„Jo, to má kliku,“ řekl Colin se zákmitem někdejšího úsměvu. Já mám zas myšlenek plnou hlavu. Motají se mi pořád dokola. Radši být idiot.“
„Momo není idiot,“ ohradila se rychle Menou. „Emanuelův strýc to říkal dobře: Momo je inteligentní, chybí mu jen ta řeč. Proto si taky nedokáže nic zapamatovat.“
„To neměla být urážka,“ řekl Colin zdvořile.
„Však já to nevzala ve zlém,“ usmála se na něj Menou a živá očka v umrlčí tvářičce na hubeném krku se jí rozsvítila. „A víš, kde Moma po snídani najdeš? Povím ti to: ve stáji, bude se tam muckat s Miláčkem. Počkáš, až vyjde, a máš to. Ve čtyřech to bude hračka.“
„Hračka!“ řekl jsem. „S radostí bych si ji odpustil. Každopádně pozor, ať někoho nekopne. Já s Meyssonnierem ho čapneme každý za ruku a položíme ho. Ty ho, Coline, popadneš za pravou nohu a Tomáš za levou. Ale opatrně: vyhazuje jako kůň. A má v nohách pěknou sílu.“
„Když si vzpomenu, že přesně takhle jste mě tenkrát vyráchali,“ poznamenal Peyssou, kulatou papulu roztaženou v úsměvu, a něžné připojiclass="underline" „Bando všivácká.“
Rozlehl se smích, a vzápětí jako když ho utne. Dveře do síně se hřmotné rozletěly, a v nich Momo. Rozčilením a radostí bez sebe, křepčil na místě a s rukama nad hlavou vykřikovaclass="underline"
„Ába! Ába!“
Už jsem byl sice v Momově jazyce nejmíň tak zběhlý jako jeho matka, ale stejně jsem mu v tu chvíli nerozuměl. Pohlédl jsem na Menou, ani ta nechápala. Kdyby chtěl Momo povědět, že ho bolí hlava, řekl by „bojí“, a jeho rozjařenost ostatně nějaký pád či poranění vylučovala.
„Ába?“ řekla Menou nakonec a vstala. „Co to má znamenat, ába?“
„Ába, zága“ hulákal Momo a zlostně poskakoval, zřejmě rozzlobený, že mu nerozumíme.
Zvedl jsem se také a zamířil k němu se slovy: „Počkej, Momo, pověz nám to líp! Co je to ába?“
„Ába!“ zavřeštěl Momo, jako by pouhou silou zvuku mohl prorazit hradbu naší nechápavosti.
Z rozčilení a současně ze zoufalství, že se neumíme dovtípit, se mu draly slzy do očí, slintal, dupal a vyrážel krátké chraplavé skřeky. Hleděli jsme jeden na druhého. Momo se odjakživa snadno rozrušil, ale taková zuřivost nás přece jen zarážela.
„Ába!“ zaječel znovu a najednou rozpažil a začal mávat rukama nahoru a dolů, jako když létá.
„Havran?“ řekl jsem nazdařbůh.
„Dojó, dojó!“ přisvědčil Momo, s rozzářenou tváří mi projevil vděčnost výkřikem: „Oný Ebabul! Oný Ebabul! (Hodný Emanuel!),“ a kdybych si ho napřaženou rukou nepřidržel od těla, určité by mě byl objal.
„Počkej, Momo, víš to určitě? Na Malevilu že je havran?“
„Dojó! Dojó!“
Nedůvěřivě jsme zírali jeden na druhého. Ode dne, kdy se stala ta věc, ptáci přece navždy zmlkli.
„Bot! Bot!“ vykřikoval Momo, škubaje mou paží, jíž jsem si ho držel od těla. Jen jsem ho pustil, rozběhl se, až se mu nohy kmitaly. Vyrazil jsem za jeho bagančaty dupajícími po dláždění a všichni ostatní za mnou. Včetně Menou, která se za námi kupodivu ani moc neopozdila, jak se ukázalo, když jsme vběhli do podhradí.
Na padacím mostě Momo ztuhl jako přikovaný. I já se zastavil. Ano, opravdu tam byl, těžkopádné poskakoval před Porodnicí sotva dvacet metrů od nás, tu a tam sezobl nějaké zrnko, a nebyl vůbec hubený ani poraněný, naopak, jeho modročerné peří se lesklo zdravím. Když nás spatřil, znehybněl, natočil se z profilu, aby si nás mohl svým bystrým černým očkem prohlédnout, pak vztyčil hlavu, ne však natolik, aby se vyrovnala oblina hřbetu, takže vypadal jako nějaký přihrbený, moudrý a obezřetný stařeček s rukama složenýma na zádech a hlavou nachýlenou lehce ke straně. Nikdo z nás se ani nepohnul, a právě to ho nejspíš polekalo, protože najednou roztáhl široká temně modrá křídla, vyrazil jedno jediné „krá“, rozletěl se nízko při zemi, pak nabral zvolna výšku a přistál na střeše vstupní věže. Schoval se za komín, ale v mžiku odtud už zas vykukoval jeho mocný svislý zobák a bystré oko, upřené na naši skupinku.
Se zdviženými hlavami, neschopni odtrhnout pohled od zobáku vykukujícího zpoza komína, vykročili jsme přes nádvoří.
„No teda,“ řekl čahoun Peyssou, „říct mi dřív někdo, že budu jednou celý šťastný, když uvidím havrana, nevěřil bych tomu.“
„A ke všemu tak zblízka,“ dodala Menou. „Pánbůhví, jaké jsou tohle nedůvěřivé a mazané mršky, jakživ se k nim nepřiblížíš víc než na sto metrů, hned jsou v tahu.“
„Leda bys seděla v autě,“ poznamenal Colin.
Slovo „auto“, připomínka někdejšího světa, na chvilku trochu zmrazilo náladu, ale brzy opět zavládl všeobecný pocit blaženosti, intenzívní blaženosti maskované proudem slov. Shodovali jsme se, že ať už to byla náhoda či pud, pohroma nejspíš havrana zastihla v některé z četných jeskyní ve zdejších skalách (za náboženských válek se v nich ukrývali hugenoti). Byl tak chytrý, že zalétl co nejhloub a zůstal tam, dokud výheň nepolevila. Když se zas ochladilo, živil se na zdechlinách, možná, kdoví, zrovna na našich koních. Ale co ho přimělo vyhledat naši společnost, o to jsme se tvrdě přeli.
„Je prostě rád, že zas našel lidi, to ti říkám já,“ prohlašoval Peyssou, „protože dobře ví, že kde jsou lidi, tam pro něho bude vždycky něco na zub.“
Ale jeho materialistická teze se nám líbila jen zpola a byl to kupodivu právě Meyssonnier, kdo ji zavrhl.
„Hledá zrní, no prosím,“ usoudil znalecky s tváří obrácenou vzhůru, nohy rozkročené, obě ruce v kapsách, „to ale nevysvětluje, proč je tak krotký. V Porodnici přijde nazmar ječmene vezmi jenom Amarantu, jak se vždycky láduje, rozhází ho po zemi dobře čtvrtinu – klidně by si ho mohl sezobat v noci.“
„Taky bych řekl,“ přidal se Colin. „V hejnu je havran nedůvěřivý, protože ho lidi pronásledují. Ale když je sám, klidné si ho můžeš ochočit. Třeba ten švec v La Roque, jen si vzpomeň…“
„Dojó! Dojó!“ vykřikl Momo; na ševče se pamatoval.
„Havran je mazaná potvůrka,“ řekla Menou. „Vzpomínám si, jak jeden rok Emanuelův strýc nastražil do kukuřice petardy, protože mu tam havrani dělali velikou škodu. A každou hodinu, bác ho! A vidíš, to bys nevěřil, nakonec si ta havěť z bouchání nic nedělala. Už ani neodlétali. Klidně si ozobávali klasy dál.“
Peyssou se rozesmál.
„Všiváci jedni!“ řekl s nádechem úcty. „Ti mi dokázali pohnout žlučí! A jen jedinkrát se mi podařilo jednoho střelit. Emanuelovou dvaadvacítkou.“
Následoval dlouhý, vícehlasý a zevrubný chvalozpěv na havrana, na jeho inteligenci, dlouhověkost, možné spřátelení s člověkem, na jeho lingvistické schopnosti. A když Tomáš s mírným údivem poznamenal, že havran je přece jen škodná, nikdo jeho nemístnou poznámku nevzal vůbec na vědomí. Už proto, že člověk sice svého času škodnou pronásledoval, to ano, ale bez nenávisti, dokonce i s jakýmsi pobaveným uznáním nad její mazaností a v podstatě s pochopením, že jíst musí každý. A tenhle havran, který se objevil, aby v nás probudil naději, že někde možná přežili nějací další lidé, byl navíc posvátný, patřil od nynějška na Malevil a svou denní špetku zrna měl zaručenou.
Rozpravu ukončil Peyssou. Nemohl se už dočkat, aby odvedl Amarantu na políčko u řeky, kam jsme předchozí večer dopravili pluh zhotovený Meyssonnierem a Colinem, a začal orat. Jakmile zamířil svým houpavým krokem k boxu, mrkl jsem na Meyssonniera, a než Momo stačil byť jen vyjeknout, byl bezmocný. Čapli jsme ho hezky pevně za ruce a nohy, zvedli do vzduchu jako balík a zčerstva s ním uháněli k donjonu. Menou si to metelila na svých krátkých nožkách vedle nás, a kdykoli synátor zavřeštěclass="underline" „Dábedéde zága!“, s krátkým blaženým zasmáním opakovala: „Jednou do té vody musíš, ušmudlanče!“ Koupala sice Moma od jeho prvních plenek už málem půl století, ale přestože se tvářila, jaká je to pro ni nepříjemná robota, dodnes chápala ten úkon jako mateřský obřad a bez ohledu na synův věk nad ním pokaždé propadala dojetí.