Dva dny nato porodila Princezna býčka, čímž – za předpokladu, že v budoucnu dojde k incestu – zajistila i pokračování rodu. Ale nebyla to hračka, musela se jí ujmout Menou a přivolat na pomoc Peyssoua. Ten však prohlásil, že se na takovou práci necítí. Nehrnul se k podobným událostem nikdy ani doma, netroufal si, měl strach, že spíš něco pokazí, krávě pomáhala vždycky jeho Yvetta, a když někdy šlo moc do tuhého, doběhl pro Colina. „No tak Colin,“ řekla stručně Menou. Asistovali jsme nakonec všichni, byla tma, já seděl v boxu na patách a svítil Menou velkou svící ze sklepa. Vosk mi kapal na prsty a strašně jsem se potil. Z rozčilení, ale také z těžkého kravského pachu, který jsem nesnášel. Porod trval čtyři hodiny, nikdo z nás nepromluvil samou nervozitou ani slovo. Po nějaké době se mi začalo dělat tak nanic – jak ze svíčky, tak ze zvířete, že jsem svíci předal Meyssonnierovi. Cestovala pak každou čtvrthodinu z ruky do ruky, až se vrátila zas ke mně. Momo nebyl k ničemu, v boxu u Miláčka naříkal jak bulík ze samého strachu, že ztratíme naši jedinou krávu, a kdoví, možná taky Miláčka, protože i jeho klisna měla co nevidět slehnout. Dával svým obavám hlasitý průchod v jakési sténavé litanii, až se Menou jednou nebo dvakrát ohlédla a okřikla ho, ale bez obvyklé vehemence, protože měla sama příliš nahnáno. Momo to vycítil a z matčina varování si nic nedělal, nahradil jen litanii rytmickým úpěním, jako kdyby nerodila kráva, ale on.
Když se býček konečně vyloupl na svět – na svět, kde ho momentálně nečekala jediná lučina, Menou si s jeho pojmenováním rozhodně hlavu nenamohla: nazvala ho zkrátka Princ.
Uspokojeni zdárným zotavováním matky i pohlavím jejího potomka, opět jsme rozjasnili čela a začala se nám vracet naděje. Pohasla, želbohu, ještě v zárodku, když za pár dní slehla klisna Miláček. Sice bez potíží, přivedla však na svět kobylku.
Miláčkovi bylo čtrnáct let, Amarantě tři a Nezdara (pokřtil ji tak Momo, nejspíš proto, že nás zklamala) byla stará jeden den. Tři kobyly různého věku a nestejné hodnoty, ale všechny odsouzené zajít bez potomstva.
Když jsme ten večer seděli v obytné budově, bylo nám smutno u srdce!
Na odvoz zdechlého dobytka padla všechna nafta do poslední kapky. Hned poté jsem rozhodl, že zásobu benzínu – až na jeden pětilitrový kanystr, který jsem dal pro každý případ stranou – obětujeme na cirkulárku. A zatímco Meyssonnier s Colinem upravovali podomácku můj pluh od traktoru na koňský potah, začali jsme s Peyssouem a Tomášem svážet dřevo na zimu. Pečlivě jsme přitom prohlíželi každý, třeba i rozervaný pahýl, abychom nevzali některý, kde se ještě mohla objevit jiskřička mízy.
Amaranta se učila tahat stejně poslušně, jako kdysi přivykla sedlu. Netrvalo dlouho, a nechala se zapřáhnout do ojí, které Meyssonnier přidělal k mému přívěsu, ještě než se pustil do úpravy pluhu. Zčernalé větve a pahýly, které jsme porůznu nakupili do vysokých hromad, často i dost daleko od Malevilu, jsme vozili na hrad a rovnali do jednoho z boxů v podhradí. Jak nekonečně dlouho trvá, než dá příroda takovému dřevu narůst, a přitom je oheň stráví, ani se nenaděješ. My se ovšem těšili značné výhodě: byli jsme jedinými spotřebiteli a měli k dispozici široširý kraj. Z opatrnosti, ale taky proto, abychom se nějak zaměstnali, jsem trval na tom, že napěchujeme celý box a ještě další vedle něho, což nám podle mého soudu zaručovalo dostatek otopu na dvě zimy; pod podmínkou, že budeme udržovat pouze jeden oheň a současně na něm vařit.
Ode dne, kdy se stala ta věc, leželo nám nad hlavami těžké, jednolitě tmavošedé nebe. Bylo neustále chladno. Slunce už se neukázalo. A déšť taky ne. Vytrvalé sucho proměnilo zemi pokrytou popelem v jakousi krajinu prachu. Zvedal se v černavých mračnech při sebemenším vánku a ještě víc zatemňoval obzor. Jistý slabý záchvěv života jsme cítili jedině na Malevilu, když jsme se všichni sesedli kolem stolu, kde nás chránily před vnějším světem věkovité zdi. Stačilo však vyjet z hradeb pro dřevo, a všude žalostná spoušť. Krajina na uhel, kostry zčernalých stromů, olověný příkrov nad hlavou, ticho vyhořelých plání, doslova nás to drtilo. Jednou jsem si uvědomil, že venku takřka ani nepromluvíme, a když, tak jen šeptem jako na hřbitově. Kdykoli šeď jen trochu zesvětlela, svitla v nás naděje, že se konečné ukáže slunce, nebe však pokaždé zas pomalu ztmavlo, takže jsme tonuli od rána do večera v jakémsi kalném soumraku.
Podle Tomášova názoru bránily slunečním paprskům silné vrstvy prachu z atomových výbuchů, usazené ve stratosféře. Ale soudil, že déšť bychom si neměli přát ještě hodné dlouho. Pokud totiž někde, třeba i hodně daleko od Francie, vybuchly „špinavé“ pumy, voda by mohla zanést na zem radioaktivní prvky. Kdykoli jsme třeba jen na chvíli opouštěli Malevil, naléhavé proto dbal, abychom s sebou vzali na vozíku pršipláště, rukavice, holínky a něco na hlavu. I když by nás to, jak zdůrazňoval, stejně ochránilo jenom nedokonale.
I přes teplé roční období bývalo večer v obytné budově takové chladno, že jsme se po večeři vždycky sesedli do kruhu kolem jednoho z monumentálních krbů v síni, zvolna v něm přiživovali oheň a chvíli si ještě povídali, „abychom nepadli do postelí jako zvířata“ (Menou).
Hovoříval jsem s ostatními, ale někdy jsem si také četl. Sedával jsem při tom na nízké stoličce opřený zády o krbovou obrubu a nakláněl knihu ke straně, aby mi na ni padalo světlo z ohniště. Kdykoli začal plamen příliš skomírat, Menou ze svého obvyklého místa na postranní lavičce přerovnala polena nebo je podložila kouskem chrastí, jež měla uchystané do zásoby pod lavicí.
Ve svém posmrtném dopise, z něhož jsem nezapomněl ani řádek, mi strýc kdysi doporučil bibli a připojil dodatek: „Člověk nad tou knihou nesmí skončit u mravů, je v ní moudrost, to je důležité.“
Malevil a starost o chov koní mě po jeho smrti tak zaměstnaly, že jsem si k četbě bible nikdy „neukradl“ čas. Teď jsem býval sice utahaný skoro ještě víc než tenkrát, ale čas se jaksi podivuhodně proměnil, dal se lépe ovládnout a já náhle zjistil, že si ho mohu „ukrást“, kdy mě napadne.
Jak už jsem říkal, toho večera, kdy se Miláčkovi narodila Nezdara – netroufám si přičítat to snad jejímu jménu, ale byla to ta nejvrtošivější kobyla, jaká kdy vyšla z tak mírné matky, provázel naše posezení smutek. Už při jídle panovalo ticho, že se mohlo krájet. Pak už stály židle kolem krbu, Menou s Momem seděli každý z jedné strany na lavičce, já s knihou v ruce opíral záda o krbovou obrubu, ale pořád se mlčelo; tak dlouho, že jsme uvítali skoro s povděkem, když Colin poznamenaclass="underline" „Ode dneška za pětadvacet let nebude na světě jediný kůň.“
„Za pětadvacet let,“ ozval se Peyssou, „to to bereš nějak zkrátka! Já viděl na vlastní oči u Girauda, ne z La Volpinière, u toho z Cussacu, valacha, tomu bylo málem osmadvacet, na oči už moc neviděl, to je fakt, a jak šel, vrzalo mu v kloubech revma, ale práci na vinici Giraudovi ještě zastal.“