Počítaje s návštěvami turistů, nakoupil jsem před časem zásobu velikých svící. V nástěnných svícnech ve sklepě zbyly čtyři skoro netknuté, ze dvou už jen půlky, a dva tucty jsem jich měl ještě v balíčku.
Hodlali jsme jimi úzkostlivě šetřit, a protože oleje bylo dost, ještě celé dva sudy, Colin vyrobil z válcových plechovek od konzerv lampičky. Z jedné strany zmáčkl okraj do tvaru hubičky, aby bylo kam zastrčit knot, totiž prostě kousek vlákna z konopného provazu, a z druhé strany přiletoval mou páječkou ke každé plechovce kovové ouško vystřižené z víčka. Vyrobil kahánky v množství, jaké odpovídalo tehdejšímu počtu ložnic na Malevilu, totiž čtyři. Po večerní sedánce si každý zapálil svou lampičku od hořící louče a černočernou tmou se s ní pak ubíral na kutě, kde mu ještě chvilku posvítila, než se svlékl. Přidělovat olej dostala za úkol Menou vzhledem k tomu, že druhý sud, určený pro kuchyň a prozatím nenačatý, už stejně spadal pod její pravomoc.
Pomocí míry, zhotovené Meyssonnierem ze střešní latě, kterou očistil, ohobloval a označil stupni, jsme se po čtrnácti dnech přesvědčili, že hladina oleje v prvním sudu poklesla jen zcela nepatrně. Tomáš vypočítal, že v dosavadním tempu nedojdeme na dno dřív než za šest let. Pak ovšem nezbude, než objevit nějaký jiný zdroj světla: že by zkázu flóry byl přežil nějaký ořešák, se totiž dalo těžko předpokládat.
Krom toho mi ještě zbývaly dvě kulaté baterky s takřka novými články. Jednu jsem svěřil Menou pro vstupní věž, druhou jsem si nechal pro donjon, samozřejmě s výhradou, že se jedné jak druhé použije jen ve výjimečném případě.
Tomáš přišel s nápadem, že bychom si mohli zvýšit v koupelně komfort, kdybychom na vydlážděnou plošinku u vodárny navrstvili koňský trus od našich tří klisen. Pod dlaždicemi a kolem nich vedou trubky se studenou vodou. Teplo z kvasících kobylinců by ji možná dokázalo ohřát. Přijali jsme návrh skepticky, ale pokus se zdařil. Znamenalo to určité zpříjemnění života, ale hlavně první vítězství, první krůček vzhůru ze stavu primitivů, do něhož jsme upadli. Malý Colin se zapřísahal, že kdyby jen mohl sáhnout pro potřebné věci do svého krámu v La Roque, dokázal by na základě téhož principu uvést do chodu ústřední topení.
Peyssou jen zářil, že má v pokoji Meyssonniera, ale dostat Colina samotného do Birgittina pokoje si vyžádalo určitou diplomacii. Měl myslím zálusk nastěhovat se ke mně místo Tomáše. Dělal jsem hluchého. Kamarádi mi vytýkali, že prý Colina moc rozmazluji a „všechno mu prominu“. Nebyl jsem však k jeho chybám slepý. Nepochyboval jsem, že vyměnit Tomáše, společníka tak klidného, nevtíravého, zdrženlivého, za Colina, pořádně bych prodělal.
Krom toho byl Tomáš už tak dost osamělý: mezi ním a námi stálo jeho mládí, jeho městský původ, navyklý způsob myšlení, i jeho povaha a neznalost nářečí. Musel jsem Menou a Peyssoua požádat, aby se v užívání své mateřštiny – francouzština se jim vždycky vybavovala až na druhém místě – trochu krotili, protože kdykoli spustili u stolu v nářečí, ostatní se k nim postupně přidali a za chvilku si Tomáš mezi námi připadal jak cizinec.
Na druhou stranu je ovšem pravda, že kamarádi nevěděli, co si o něm myslet. Měl v sobě nejen cosi přísného, ale také nepřizpůsobivého. Choval se chladně. Hovořil stručné a s ostrou výslovností Pařížana. Nebyl družný. Hlavně mu však chyběl humor a v míře až nepředstavitelné dokonce i smysl pro směšnost, nikdy se nezasmál. Jeho neproniknutelná a u nás tak neobvyklá vážnost mohla snadno vypadat jako pýcha.
Ocenění na něm nedocházely dokonce ani přednosti, jež nejvíc bily do očí. Všiml jsem si, že například Menou se nijak zvlášť nelíbí (ačkoli si na pohledné mužské potrpěla, viz třeba listonoš Boudenot). Tomášova krása byla totiž jiná než u našich mužů. Řecká socha a dokonalý profil nejsou pro nás měřítkem. Důležitá je životní verva, na mohutném nose nebo tučné bradě nezáleží. Naše gusto je pořádně udělaný, ramenatý chlapík, který je samý smích a legrace a tak trošku frajer.
Navíc byl Tomáš „nováček“. Nepatřil do Klubu. Neměl s námi společné vzpomínky. A protože jsem hleděl vynahradit mu jeho osamocenost na Malevilu aspoň tím, že se mu věnuji víc než ostatním, ke všemu na něj žárlili, hlavně Colin, ten ho každou chvíli něčím popíchl. A k slovnímu ping-pongu nebyl Tomáš ani trochu nadaný. Myslel příliš pomalu a vážně. Nedokázal míček odpálit. Mlčel, ale druzí v tom viděli pohrdání, a Colin, který ho sám nejdřív popíchl, mu to měl za zlé. I tady jsem musel zasahovat, domlouvat Colinovi a uhlazovat, kde to skřípalo.
Četba z bible pokračovala každý večer a nepůsobila zdaleka tak jednotvárně, jak jsem se obával. Co chvíli ji přerušila vzrušená výměna názorů. Peyssoua například hluboce pohoršovalo, jakou diskriminací pronásledoval Hospodin Kaina.
„Tobě to připadá spravedlivé?“ Obrátil se na mne. „Kluk se plahočí kolem zeleniny, věčné s rýčem nebo s konvi v ruce, nebo zas pleje, to máš přece jenom kapku větší lopotu než se někde poflakovat s ovcemi, a Hospodin nevěnuje jeho darům ani pohled? A zahrne přízní frajera, který se jen drží za prdelí ovečkám, to je celá jeho dřina!“
„Hospodin,“ rozvažovala Menou, „už nejspíš o Kainovi tušil, že zabije Ábela.“
„Tím spíš neměl být nespravedlivý,“ namítl Colin, „a zasévat mezi bratry nesvár.“
Meyssonnier se opřel lokty o kolena, naklonil se k ohni a se skrytým uspokojením poznamenaclass="underline"
„Když byl vševědoucí, musel o té vraždě vědět předem. A když o ní věděl, proč jí nezabránil?“
Se svou potměšilou úvahou však u ostatních neuspěl, byla příliš abstraktní.
Peyssou se v myšlenkách postupně víc a víc ztotožňoval s Kainem.
„Prostě ať jdeš kam jdeš,“ řekl, „všude protekce. Vezmi si třeba školu, pan učitel Le Coutellier: Colin v první lavici hned u kamen. A já vzadu na hanbě, ruce za zády. A co jsem provedl? Nic!“
„No, to zase přeháníš,“ namítl Colin a koutky se mu zvedly v úsměvu. „Le Coutellier tě posílal na hanbu, protože sis sahal skrz kapsu, víš na co.“
Všichni jsme se při té hřejivé vzpomínce rozesmáli.
„Proto jsi taky musel držet ruce za zády,“ dodal ještě Colin na vysvětlenou.
,Ale stejně,“ řekl Peyssou, „když s tebou každý pořád jen vymetá, nakonec se z tebe stane mizera. Vezmi si Kaina, poctivý chlapík, vypěstuje mrkev a přinese ji Hospodinovi. Ale bodejť, ani pohled! Z toho taky vidíš,“ dodal hořce, „že vládnoucí moc kašlala na zemědělství už tenkrát.“