Minulou noc jsem se rovnou z toho snu probudil a zpětný náraz byl velice zlý. Přepadl mé strašlivý smutek a zároveň i jakási fyzická nevolnost. Hruď se mi úžila, svíralo se mi srdce, a jako by jedno s druhým nějak souviselo, dolehl na mne děsivý pocit samoty! Lépe řečeno, samota se mi náhle zhmotnila v bolest na prsou. Posadil jsem se na posteli a snažil se zhluboka a pravidelné dýchat. Šlo to kupodivu docela dobře. Srdce, plíce, všechno pracovalo jaksepatří, bolest nikde, jen v krku jsem měl všechno stažené, a v sobě onen zvláštní pocit stoupajícího napětí, které jen jen vybuchnout – až se nakonec provalí v slzách.
Tiše mi tečou po tvářích a v hlavě mi zní stále dokola, až k vyčerpání, jediný refrén: neoženil jsem se, nemám děti. Smrt lidského plemene je za dveřmi. Budu jejím svědkem. Přepadla mě totiž náhle nesmyslná jistota, že všichni moji kamarádi včetně Tomáše, o patnáct let mladšího než já, odejdou přede mnou a nechají mě tu samotného. Vidím se, jak starý a shrbený chodím a chodím po obrovských síních Malevilu a ve sklepě, pod klenbou, v rozlehlé komnatě obytné budovy, ve svém pokoji v donjonu, všude slyším jen ozvěnu vlastních kroků.
Dnes je první jasná noc ode dne, kdy se ta věc stala. Není-li ovšem už ráno. Vedle na pohovce, mnohem nižší než má starobylá venkovská postel na vysokých nohách, rozeznávám Tomášův obličej. Má zavřené oči, jednu líci jaksi odevzdaně zabořenou do polštáře, pokrývku si vytáhl až k bradě a zezadu až na krk, aby na něj nefoukalo od okna. Jako vždycky, i teď musím obdivovat jeho půvabné rysy, řecký nos, kresbu rtů, křivku lící. Ve spánku ztratil onen strohý výraz, na jaký jsme u něho zvyklí, když je vzhůru. Teď má v sobě naopak cosi dětského a bezbranného. Světlé vousy mu rostou pomalu, holí se jen obden. A protože se ráno zrovna oholil, tvář má bez jediného chmýříčka. Hladkou a sametovou, blízko ústního koutku s jakýmsi náběhem na dolíček, jehož jsem si dosud nikdy nevšiml. Světlé kadeřavé vlasy, tenkrát při našem setkání v lesním podrostu ostříhané nakrátko, mu za tu dobu, co je na Malevilu, povyrostly. Vypadá skoro jako žena.
Zprudka se na posteli převrátím, otočím se k němu zády a říkám si, že budu muset taky jednou rozdělit ložnice jinak, aby se kamarádi vystřídali a můj pokoj, ze všech nejpohodlnější, aby nezabíral pořád jen Tomáš. Zároveň se nemohu zbavit jakéhosi zvláštního pocitu úzkosti a provinění, jehož původ si nedovedu vysvětlit. Ne a ne kvůli tomu usnout, jen zdřímnu, hned se zas probouzím, v hlavě zmatek. A v krátkých chvilkách spánku mě pronásledují tak mučivé a pokořující sny, že radši vstanu, seberu z hromady na židli šaty, vyjdu z pokoje a zamířím o patro níž do koupelny. Nechutné, zahanbující přeludy pokračují i během holení. Dlouho pak stojím pod sprchou a drhnu se, jako bych ze sebe smýval špínu svých snů.
Když vyjdu na nádvoří před donjon, mé náramkové hodinky ukazují pět. Je zima a šedivo jako každý den od oné události. Jsem na Malevilu jediný vzhůru. Můj krok se rozléhá po dláždění. Obrovská masa donjonu, hradeb a obytné budovy na mne doslova padá. Do snídané mi zbývají dvě dlouhé hodiny samoty.
Zamířím přes padací most do podhradí a k Porodnici. Miláček se svou klisničkou, jež se jí opírá o bok, vestoje spí, ale sotva vystrčím bradu nad přepážku boxu, vztyčí drobné uši, otevře oči, spatří mě a vyrazí z nozder krátké, tiché a přátelské zaržání. Udělá ke mně jeden krok, klisnička se v polospánku zapotácí a na vysokých, křehkých nožkách taky vrávoravě popojde, až se zas může opřít o matčino dosud mohutné břicho. Miláček natáhne hlavu přes pažení a bez okolků mi ji položí na rameno. Hladím ji nahoře po tlamě a dívám se na hříbátko. Tak jako lidské mládě, i mládě každého jiného živočicha probouzí v člověku něhu. Nezdara má stejnou bílou skvrnu na čele jako matka, i stejnou tmavokaštanovou srst. Její krásné, naivní a udivené oči hledí taky na mne. Rád bych vešel do boxu a pohladil ji, ale Miláčkovi by se to asi moc nelíbilo, nechám si tedy zajít chuť. Kobyla mi položí čelist a pak i jemné, vlhké nozdry na krk a znovu zafrká. Je očividně šťastná. My všichni ji hýčkáme, dobře krmíme, a má své hříbátko. Neví, že je to její poslední mládě a že stejně jako my, i její plémě je odsouzeno k zániku.
Den proběhne v obvyklé jednotvárné práci. Večer pak sedím s lokty opřenými o bibli, hlavu v dlaních, a roztržitě naslouchám hovoru o La Roque. Vidím tu scénu dodnes před sebou. Oheň už hodné pohasl, Menou, poklimbávající na lavičce, vstane a dá tím signál k zakončení sedánky. Rozlehne se šoupavý zvuk kroků a rachot židlí, jak je každý vrací zpátky ke stolu. Menou pomocí krbových kleští obratně urovná oheň, aby ráno našla žhavé uhlíky, a já se zavřenou biblí pod paží dosud otálím, směji se a rozprávím s kamarády, protože se mi nechce do postele; bojím se, že se zas budu motat v uzavřeném kruhu myšlenek jako trestanec na vězeňském dvoře.
Dobře se na ten večer pamatuji, i na svou úzkost z další bezesné noci. Ano, pamatuji se na něj dobře, protože druhý den se všecko změnilo a dalo do pohybu.
Událost se ohlásila cestou různých znamení, poselství a předzvěstí jako v řecké tragédii. Chladno bylo stejné jako v předchozích dnech, nebe kalné a obzor zatažený. Od Princova narození jsme teď mívali k snídani vždycky trochu mléka, necelý hrnek pro každého; i tak stálo ovšem Tomáše hodně přemlouvání a výkladů o správné výživě, aby ho pili opravdu všichni, protože Meyssonnier, Colin ani Peyssou do mléka žhaví nebyli. Zato si na něm ohromně pochutnával Momo. Popadl vždycky hrnek do ušmudlaných dlaní, a pochrochtávaje už předem rozkoší, upřel na tekutinu své blýskavé černé oči a pár vteřin jimi vychutnával její sněhobílý vzhled. Pak teprve zvedl hrnek k ústům a zunkal tak rychle a hltavě, že mu mezi čtrnáctidenním strniskem tekly dvě tenké bílé stružky po obou stranách brady až na černý krk.
„Nedá se nic dělat, Menou,“ řekl jsem, když Momo odložil hrnek, „budeme si dnes muset vyhrnout rukávy a tu tvou ratolest zas jednou podrobit očistě.“
Protože úspěch operace závisel na momentu překvapení, schválně jsem volil slova tak, aby dotyčný neměl až do poslední vteřiny tušení, co se na něj chystá.
„Taky už si to hezky dlouho říkám,“ odvětila Menou stejně neurčitě, aniž pohlédla na Moma. „Ale co já sama, však to znáš.“
Jen řekni kdy, a bude to,“ dodala po chvilce.
„Dobrá, tak po snídani. Až Peyssou odjede s Amarantou zorat ten kousek pole u řeky. Ve čtyřech bychom na to měli stačit.“
Jsem si jist, že slova „podrobit očistě“ a „ratolest“ Momo nepochopil, proto jsem jich ostatně užil. A stejně jako Menou, chránil jsem se na něj při našem krátkém rozhovoru vůbec pohlédnout. Ale jeho neomylný instinkt ho přece jen varoval. Přejel očima z matky na mne, vyskočil, až se za ním židle skácela, a zuřivě vykřikclass="underline" „Dédebe zága! Dézibobu! (Nechte mě, sakra! Nechci vodu!)“ Načež popadl z talíře do obou hrstí svůj plátek šunky a skokem mazal ze dveří.
„Ten vás převez,“ zasmál se čahoun Peyssou. „A máte pro dnešek utrum.“
„I kdepak,“ řekla Menou, „to ho neznáš. Za chvíli nebude o ničem vědět. Jedním uchem tam a druhým ven. Proto taky neví, co je starost. Nic mu v hlavě neuvízne.“