Po vládnoucí moci bylo sice veta, jeho poznámka se nicméně setkala s všeobecným souhlasem. Pak se zas rozhostilo ticho a já mohl číst dál. Ale jen jsem dospěl k místu, kde Kain poznal ženu a měl od ní syna jménem Enoch, skočila mi Menou do řeči:
,A odkud se vzala?“
Seděla na lavičce za mnou, Momo, napůl v dřímotách, na protější straně.
Přes rameno jsem se po ní ohlédl.
„Odkud se vzala? A kdo?“
„Ta Kainova žena.“
Podívali jsme se trochu zkoprněle jeden po druhém.
„Možná že Hospodin stvořil ještě jednoho Adama a Evu někde jinde,“ řekl Colin.
„Kdepak, kdepak,“ namítl Meyssonnier, akurátní jako vždycky, „kdyby to udělal, stálo by to v bibli.“
„Pak to ale byla jeho sestra?“ řekl Colin.
„Čí sestra?“ užasl Peyssou, nakláněje se, aby na Colina líp viděl.
„Kainova.“
Peyssou hodil po kamarádovi jen jediný pohled a sklapl.
„Už to tak bude,“ prohlásila Menou.
„Ale stejně,“ řekl Peyssou.
Všichni na okamžik ztichli. Bylo zvláštní, jak zrovna oni, jindy tak milující rozvernost, zůstali nad představou incestu zaražení. Ale možná že tu hrál svou roli právě venkov.
Dal jsem se zas do čtení, ale daleko jsem nedospěl.
„Enoch,“ ozval se najednou Peyssou, „to je židovské jméno.“ A s důležitou tváří znalce dodaclass="underline" „Na vojně jsem znal jednoho kluka, jmenoval se taky Enoch a byl to Žid.“
„Na tom není nic divného,“ řekl Colin.
Jak to, že na tom není nic divného?“ opáčil Peyssou a znovu se naklonil, aby na něj viděl.
„Enochovi rodiče byli přece Židi.“
„Židi?“ užasl Peyssou a zůstal sedět s vykulenýma očima, dlaně na kolenou doširoka otevřené.
„A prarodiče taky.“
„Cože! Adam a Eva že byli Židi?“
„A co má být?“
Peyssou zůstal civět na Colina, pusu dokořán. Trvalo mu hezky dlouho, než ze sebe vypraviclass="underline"
„Ale my přece taky pocházíme z Adama a Evy.“
„No jo.“
„To jsme teda taky Židi?“
„No jo,“ na to Colin lhostejně.
Peyssou, přemožen úžasem, padl zády na opěradlo.
„No poslouchej, tohle by mě jaktěživo nenapadlo.“
Jak ten objev v hlavě přemílal, našel v něm patrně důkaz, že se stal obětí další protekce, protože po chvíli rozhořčeně řekclass="underline"
„Ale proč si tedy Židi myslí, že jsou víc Židi než my?“
Všechny nás to rozesmálo, kromě Tomáše. Podle toho, jak tu mezi námi sedal, ústa na zámek, paže založené křížem, bradu na prsou, nohy natažené kupředu, snadno si každý domyslel, že ho podobný typ konverzace příliš nezajímá, a četba, jež k němu zavdává popud, ještě míň. Myslím, že nepotřebovat po celodenní dřině trochu lidského tepla jako my všichni, byl by chodil spát rovnou po večeři.
Zprvu mě překvapovalo, že se občas při večerních sedánkách dokonce i smějeme. Ale pak jsem si vzpomněl na strýčka, jak mi líčíval večery v táboře v Německu, kde se octl jako zajatec. „Jen si nepředstavuj, Emanueli, že nám tenkrát ve východním Prusku při takovém posezení kolem kamen tekly slzy. Ani nápad. Dokázali jsme se bavit, že skopčáci valili oči. Vyprávěly se příběhy, zpívalo se, hlaholil smích. Ale v podstatě to mnoho neznamenalo, rozumíš, byla to veselost jak v klášteře. Za ní prázdno. Kamarádi nemohli člověku přece jenom všechno nahradit.“
Veselost jak v klášteře, ano, tak to je. Sedím, první svazek bible na kolenou, poslouchám kamarády a dobře si uvědomuji, jak to slovo sedí. Vstanu, protože mám levou stranu jako led (taková zima v květnu!), a přejdu s knihou a stoličkou k protější obrubě. Dlouho tam však nevydržím, dělá se mi nanic z Moma, který sedí hned za mnou a v blízkosti ohně strašlivě páchne. Musím zítra Menou připomenout, že nás zas jednou čeká robota s očistou jejího potomka.
Stíny kamarádů (stojí mě trochu přemáhání zahrnout mezi ně i Tomáše, je tak jiný než oni) tančí po zdech, dosahují až k tlustým stropním trámům. Na druhý konec síně dobře nedohlédnu, je příliš rozlehlá, ale jak plamen vyšlehne silněji, zahlédnu nalevo mezi dvěma okny zeď z neomítnutých kamenů, zježenou sečnými zbraněmi. Za Peyssouem se blyští dlouhý klášterní stůl, naleštěný neúnavnou Menou, napravo stojí dva břichaté prádelníky ze Špejcharu. Veliké kamenné dlaždice pod mýma nohama kryjí klenbu sklepa.
Prostý, strohý rámec: kámen na podlaze, kámen na zdech, žádné záclony, koberce, nic teplého, nic, z čeho by vanula přítomnost ženy. Svět osamělých mužů bez potomstva, kteří jen čekají na smrt. Opatství nebo klášter. Se vším všudy: s prací, „veselím“, správnou četbou.
Ani nevím, jak se stalo, že od „Židů, kteří si myslí, že jsou víc Židi než my“, přešel hovor k otázce, nemohl-li v La Roque někdo přežít. Probíráme ji teď každý večer. Máme v plánu co nejdřív se tam vydat, ale není to tak snadné. Dalo nám obrovskou práci odstranit napadané kmeny jen ze silnice do Malejacu, a z Malejacu do La Roque zbývá ještě patnáct kilometrů, a to z kopce do kopce a pořád kaštanovými lesy. Celý úsek bude jistě také zatarasený pozůstatky požárů, stačilo ho vidět jen kousek. A na odtahání už nemáme naftu. V normálních dobách se šlo do La Roque dobré tři hodiny. Kdybychom se měli ještě prodírat takovou spouští, padl by na to celý den a další den na cestu zpátky: osmačtyřicet hodin, takovou časovou ztrátu si momentálně – pokud ještě není zaseto – nemůžeme dovolit.
Takový je aspoň můj názor. Sedím, tlustou knihu na kolenou, a mlčky poslouchám kamarády. Naději, že v La Roque objevíme život, jsem v nich probudil já, byl to můj nápad. A jak ho večer co večer probíráme, změnil se z domněnky v cosi konkrétního. Ale čím hmotnější podoby nabývá v očích kamarádů, tím víc se přede mnou rozpadá v prach. Nijak nenaléhám, abychom se o výpravu pokusili. Naopak. Zatímco Meyssonnier s Colinem vyrábějí podomácku pluh, zůstávám s drahými dvěma kamarády raději na Malevilu, vytahuji hřebíky ze starých prken a dělám pořádek ve skladu.
Ano, jako bych se uzavíral, odříkal světa, dobře si to uvědomuji. Den ze dne se stahuji víc do sebe, stal se ze mne takřka mnich. Opírám šíji o kamennou obrubu krbu, jedním uchem – věren své metodě střídavé pozornosti – naslouchám kamarádům a napadá mě, jaký by v tom byl vlastně rozdíl, kdybych doopravdy věřil. Ach jistě, vyvstaly by přede mnou nové otázky, například proč Bůh dopustil, aby bytost jím stvořená zničila, co stvořil? Ale nechme stranou oblast myšlení. Hřálo by mě to aspoň u srdce? Nevím. Pochybuji. Je mi to všechno příliš vzdálené. Příliš abstraktní. Pokud sním, pak ne o Bohu.
Mám dva druhy snů, jeden v bdělém stavu, vědomě přivolávaný za bezesných nocí, a druhý mimovolný ve spánku. Když nespím, celým svým tělem, hrudí, břichem, stehny vtisknutými vší silou do matrace si hnětu Birgittu. A když ji opravdu živou, teplou, hebounkou cítím konečně v náručí, vrhnu se na ni, laskám ji, koušu. Koušu je slabé slovo, nasávám ji do sebe, vpíjím se do ní, polykám ji. A to je myslím i důvod, proč vždycky tak rychle zmizí a proč je pro mne den ze dne těžší ji vzkřísit.
Z obou mých snů mi pořád ještě menší zklamání přináší ten, který se mi zdává ve spánku a skoro nikdy se nemění. Je jasné ráno a já sestupuji nahoře nad Nice, v Cimiezu, po jednom ze schodišť. Dobře to schodiště znám, i když jsem po něm šel ve skutečnosti jen jednou. Je široké a zářivé, zalévané proudy slunce z vysokých oken. A jak v tom snu sestupuji dolů, vzhůru proti mně běží jakási mladá dívka, vlasy má rozpuštěné, ruce půvabně svěšené podél boků. Krásná ňadra se jí v běhu živě vlní. Už je na nejbližším odpočívadle, slunce jí v tu chvíli zezadu ozáří vlasy. S tváří zdviženou ke mně vybíhá do posledních schodů, neznám ji, ale její oči, ústa, všechno se na mne přátelsky usmívá. Víc nic, tady sen končí. Ale ten obraz, jak bych to řekl, ve mně vždycky zanechá tak osvěžující pocit, jako bych se nadýchal vůně z celých kytic šeříku.