„No tak tedy do třiceti,“ řekl Colin, „pět let sem nebo tam. Do třiceti let je s Nezdarou konec. S Amarantou taky. A Miláček, ta už bude chudinka hezky dávno pod drnem.“
„Neřvi,“ řekla Menou, aby utišila Moma, který seděl, nebo spíš ležel na protějším sedátku a při slovech o budoucím skonu kobyly Miláčka se dal do breku. „Nikdo neříká, že to má být zítra, to jen tak povídáme, co bude za třicet let. A kde tebe bude za třicet let konec, vrtáku!“
„No co,“ poznamenal Meyssonnier, „teď mu je devětačtyřicet. Za třicet let, to máš sedmdesát devět. Ještě nebude tak starý.“
,A já ti zas něco řeknu,“ opáčila Menou. „Moje matka umřela v sedmadevadesáti, ale já se takového stáří těžko dožiju, obzvlášť když teď nemáš nikde doktora Stačí maličká chřipka, a už se vezeš.“
„Kde to máš psáno,“ namítl Peyssou, „dřív se na venkově moc nedoktorovalo, a lidi se stejně kolikrát dožili pěkného věku. Třeba náš děda.“
„Tak řekněme padesát,“ řekl Colin s odstínem podráždění v hlase. „Do padesáti let jsme v háji všichni, jak tu sedíme, možná kromě Tomáše, tomu bude pětasedmdesát. No, kamaráde,“ dodal k Tomášovi, „to bude vyražení, až zůstaneš na Malevilu jako kůl v plotě.“
Rozhostilo se mlčení tak tíživé, že jsem zvedl hlavu od knihy. Stejně jsem z ní ten večer nedokázal přečíst ani řádek, dělalo mi starost, že po zrození Nezdary všichni tak hluboce poklesli na duchu. Na Menou jsem neviděl, protože seděla na lavičce za mnou, a Moma, rozvaleného na sedátku z druhé strany krbu, mi víceméně zacláněly plameny a kouř, mohl jsem však zcela volně, a aniž je to uvádělo do rozpaků, pozorovat všechny čtyři muže; jejich tváře jsem měl totiž rovnou před sebou, a sám přitom seděl zády k ohni, jehož teplo a světlo na mne dopadalo jenom zprava (přičemž zleva jsem tak mrzl, že jsem během večerního dýchánku přešel s knihou a stoličkou k podezdívce při protější straně, abych si ohřál taky druhou půlku těla).
Tomášovi se jako obvykle nepohnul jediný sval ve tváři. Z Peyssouovy kulaté, dobrácké papuly s širokými ústy, mohutným nosem, velikýma, trochu vystouplýma očima a čelem tak nízkým, že to vypadalo, jako by se počátek jeho vlasového porostu měl co bránit, aby nesplynul s obočím, mohl člověk vyčíst krutou bolest jako z otevřené knihy. Ale skoro větší strach šel z malého Colina, z jeho zahořklosti. Gondolovitý úsměv mu sice zůstal, ale vymizela z něho jakákoli stopa veselí. Meyssonnierův obličej zšedl jako stará fotografie v zásuvce. Měl sice pořád tu protáhlou tvář s párem šedivých, blízko u sebe posazených očí, s vysokým, úzkým čelem a nakrátko sestřiženým ježkem, ale všechen žár se z ní vytratil.
„To není tak jisté,“ řekl Peyssou a otočil hlavu ke Cólinovi. „Ať je Tomáš jak chce mladý, není vůbec jisté, že tady zůstane jako poslední. To by pak na malejackém hřbitově leželi jen samí starci, a víš, že to tak není. Ale ne snad, aby to vzal Tomáš nějak ve zlém,“ dodal zdvořile jako pravý venkovan a naklonil se lehce k Tomášovi.
„Pro mě je to každopádně jasné,“ řekl Tomáš nevzrušeně, „kdybych tu zbyl sám, prostě donjon a šup dolů!“
Měl jsem mu za zlé, že to řekl, a zrovna ve chvíli, kdy byli všichni tak skleslí.
„A vidíš, chlapče,“ ozvala se Menou, „takhle bych nemluvila. Kdybych já měla zůstat na Malevilu sama, nesáhnu si na život, dokud by tady byl dobytek. Kdopak by se o něj staral?“
„Máš pravdu,“ řekl Peyssou, „je tu dobytek.“
Byl jsem mu za tu okamžitou poznámku i tón, kterým ji vyslovil, vděčný.
„Dobytek,“ namítl malý Colin živě, ale s trpkostí, jež byla pravým opakem veselého a jaksi lehkonoze hravého tónu, jakým hovoříval dřív, „ten už si bez tebe poradí To se ví, teď ne, když je všechno spálené a zničené, ale jen co zas vyraší tráva, stačí Adéle a Princezně jen otevřít vrátka, a vždycky se o sebe nějak postarají.“
„Však on je dobytek,“ řekla Menou, „koneckonců pro člověka taky společnost. Třeba Pavlína, vzpomínám si, jak tenkrát jejího muže klepla mrtvice a spadl z vleku, a pak jí zabili syna v alžírské válce. Zůstala v celém hospodářství sama a pamatuju se, jak mi říkala:,To bys nevěřila, Menou, ale já tomu dobytku celý den něco povídám.’“
„Pavlína byla stará,“ namítl Peyssou, „a čím je člověk starší, tím víc se drží života. Vážně nepochopím proč.“
„Na stará kolena to pochopíš,“ řekla Menou.
„Nemyslel jsem při tom na tebe,“ ujistil ji čahoun Peyssou, vždycky pozorný, aby se někoho nedotkl, „a nemůžeš to ani srovnávat. Pavlína už skoro nemohla na nohy. A ty běháš jako čamrda.“
„Inu jo!“ povzdechla Menou. „Běhám, běhám, až jednou doběhnu na hřbitov. Co už zase brečíš, vrtáku,“ dodala na Momovu adresu. „Přece ti povídám, že se nemluví o zítřku.“
Jedna věc mi vrtá v hlavě,“ řekl Meyssonnier. „Od té doby, co Adéla a Princezna slehly, často na to myslím. Za padesát let nebude na zemi človíčka, ale zato krav a prasat jako much.“
„To je fakt,“ přisvědčil Peyssou a naklonil se k ohni, mohutná předloktí opřená o rozkročená kolena. „Taky už mě to napadlo. A řeknu ti, Meyssonniere, že se s tou myšlenkou nedokážu smířit: Malejac s lesy, loukami, kravami, a nikde človíčka.“
Nastalo mlčení a všechny tváře se s jakýmsi chmurným ustrnutím zahleděly do ohně, jako by v něm mohly zahlédnout obraz budoucnosti nastíněné Peyssouem: Malejac s lesy, loukami, kravami, a nikde ani človíčka. Hleděl jsem na kamarády a viděl v nich svůj vlastní obraz. Člověk, jediný z živočichů, který je schopen pojmout myšlenku vlastního zániku, a také jediný, kterého to pomyšlení drtí. Jak podivný tvor: dokáže tak zuřivě sám sebe ničit, a přitom stejné zuřivě lpí na životě.
„Čili přežít,“ prohlásil Peyssou jakoby na závěr nějaké dlouhé úvahy, „není ještě všecko. Aby tě život zajímal, musí po tobě pokračovat dál.“
Jisté při těch slovech vzpomněl na Yvettu a své dvě děti, protože mu náhle ztuhla tvář, zůstal sedět jako zkamenělý, ústa pootevřená, obé předloktí na kolenou, a nepřítomnýma očima se zahleděl do ohně.
„Nikde není psáno, že jsme přežili jen my,“ ozval jsem se po chvíli. „Malevil ochránila skála, zaclonila nás od severu jako hradba. Možná se to někde jinde odehrálo podobně, a třeba ani ne daleko od nás.“
Ale jmenovat přímo La Roque jsem se chránil, abych v nich neprobudil příliš velkou naději, jež by pak mohla být zklamána.
„Jenže sklep jako na Malevilu,“ namítl Meyssonnier, „hned tak nenajdeš.“
Potřásl jsem hlavou.
„Hlavní nebyl sklep, ale skála. Vezmi si dobytek v Porodnici, vydržel to.“
„Porodnice je sluj, a pěkné hluboká. Navíc uvaž tu sílu kamene nad ní a po stranách. A co my víme, třeba jsou zvířata odolnější než my.“
„Ano, ale já si myslím,“ namítl jsem, „že my se zas dokážeme lépe bránit po morální stránce.“
„Podle mne,“ řekl Tomáš, „dobytek nezkusil tolik co my. Žár zasáhl Porodnici asi prudčeji, ale netrval dlouho. Ovzduší tam brzy ochladlo. Kdežto sklep sálal jak rozžhavená pec.“
Pohlédl na mne a dodaclass="underline"
„Ale jinak s tebou souhlasím; sem tam někde hrstka lidí jisté přežila. Dokonce i ve městech.“
Zmlkl, jako když utne, a pevné sevřel rty, snad aby nemohly povědět víc.
„Hm, víš, tomu já nevěřím,“ potřásl Meyssonnier hlavou.
Colin opět zvedl obočí, Peyssou pokrčil rameny. Oba se v podstatě zabydleli v neštěstí a o ničem jiném už nechtěli slyšet, jako by v hlubinách svého zoufalství nacházeli jakýsi pocit bezpečí a báli se ho ztratit.