Starosti nám dělalo také oblečení, protože Colin, Meyssonnier i Peyssou měli všehovšudy jen pracovní oděv, v němž za mnou přišli, když se stala ta věc. Naštěstí jsem schovával hodně věcí po strýčkovi, Meyssonniera jsem tedy jakž takž vybavil. Horší problém nastal s Colinem. Nezbylo než nějak přimět Menou, aby mu věnovala šaty po svém muži, které měla už dvacet let uložené v naftalínu, ačkoli nemohla čekat, že je kdy Momo dotrhá, když je o hlavu větší. To ovšem ještě neznamenalo, že by je měla darovat! Kdepak! Ani Colinovi! Donutili jsme ji k ústupu, až když jsme se na ni vrhli všichni společně a s křikem jí začali vyhrožovat, že se těch věkovitých hábitů zmocníme násilím. Ale pak to vzala od podlahy. Každý oblek Colinovi upravila podle postavy, ukázalo se totiž, že měří ještě o dobrých pět centimetrů míň než její muž. To ji obměkčilo. Protože, jak mi řekla, „takový malý mužský a malá ženská by měli vždycky držet spolu, a já sama, Emanueli, jak mé tady vidíš, to nikdy nedotáhla nad metr pětačtyřicet, a to ještě hodně narovnaná.“
Peyssou byl ovšem beznadějný případ. Přesahoval Meyssonniera i mne dobře o půl hlavy a pro jeho rozložitou kostru se s nějakým mým sakem vůbec nedalo počítat. Náš nešťastný kolos hleděl s obavami do budoucích dnů, kdy mu zřejmě nezbude, než chodit nakonec nahý. Naštěstí mu bylo pomoženo, a brzy povím jak.
Po všem pohodlí teď bylo veta a Menou hartusila od rána do večera. Desetkrát za den sáhla po vypínači nebo ze zvyku zapojila mlýnek na kávu (měla jí nesemleté v zásobě několik kilogramů), pak se zatvářila zoufale a už láteřila. Pračka, žehlička, gril, rádio, které poslouchala (nebo taky neposlouchala) při vaření, televize, u níž vydržela každý večer do poslední minuty, ať běželo cokoli, všechny ty věci jí přirostly k srdci. Strašně taky milovala automobil; už za strýčkova života, kdy se pravidelně jezdívalo do La Roque na sobotní trh, si vymýšlela nejrůznější fikané záminky, aby se tam mohla nechat zavézt i během týdne. Jaktěživa nechodila po doktorech, ale že teď nebyli, najednou se po nich sháněla. Její předsevzetí strhat rekord vlastní matky a „dožít se stovky“ jí teď připadalo značně ohrožené a dennodenně pro to lamentovala. „Když jen pomyslím,“ řekl mi jednou Meyssonnier, „jakých pitomostí se krajní levice navykládala o spotřební společnosti. Podívej se na Menou. Co pro ni může být horšího než společnost bez spotřebního zboží?“
Nebo pro jiného společnost bez stranického tisku. Meyssonnierovi totiž jeho noviny velice chyběly. Stejně jako rozdělení světa na dva tábory: socialistický a kapitalistický, první bojující za pravdu, druhý pohroužený v omyl. Nacházel v tom smysl a koření života. Propadly však zkáze jeden jako druhý a načisto ho tím vyvedly z konceptu. Jako pravý militantní straník zbudoval svůj život na optimistické víře ve zpívající zítřky. A teď bylo zřejmé, že už nikdy nikomu zpívat nebudou.
Nakonec Meyssonnier objevil v kotelně starý ročník Le Mondu (z roku šestapadesát, z dob republikánské fronty!). „Le Monde!“ obrátil se ke mně pohrdavě. „Na objektivnost těch novin mám, jak víš, svůj názor!“ Ale zmocnil se jich a s vášnivým zaujetím pročetl všechna čísla jedno po druhém od první do poslední stránky. Dokonce se nabízel, že bude předčítat výňatky i nám. Ale to mu Colin energicky zatrhclass="underline" „Ať nám vlezou na záda, celý ten tvůj Guy Mollet i s jeho alžírskou vládou! Historie stará dvacet let!“ – „Můj Guy Mollet!“ otočil se ke mně pohoršené Meyssonnier.
Byla to Menou, kdo mě upozornil, že v ložnici, kde spí Colin s Peyssouem, to moc dobře neklape. Stížnosti z nich začaly, z každého zvlášť, pomaličku lézt až potom.
Colina rozčilovaly Peyssouovy přílišné výlevy stesku, nekonečné vzpomínání a řeči o rodině. „A znáš Colina,“ říkal zase Peyssou, „odjakživa nedůtklivý až hrůza, ale teď už to s ním nejde dál, věčně jenom špičkuje a jedná se mnou jako s blbcem. Ke všemu je na suchu, byl zvyklý vykouřit krabičku denně a teď pro všechno hned vyletí, už mu vadí i má figura. Jako kdybych za to mohl.“
Požádal jsem Meyssonniera, zdali by si neprohodil postel s Colinem a nenastěhoval se k Peyssouovi. Z jednoho jsem totiž nehodlal ustoupit: Peyssou nesmí zůstat sám.
„Já to zkrátka vždycky odnesu,“ povzdechl si. „Už v dobách Klubu připadl každý otravný kšeft vždycky na mě. Peyssou nebyl dost inteligentní, Colin zase svědomitý. A ty jako velitel jsi neměl nikdy čas. O ostatních ani nemluvím.“
„Ale jdi, jdi,“ usmál jsem se, „takový předseda místní organizace musí být přece na různé otravné kšeftíky zvyklý.“
Mlčky rýpnutí přešel.
„Rozumíš,“ pokračoval, „pro mě stojí Peyssou dvacet loktů nad Colinem, i když ty sis na Colina odjakživa potrpěl. Možná je to milý kluk, ale dovede být taky pěkné jedovatý. Peyssou, to je srdce ze zlata. Já se k němu tedy nastěhuju, ale stejně se mu bude muset říct, aby se s tím vzpomínáním koukal trochu krotit, mám hlavu i tak dost těžkou.“
Znehybněl, víčka se mu náhle rozmžikala, koutky úst poklesly, tvář se mu protáhla.
„Nejvíc mi leží v hlavě jedna vzpomínka, povím ti to a pak dost, nikdo už ode mne neuslyší ani slovo. Člověk to nesmí pořád omílat. To ráno, jak se stala ta věc, chtěl můj malý Francis na Malevil se mnou. Prohlédnout si hrad. Já už mu to dovolil, ale Matylda že ne, že prý nedovolí, abych zatahoval takové dítě do naší hnusné politiky. Byl jsem na vahách. Ano, na vahách, dobře si to pamatuju. Protože kluk vypadal hrozně zklamaně. Ale měli jsme s Matyldou hádku kvůli politice zrovna večer předtím, a znáš ženské, jakživ s nimi nikam nedojdeš, melou a melou a nakonec si ještě postaví hlavu. No, zkrátka jsem toho všeho měl najednou po krk.,No dobrá,’ povídám,,tak si tady kluka nech, jdu sám.’ Jen abych se vyhnul další scéně, obzvlášť když jedna sotva skončila. Prostě ze zbabělosti. A vidíš to. Francis zůstal doma. Koukal za mnou a slzy mu tekly po tvářích. Nebýt mé zbabělosti, rozumíš, Emanueli, mohl být teď tady.“
Hlas mu selhal, celou minutu ze sebe nedostal ani slovo. Já taky ne. Ale přesto mu udělalo myslím dobře, že se o svou bolest mohl se mnou podělit. Na náš další hovor už si nevzpomínám, ale o něčem jsme ještě mluvili. A mně po celou tu dobu leželo v hlavě, jakým způsobem jít na čahouna Peyssoua, abych trochu ztlumil jeho výlevy. V podstatě měl totiž pravdu. Meyssonnier mi to dokázal.
Prasnice Adéla se selátky počkala, až skončíme svou strašlivou hrobařskou práci. Přivedla jich na svět dobře tucet. Dokonce patnáct, ale protože teď k sobě teprve nikoho nepustila, ukázalo se to, až když vstala a mohli jsme je konečně přesné spočítat. Počet to byl úctyhodný, třebaže jím nedosáhla svého předchozího rekordu. Na poplach zatroubil Momo, vtrhl při obědě do rozlehlé síně obytného domu všecek rozježený, ruce nad hlavou, a zahalekaclass="underline" „Ebabuli, Adéabá záta! (Emanueli, Adéla má selata!)“ Vyskočili jsme od talířů a řítili se k Porodnici, kde ležela sténající Adéla. Zničehonic spatřila, jak se nad přepážkou jejího boxu vyrojila řádka sedmi dychtivých a brebentících lidských hlav. Zachrochtala jednou, dvakrát, když se však nic nedělo, pustila se znovu do díla a vyvrhla jednu po druhé zbývající ratolesti. A my s bradami na příčce přepážky (původně určené pro koně, a proto vysoké půldruhého metru, takže Menou dosáhla potřebné výšky až ze dvou stavebních kamenů položených na sobě) rozpředli hned živou debatu o hojnosti nových přírůstků, a jak s nimi co nejrozumněji naložit. Bohužel, pro patnáct podsvinčat by nám nestačilo krmivo. Po odkojení jich budeme muset několik obětovat, říkali jsme s předstíranou objektivitou, jako že je nám to líto, ale při vyhlídce na mladé selátko upečené v krbu na rožni už se nám všem sbíhaly sliny. Uvědomil jsem si tehdy, že je v naší labužnické dychtivosti cosi horečného. Nebyla už projevem radosti ze života jako kdysi, nýbrž obav z budoucnosti. Naše rozhovory se teď neobvykle často vracívaly ke vzpomínkám na různá někdejší hodování, což dokazovalo, že nás vskrytu nepřestává svírat obava z nedostatku.