Tenhle záběr si zastavím. Klouček na drátěnce jsem totiž já. A strýček na prahu jsem taky já. Strýci Samuelovi bylo tenkrát takřka na rok stejně jako mně teď a každý říká, že se mu velice podobám. Celá ta scéna, při níž padlo jen velmi málo slov, mi připadá, jako by se v ní chlapeček, jímž jsem kdysi byl, ocitl tváří v tvář muži, jímž jsem dnes.
Kreslit obraz strýčka Samuela, to jako bych popisoval sebe. Postavou je něco nad průměr, robustní ale v bocích štíhlý, hranaté tváře, osmahlé pleti, obočí jak uhel a modré oči. Lidé z Malejacu se od rána do večera obklopují uklidňujícím šumem hovoru. Strýček nepřenese slovo, nemá-li co říci. A když promluví tak jen krátce, žádné zbytečnosti, míří rovnou k jádru věci. Stejné šetří i gesty.
Právě tahle tvrdost se mi na něm líbí. U nás doma je všecko jak bláto, otec, matka, sestry, prostě všecko. Myšlení zmatené. Řeč rozvleklá.
Taky obdivuji strýčkovu podnikavost. Vyklučil své pozemky, jak se nejvíc dalo. Říční rameno, které jimi protéká, rozdělil na několik zdrží a chová pstruhy. Zřídil si asi dvacet úlů. Dokonce koupil i starší Geigerův počítač, aby mohl v sopečných skalách, vybíhajících na povrch na jednom svahu jeho pahorku, hledat uran. A když se náhle všude vyrojily „ranče“ a jezdecká střediska, prodal krávy a přešel na chov koní.
„Já věděl, že tě tu najdu,“ řekne.
Hledím na něj, neschopný slova. Ale my dva si rozumíme. Odpoví na mé mlčení:
„Prkna. Loni v létě jsi mi je vytahal z kůlny. Nést jsi je nemohl. Tak jsi je vláčel. A já ti šel po stopě.“
Věděl to tedy celý rok! A nikomu se slovem nezmínil, dokonce ani mně.
„Zašel jsem to obhlídnout,“ řekne strýček. „Podsebití ještě vydrží, žádný kámen už se nevydrolí.“
Zaplaví mé vděčnost. Strýček nade mnou bděl, aby se mi něco nestalo, ale jen zpovzdálí, neřekl mi nic, neotravoval mě. Podívám se na něj, on však uhne očima, nechce propadnout dojetí. Popadne jednu stoličku, nejdřív se přesvědčí, je-li dost pevná, a usedne na ni rozkročmo jako na koně. A pak to vezme cvalem rovnou k cíli:
„Poslyš, Emanueli, nikomu nic neřekli, nehlásili to ani celníkům.“
Lehce se usměje.
„Znáš ji, má strach, co by lidi řekli. Chci ti něco navrhnout. Vezmu tě do konce prázdnin k sobě. Až začne škola, nebude to problém, nastoupíš prostě do internátu v La Roque.“
Odmlčí se.
„A v sobotu a v neděli?“ řeknu.
Strýčkovi zasvitne v očích. Dělám to jako on, chci, aby se dovtípil. Jsem-li už duchem ve škole, znamená to, že souhlasím s jeho návrhem strávit zbytek prázdnin u něho.
„U mě, jestli chceš,“ řekne spěšné a krátce máchne rukou.
Okamžik ticha.
„Sem tam nějaký ten oběd Na špejcharu.“
Čisté tolik, drahá matičko, aby se zachovalo zdání. Je mi to jasné, každý tím uspořádáním získá.
„Dobrá,“ řekne strýček a svižné vyskočí. „Jsi-li pro, spakuj si tlumok a přijď za mnou do údolí. Sklízím tam seno pro koně.“
Je pryč a já už zavazuji tlumok.
Prolezu tunelem v houští maskovanou dírou v ostnatém drátu a už si to šlapu na kole korytem někdejšího potoka mezi strmým srázem Malevilu a oblým kopcem, na kterém bydlí strýček. Nijak se nezlobím, že jsem opustil své doupě. Zřícenina je ztemnělá stínem stromů, které vyrazily na všech stranách rozpukaného zdiva, a když se vyhoupnu do jasného údolí Rhunes, vydechnu si.
Je mezi šestou a sedmou, slunce zapadá a pravé teď je nejkrásnější. Vím to, upozornil mě na to strýček. Ve vzduchu je cosi sladkého. Louky jsou zelenější stíny delší a světlo zlatisté. Mířím ke strýčkovu červenému traktoru. Vzadu má přívěs s obrovskou kupou žlutavého sena. A dál za ním, podél říčního ramene, dvě souběžné linky topolů, jejichž stříbrošedé listí je v neustálém tanci. Mám ten zvuk rád: jako by drobné pršelo.
Strýček mlčky popadne mé kolo a přiváže je nahoru na seno. Pak usedne za volant a já se uvelebím na blatníku. Všechno bez jediného slova. Dokonce na sebe ani nepohlédneme. Z lehkého chvění jeho ruky však mohu vytušit, jak je šťastný, on, jemuž má hubená teta nedala žádné dítě, že si odváží domů k Sedmi bukům syna.
Menou mě očekává na prahu, vychrtlé paže založené na neexistující hrudi, umrlčí hlavičku svraštělou úsměvem. Má mě tím raději, oč víc nesnáší mou matku. A nesnášela tetu, dokud ještě žila. Ale nic si nedomýšlejte. Menou se strýcem nespí. Není ani jeho služkou. Má vlastní majetek. Strýček jí seče pole, ona mu hospodaří, on ji živí.
Menou je taky vtělená hubenost, ale hubenost veselá. Nekňourá, zato od plic hartusí. I s černými šaty všehovšudy čtyřicet kilo. Ale zapadlá černá očka jí září láskou k životu. A pomineme-li mladá léta, je učiněnou sbírkou ctností. Včetně šetrnosti. Ze samého šetření říká strýček, se ani kloudně nenajedla, takže už nemá ani zadnici, aby se mohla posadit.
Do práce je hotový ras. Paže jak sirčičky, ale kolik práce zastane, když třeba pleje vinici! A její jediný syn, málem osmnáctiletý Momo, po celá ta léta tahá vláček na provázku a dělá tútú.
Aby život dostal větší šmrnc, vede Menou se strýčkem neustálou hádku. Ale vidí v něm pánaboha, A z toho kultu mám zisk i já. Na uvítanou u Sedmi buků pro mě připravila večeři, že by člověk málem praskl. A ještě jí nasadila zlomyslnou korunu: obrovský koláč.
Být filmař, udělal bych na tenhle dort velký záběr. S prolínačkou do minulosti: předchozí léto 1947. Jiný takový mezník.
Je mi jedenáct. Zamiloval jsem se do Adély, nastěhoval Klub na Malevil a začínám mít své názory na náboženství.
O tom, jakou roli sehrála v mém probuzení malejacká hokynářka, už jsem se zmínil. Je jí třicet, učarovala mi její zralost. Dokonce ještě dnes, po celé řade opačných zkušeností, se pro mě její zásluhou spojuje dobrota s kyprými tvary a hubenost, zásluhou víte koho, s vyprahlostí srdce. Škoda, že jsem si nezvolil za námět tohle. S potěšením bych vylíčil všechny horečnaté stavy, vyvolané dotyčnými křivkami. Když nám abbé Lebas, jemuž začíná dělat starosti způsob, jakým užíváme svých mužských atributů, při katechismu vykládá o „tělesném hříchu“, nemohu uvěřit, že by ono „hříšné tělo“ mělo patřit mně, klukovi samý nerv a sval. Vztahuji ten výraz na Adélu a pojem hříchu mi připadá jako něco sladkého.
Vůbec nijak mi nevadí, že můj idol, jakkoli poněkud těžších proporcí, má povést lehkého stvoření. Naopak, vidím v tom pro sebe příslib do budoucna. Ale doba, než se z kohoutka stane kohout, mi připadá ještě věru dlouhá.
Prozatím mám plné ruce práce, aspoň v létě. Zuří lítá válka. Statečný vůdce protestantských vojsk Emanuel Comte je se svými bratry ve víře obležen na Malevilu a hájí hrad proti zlopověstnému veliteli Ligy Meyssonnierovi. Pravím zlopověstnému, protože jeho cílem je vyplenit hrad a všem kacířům – mužského i ženského pohlaví – setnout hlavy. Místo žen tu máme otýpky roští a místo dětí menší otýpčičky.
Vítězství nemá nikdo předem jisté, záleží na bojovém štěstí. Jakmile je někdo raněn, nebo se ho třeba jenom dotkne oštěp, šíp, kámen či při potyčce těla na tělo hrot meče, zhroutí se k zemi s výkřikem: „Dostal jsem to!“ Dorazit po bitvě raněné a pobít ženy pravidla dovolují, rozhodné ale ne vrhnout se na objemnou otep a chtít ji znásilnit, jak to jednou udělal čahoun Peyssou. Jsme čistí a tvrdí, jak byli naši předkové. Aspoň navenek. Nemravnosti jsou soukromá věc.