Na mé upozornění se to ráno nikdo nesprchoval, mohli jsme tedy napustit plnou vanu vlažné vody, pěkně tam Moma ponořit a nechat Meyssonniera, aby zaútočil na jeho vous. Chudák Momo, zdeptaný a přemožený, už se ani nebránil, takže jsem po chvíli vyklouzl ven. Samozřejmě s tím, že za mnou musí Colin hned zamknout, aby snad Momo v nestřeženém okamžiku nevzal do zaječích. Zašel jsem si do pokoje pro dalekohled a vystoupil na donjon.
Během našeho rozhovoru v podhradí se mi prve zdálo, jako by šeď nebe trochu zesvětlela, a napadlo mě, že třeba dohlédnu do La Roque. Stačil však jediný pohled, aby mě vyvedl z iluze. Dalekohled mi to jen potvrdil Nebe jak z olova, viditelnost žádná, nikde ani sebemenší odstín barvy. Louky bez jediného stébélka trávy, na polích ani jediný obilný klíček, všechno jako potažené jednotvárnou vrstvou šedivého prachu. Když mě svého času navštěvovali lidé z města a obdivovali se výhledu z donjonu, vždycky si libovali, jaké je na Malevilu ticho, Pravé ticho to však bohudíky nebylo, leda pro městského člověka. Hned zavrčelo zdálky od rhuneské silnice auto nebo odněkud z pole traktor, hned zaštěbetal pták, rozkokrhal se kohout nebo se horlivě rozštěkal pes, a v létě samozřejmé cvrčci, cikády, včely v psím víně. Ale teď ano, teď je doopravdy ticho. Nebe a země, všude jen olovo, tmavá šeď a čerň. A nikde známka pohybu. Krajina bez života. Mrtvá planeta.
Oči přitisknuté k dalekohledu, pátral jsem směrem, kde by mělo ležet městečko La Roque, ale nerozeznával nic jiného než šeď Dokonce bych byl ani nedokázal říci, je-li to šeď půdy nebo té drtivé klenby nad našimi hlavami. Postupně jsem sjel dalekohledem až k políčku v Rhunes, kde měl Peyssou s Amarantou orat. Tam najdu aspoň kousek života. Hledal jsem nejdřív klisnu, protože tu bych zahlédl nejsnáz, ale ne a ne ji najít, až mě to nakonec znervóznilo a spustil jsem dalekohled z očí. A náhle pouhým okem vidím uprostřed pole znehybnělý pluh a vedle něho Peyssoua. Leží na zemi úplně bez hnutí, ruce rozhozené. Amaranta zmizela.
Vyřítil jsem se jak šílenec dolů po dvoupatrovém točitém schodišti, vrhl se na dveře koupelny, začal nejdřív cloumat klikou, jako bych nevěděl, že je zamčeno, načež jsem oběma pěstmi zuřivě zabušil na masivní dřevo a vykřikclass="underline" „Poběžte honem, Peyssouovi se něco stalo!“
A nečekaje na ostatní, už jsem pádil. Cesta k oraništi vedla nejdřív dolů po srázu na malou rovinku, pak ostrou zatáčkou zpátky kolem hradu a nakonec korytem vyschlého potoka až k prvnímu říčnímu rameni. Vůbec jsem nechápal, co se mohlo stát, a utíkal ze všech sil, až mi bušilo ve spáncích. Nechtělo se mi věřit, že by poslušná a mírná Amaranta ublížila kočímu a dala se na útěk. Kam by taky utíkala? Nikde po zemi nebyla jediná travička, a na Malevilu měla sena a ječmene, co hrdlo ráčilo.
Po chvíli se vzadu na kamenité cestě ozval dusot bot; ostatní už se řítili za mnou. Asi sto metrů před políčkem mě dostihl Tomáš a vzápětí mě svým rychlým sprintem o kus předběhl. Spatřil jsem na dálku, jak poklekl vedle Peyssoua, opatrně ho převrátil a zvedl mu hlavu.
„Žije!“ zavolal na mne.
Vyčerpaný a bez dechu jsem přidřepl vedle něho. Peyssou otevřel oči, pohled měl však zamlžený, ne a ne zaostřit, nos a levou tvář umazané od hlíny a na šíji silné krvácel. Jak ho Tomáš podpíral, košili měl celou od krve. Zatímco jsem prohlížel ránu, sice širokou, ale očividně povrchovou, doběhli i Colin s Meyssonnierem a za nimi Momo, jak ho pánbůh stvořil, po těle dosud curůčky vody. Poslední se objevila Menou, cestou zaskočila do vstupní věže pro láhev kořalky a přinesla i můj koupací plášť, aby Moma honem zabalila. Teprve pak se otočila k Peyssouovi.
Chrstl jsem trochu kořalky na ránu. Peyssou zachrčel. Nalil jsem mu pořádný hlt také do úst a začal mu jeho kapesníkem namočeným v alkoholu otírat hlínu z tváře.
„Tohle mu nemohla udělat Amaranta,“ řekl Colin. „Stál k ní přece bokem.“
„Peyssou, slyšíš mě?“ promluvil jsem na něj a třel mu spánky kořalkou. „Co se stalo?“
„Amaranta rozhodné nevyhazuje,“ dodal jsem po chvilce.
„Taky jsem si všimla,“ řekla Menou. „To zvíře nedokáže zvednout zadek, ani když si hraje.“
Teď už měl Peyssou zrak trochu ostřejší a pronesl tiše, ale zřetelně: „Emanueli.“
Dal jsem mu znovu loknout a dál mu třel spánky.
„Co se tu stalo?“ řekl jsem, poplácávaje ho po tvářích a snaže se upřeným pohledem zadržet jeho oči, které už se zase chtěly poroučet do neurčita.
„Dostal řádnou pecku,“ prohlásil Colin a vstal. „Ale sebere se, už vypadá líp.“
„Peyssou, slyšíš mě? Peyssou!“
Zvedl jsem hlavu.
„Menou, podej mi pásek od koupacího pláště.“
Položil jsem si pásek na koleno, přeložil na čtyřikrát svůj kapesník, polil ho alkoholem a opatrné přiložil na ránu; pořád silně krvácela. Požádal jsem Menou, ať mi obklad přidrží, převázal ho šňůrou a pěkně ji kolem čela přitáhl. Menou mi sice beze slova vyhověla, oči však nespouštěla z Moma, který se v té zimě určitě „uhnal k smrti“.
„Já nevím,“ hlesl náhle Peyssou.
„Nevíš, co se stalo?“
„Ne.“
Oči se mu už zas zavíraly, začal jsem ho lehce políčkovat po tvářích.
„Pojď se na něco podívat, Emanueli!“ vykřikl Colin.
Stál nad pluhem zády k nám, a přes rameno na mne vytřeštěné zíral.
Vstal jsem a přistoupil k němu.
„Podívej se na tohle,“ řekl potichu.
Když jsme poprvé zapřahali Amarantu, zjistili jsme, že nám chybí řemen s přezkou, jímž se připoutává oj. Nahradili jsme ho nylonovým provázkem omotaným několikrát kolem dřeva a zajištěným uzly. Provázek byl přeříznutý.
„To musel udělat člověk,“ řekl Colin.
Tvář měl bledou, rty vyprahlé.
„Nožem,“ dodal.
Zvedl jsem konce provázku, abych si je prohlédl víc zblízka. Řez byl čistý, nic ukrouceného ani roztřepeného. Neschopný vypravit ze sebe slovo, mlčky jsem přikývl.
„Ten chlap, co vypřáhl Amarantu,“ pokračoval Colin, „rozepnul zřejmě přezky podocasníku a levou přezku podbřišníku, a když došel k uzlům na pravé straně, ztratil trpělivost a vytáhl nůž.“
„Ale nejdřív,“ řekl jsem, „praštil zezadu Peyssoua.“ Hlas se mi třásl.
Uvědomil jsem si, že Menou s Meyssonnierem a Momem stojí v hloučku kolem nás a nespouštějí ze mne oči. Tomáš, jedno koleno na zemi a druhé zvednuté, podpíral Peyssouovi záda, pohled rovněž otočený ke mně.
„No todle! No todle!“ vydechla Menou, a vyděšeně se rozhlížejíc, popadla Moma za paži a přitáhla si ho k tělu.
Rozhostilo se ticho. S prvním závanem strachu jsem si zároveň uvědomil, kolik je v té situaci kruté ironie. Ví bůh, s jakým zápalem, láskou, s jakou skoro až zoufalou horoucností jsme se v duchu modlili, aby se našli kromě nás nějací další lidé, kteří přežili. A teď jsme to tedy měli jisté: byli tu.