Velice dlouho nikdo nepromluvil Pohlédl jsem na hodinky: necelých devět. Oheň ještě zdaleka nestrávil svou dávku dřeva. Bylo škoda vzdát se jeho tepla a odebrat se už na kutě do vymrzlých pokojů. Dal jsem se zas do čtení, ale ne na dlouho.
„Copak to čteš, ty můj chudero?“ zeptala se Menou.
„Chudero“ u ní nebyl výraz soucitu, nýbrž láskyplné oslovení.
„Starý zákon.“
„Prostě Písmo svaté, jestli ti to říká víc,“ dodal jsem po chvilce.
Nepochyboval jsem totiž, že Menou zná bibli jen z katechismu, totiž ve zkrácené a vykuchané verzi.
„No bodejť,“ řekla, „tuhle knížku míval často v ruce tvůj“ strýc, už ji poznávám.“
„Cože?“ podivil se Meyssonnier, „ty čteš takové věci?“
„Slib daný strýčkovi,“ odvětil jsem krátce. „Je to ostatně docela zajímavá četba.“
„No co, Meyssonniere,“ ozval se Colin a tváří jako by se mu skoro mihl zákmit někdejšího úsměvu, „už jsi zapomněl, žes býval z katechismu vždycky nejlepší?“
„Šprtoun,“ řekl Peyssou s kratičkým zábleskem veselí. „Všecko to ze sebe vždycky sypal jak z rukávu.“
„Já si hlavně vzpomínám,“ pokračoval, „na toho mrňouse, jak ho bratři prodali do otroctví.“ A po krátkém zamyšlení dodaclass="underline" „Je to tak, nejhorší sprosťáctví můžeš vždycky čekat od někoho z rodiny.“
Všichni se odmlčeli.
„A co kdybys nám přečetl kousek nahlas,“ navrhla pojednou Menou.
„Nahlas?“
„A proč ne?“ řekl Peyssou, „já bych si ty historie poslechl docela rád, stejně už z nich dávno nic nevím.“
„Emanuelův strýc,“ řekla Menou, „mi z téhle knížky někdy večer kousky čítával, byl chuděra odjakživa tak hodný.“
„Nedělej drahoty, Emanueli,“ přidal se Colin.
„Tak začni,“ vybídl mě Peyssou.
„Ale bude vás to třeba nudit,“ namítl jsem, vyhýbaje se pohledem Tomášovi.
„I ba ne, ba ne,“ řekla Menou, „bude to pořád lepší než mluvit jen tak nazdařbůh anebo přemílat myšlenky v hlavě. Obzvlášť, když teď máme po televizi nezapomněla dodat.
„Moje slova,“ řekl Peyssou.
Pohlédl jsem na Meyssonniera, potom na Tomáše, ale žádný z nich mi pohled neoplatil.
„Tak dobrá, pokud všichni souhlasí,“ řekl jsem po chvilce.
A protože ti dva pořád mlčeli a koukali do ohně, zeptal jsem se:
„Co ty, Meyssonniere?“
Nečekal, že zaútočím tak zpříma. Narovnal se na židli a opřel se zády o lenoch.
„Já jsem materialista,“ prohlásil důstojně, „ale pokud mě nikdo nenutí věřit v Boha, nic proti tomu, dějiny židovského lidu si milerád vyposlechnu.“
,A Tomáš?“
Tomáš, obě ruce v kapsách, nohy pohodlně natažené před sebe, nespouštěl oči ze špičky svých bot.
„Když už si čteš bibli potichu,“ řekl nezúčastněné, „proč bys ji nemohl číst nahlas?“
Odpověď to byla šalamounská, ale spokojil jsem se jí. Taky jsem si v duchu říkal, že trochu četby může kamarádům docela prospět. Během dne měli co dělat, ale večer to bývalo zlé, chybělo jim náhle teplo domova. Docházelo k chvílím takřka nesnesitelného mlčení a člověk mohl v takových okamžicích málem očima sledovat, jak jim myšlenky donekonečna krouží prázdnem, v něž se proměnily jejich životy. A mezi tím, jak jsme nyní žili, a způsobem života primitivních biblických kmenů byla koneckonců i určitá podobnost. Nepochyboval jsem, že to bude kamarády zajímat. Možná dokonce, že v oné houževnatosti, s jakou Židé lpěli na životě, najdou i určité povzbuzení.
Přešel jsem se zavřenou knihou a stoličkou k protější straně krbu ohřát se zase zleva. Menou přihodila do ohně pár větviček, abych líp viděl, já otevřel knihu na první stránce a jal se číst Genezi.
V průběhu četby mě zachvátilo pohnutí, do něhož se zároveň mísila ironie. Celý ten text byl bezesporu nádherná báseň. Zpěv o stvoření světa, a já ho předčítal uprostřed světa propadlého zkáze lidem, kteří přišli o všecko.
Tomášova poznámka
Dokud má čtenář určité podrobnosti ještě v čerstvé paměti, rád bych upozornil na dva omyly, jichž se Emanuel ve svém vyprávění dopustil.
1. Podle mého soudu Emanuel ve sklepě několikrát ztratil vědomí; byl jsem totiž po celou dobu vedle něho, ale většinou mě vůbec neviděl a ani neodpovídal, když jsem na něj promluvil. Jedno ale každopádně tvrdím: ani na okamžik jsem ho nespatřil, že by se ponořil do kádě s vodou od vyplachování lahví. A nikdo jiný také ne. Celá ta scéna včetně výčitek svědomí, jež si pak dělal pro své „sobectví“, byla patrně jen výplodem jeho blouznící mysli.
2. Když se ve sklepě zjevila „děsivá“ Germainova postava, dveře pak nezavřel Emanuel, ale Meyssonnier. Emanuel se zřejmě ve svém polovičním bezvědomí s Meyssonnierem ztotožnil, přičemž je zajímavé, že jeho pohyby popisuje tak přesně, jako by psal doopravdy o sobě: obzvlášť to, jak se Meyssonnier dovlekl po čtyřech ke dveřím, aniž se přiblížil k Germainovu tělu.
A ještě bych rád dodal toto:
Jsem sice ateista, ale ne antiklerikál, a jestliže jsem ten večer, kdy Emanuel začal číst z bible, projevil určitou rezervovanost, pak jen proto, že na mne ten obřad – není to možná správné slovo, ale jiné mě nenapadá – dělal dojem, jako by ještě podtrhoval, co už se i bez toho projevovalo dost nápadně: totiž jakýsi až religiózní ráz Emanuelova vlivu na lidi kolem něho. A když Emanuel ten text čte, hlas mu ke všemu jaksi zkrásní, zvážní a zachvívá se pohnutím. Nepopírám, že to je člověk vynikající představivosti a že v něm vzbouzí pohnutí spíš literární stránka věci. Ale tady právě vidím nebezpečí: může to zmást.
Říci o Genezi jako on, že to je „nádherná báseň“, znamená až příliš zlehčovat vědecké omyly, jimiž se hemží.
6
Při vzpomínce na první týdny po oné události mám dojem šedi – šedi venku i v našich vlastních životech, tupé bolesti, přešlapování, zatemněného obzoru, nevděčného lopocení. Pracujeme doopravdy hodně a leckdy i bez vyhlídky na okamžitý prospěch, čistě z kázně a také ze snahy vtisknout životu i při vší ochladlé lásce k němu nějaký řád, abychom vůbec přežili.
Meyssonnier a Colin budou už s pluhem hotovi. Předělávají ho, abychom do něho mohli zapřahat Amarantu. My s Tomášem a Peyssouem se zatím zapřáhli do díla, jež sice tolik nespěchá, ale do budoucna je neméně užitečné: vzali jsme si za úkol shromáždit, spočítat a přehledně uskladnit všechny kovové předměty – včetně takových, jež by se na první pohled mohly zdát bezvýznamné, ale protože už je teď nikdo nevyrobí, získaly nedocenitelnou hodnotu.
Především samozřejmé hospodářské nářadí a náčiní z domácí dílny. Dřív jsem na podobné věci příliš opatrný nebýval, když nějaké kleště zrezivěly někde v trávě nebo se prostě ztratily, nebyl problém opatřit si jiné. Od nynějška nezbývalo než si vtlouci do hlavy, že podobná nedbalost je málem něco jako zločin.
Pro sklad jsem vyhradil přízemí donjonu, zřídil jsem tam před časem regály na uskladňování jablek ze sadu, po němž teď bylo veta. Nejcennější nástroje jsme uložili do zavíracích plechovek a skladníkem jsme, s jeho souhlasem, jednohlasně jmenovali Tomáše. Což znamenalo, že napříště si nikdo nevypůjčí nástroj, aniž Tomáš zapíše, komu a kdy ho vydal.
Když jsme měli tuhle práci za sebou, vzpomněl jsem si, že jsem v době restaurování Malevilu naskládal do jednoho neobsazeného boxu v podhradí staré podlahy pobité hromadou hřebíků. Počítal jsem, že jimi v zimě párkrát narychlo zatopíme v krbech. Šokující představa! S takovou marnotratností byl teď konec. Nesměli jsme zahodit naprosto nic: ani útržek papíru, ani jediný obal, prázdnou konzervu či láhev z umělé hmoty, ani kousíček provazu nebo tenkého motouzu, ani jediný zkřivený či zrezivělý hřebík. Odpadkové nádoby ztratily smysl. Vynosili jsme stará kaštanová prkna z boxu. Pomocí kladiva a kleští, opatrně, abychom nezničili hlavičky, jsme z nich vytahali hřebíky, na plochém kameni jeden po druhém narovnali, roztřídili je podle velikosti a uložili ve skladu do krabičky s přihrádkami. Abychom na cirkulárce zbytečně neplýtvali benzínem, odřízli jsme pak ruční pilou shnilé nebo jinak poškozené části dřeva (jen takové nám od nynějška smělo sloužit k topení), prkna z obou stran očistili od sádry a cementu, roztřídili podle velikosti, naskládali zpátky do boxu a vypodložili ještě klíny, aby ležela dokonale vodorovně a v průběhu zim se nezkroutila.