!“ vybafl na něj s vyčítavým pohledem čahoun Peyssou. „Jen to, že zbůhdarma vyhodíš půl hektaru osiva. Tomu říkáš nic, stolaři?“ (Oslovovat lidi podle jejich řemesla bývalo v Klubu oblíbeným zvykem, který v sobě měl stejnou dávku přátelství jako ironie.) „Já ti povídám, že jak to dneska vypadá, nevyrazí z téhle půdy za celé léto ani pampeliška. I kdybys ji chodil zalívat.“
Plácl dlaní do stolu, a jak už měl ruku rozjetou, sáhl po sklenici, uchopil ji a na dotvrzení svých slov jedním lokem hodil do sebe. Vida ho, hluboce jsem si oddechclass="underline" podle energie, s níž se vložil do debaty, byl to zase starý Peyssou.
„Peyssou má pravdu,“ řekl Colin. „Když někde na louce spálíš o velikonocích plevel, zůstane tam celé léto jenom holá zem. Na nový porost si musíš počkat do příštího jara. A co je hromádka hořící trávy proti tomu, jak dostala půda zabrat teď?“
„Ale stejně,“ namítl Meyssonnier, „kdybys zoral hodně do hloubky a obrátil spodní půdu navrch, nevím, proč by neměla rodit.“
Poslouchal jsem a přitom je pozoroval. K rozhodnutí mě nakonec nepřiměl Meyssonnierův argument, ale úvaha jiného druhu. Vrátit jim rodiny nebylo v mé moci, ale mohl jsem udělat aspoň tolik, že je něčím zaměstnám a vytyčím jim nějaký cíl. Jinak pohřbíme koně a oni se začnou v nečinnosti znovu užírat.
„Poslyšte,“ řekl jsem. „V zásadě bych souhlasil spíš s Peyssouem a Colinem. Ale zkusit se to přece jenom může, čistě co to udělá.“ (Odmlčel jsem se, aby můj klíčový obrat „co to udělá“ stačil zapustit kořeny.) „A nesmí to samozřejmě spolknout příliš mnoho zrna.“
„Moje slova, tak jsem to myslel,“ poznamenal Meyssonnier.
„Mám kousek pozemku v Rhunes,“ pokračoval jsem, „ne víc než pět arů, dole u říčního ramene, co je nejblíž od skály, ale půda je tam zdravá, strýc ji dobře odvodnil. Loni na podzim jsem ji vydatně pohnojil a hnojivo poctivě zaoral. Tam bychom to přece jenom mohli zkusit. Ještě jednou zorat, znovu osít. Na pět arů mnoho zrna nepadne. A když bude příliš suché jaro, řeku máme vedle, můžeme zavlažovat samospádem.“
,A ještě něco,“ pokračoval jsem, „až pohřbíme dobytek, těžko nám asi zbude dost nafty k orbě. Budeme muset uvažovat, jak zhotovit pluh“ (pohlédl jsem na Meyssonniera a Colina) „a naučit ho Amarantu tahat.“ (Teď platil můj pohled zase Peyssouovi, protože jezdíval s koněm, když plel svou vinici.)
„Docela by mě zajímalo, jak to s tím tvým kouskem pole dopadne,“ ozval se Peyssou, v obličeji výraz opatrné povolnosti. „Pokud můžeš obětovat trochu osiva.“
Pohlédl jsem na něj.
„Žádné,můžeš’, Peyssou, ale,můžeme’.“
„Ale Malevil je přece jenom tvůj.“
„To ne,“ potřásl jsem hlavou, „to všechno bývalo. Dejme tomu, že mě zítra sklátí nějaká choroba nebo nehoda. Co se stane? Kde máš jakého notáře? Dědická práva? Vůbec dědice? Malevil zkrátka patří všem, kdo na něm pracují.“
„V tom bych s tebou souhlasil,“ řekl Meyssonnier, spokojený, že mé prohlášení pro jednou odpovídá jeho zásadám.
„Ale stejně,“ namítl Peyssou, pořád ještě plné nepřesvědčen.
Colin nic neřekl, ale podíval se na mne se záchvěvem někdejšího úsměvu. Jako by říkal, no dobrá, dobrá, ale co se tím změní?
„Tak co,“ řekl jsem, „domluveno? Až pochováme dobytek, vyrobíme pluh a osejeme v Rhunes?“
Zazněl souhlasný šum. Vstal jsem a Menou začala s nespokojenou tváří sklízet ze stolu. Prohlášením, že Malevil patří všem, jsem ji srazil na úroveň všech ostatních a připravil ji o moc a hrdé vědomí, že je na palubě jedinou vládkyní hned po mně. V následujících dnech však dospěla k názoru, že má slova o zkolektivizování Malevilu byla zřejmé řečena jen ze zdvořilosti, aby se moji hosté cítili víc doma To ji uklidnilo.
Pohřbívání zvířat bylo něco tak příšerného, že o tom raději ani nechci hovořit. Vůbec nejvíc jsme se myslím nadřeli při vytahování koní z boxů, protože se tak nadmuli, že neprošli vrátky a nezbylo než probourat zdi.