7
Vybral jsem si karabinu dvaadvacítku s dlouhou hlavní (strýčkův dárek k mým patnáctým narozeninám) a Tomáš kulovnici. Dohodli jsme se, že všichni ostatní zůstanou s brokovnicí na Malevilu. Jedna puška znamenala sice ubohou výzbroj, ale Malevil měl hradby, střílny v podsebití a vodní příkopy.
V okamžiku, kdy jsme zahýbali do ostré zatáčky, kterou přechází malevilská cesta v pěšinu k Rhunes, utkvěl jsem dlouhým pohledem na hradě usazeném v bezpečí skal. Neušlo mi, že se po něm ohlédl i Tomáš. Nemuseli jsme si své pocity ani sdělovat. Cítili jsme se každým krokem obnaženější, zranitelnější. Malevil byl náš útulek, naše „hnízdo s cimbuřím“. Až dosud nás uchránil od všeho, včetně posledních výkřiků technického pokroku. Opouštěli jsme ho s úzkostnými pocity jako ve zlém snu, a jako zlý sen nám připadala i celá ta dlouhá cesta husím pochodem. Šedivé nebe, šedivá země, pahýly zčernalých stromů, ticho, nehybnost smrti. A tam někde na konci číhali jediní lidé, kteří v krajině přežili, aby nás poslali na onen svět.
Vůbec jsem o tom nepochybovaclass="underline" stopy klisny ve spálené, prašné půdě se nedaly zahladit, a jestliže ji zloději přesto ukradli, znamenalo to, že s pronásledováním předem počítali a kdesi vpředu, na nějakém určitém místě onoho pustého obzoru nyní čekají, aby na nás vyrazili. Ale nebylo na vybranou. Něco takového, aby někdo jednoho z nás srazil k zemi a ukradl nám koně, jsme nemohli připustit. Ruce do klína jsme složit nehodlali, a nezbývalo tedy, než přistoupit na hru útočníka.
Vyšli jsme z Malevilu sotva půl hodiny po tom, kdy jsem spatřil Peyssoua ležet bez hnutí na poli v Rhunes. Zloděj nepochybně ztratil hodně času, jak se potýkal s Amarantou. Rozeznával jsem místa, kde odmítala jít, přešlapovala a točila se dokola. Při vší mírnosti byla přece jenom zvyklá na svou stáj, na Malevil, na klisnu Miláčka, kterou mohla vidět mezi příčkami přepážky sousedního boxu. A byla také ještě mladá, cokoli ji dokázalo poplašit, každá louže, kámen, o který zakopla, kropicí hadice, noviny smetené větrem. Stopy kroků vedle otisků kopyt dosvědčovaly, že se chlápek neodvážil jet na ní bez sedla. Temperament anglo-arabské krve mu zřejmě nahnal strach, čili to nebyl zkušený jezdec. Bůh ví, jakým zázrakem dokázal, že s ním Amaranta přes všechen odpor nakonec přece jen šla.
Údolí Rhunes tvořila necelých sto metrů široká pláň, lemovaná z každé strany řadou kdysi zalesněných kopců, obě říční ramena tudy protékala od severu k jihu a souběžné s nimi vedla dole po úbočí východních pahorků obecní cesta. Zloděj se však nepustil přímočarou silničkou, na níž by ho bylo na dálku vidět, nýbrž při úpatí svahů podél západního břehu, jejichž klikatější linie ho lépe skrývala pohledům. Soudil jsem, že pokud nedosáhne svého doupěte, velké nebezpečí nám rozhodné nehrozí. Budou si chtít především pojistit Amarantu, zavřít ji do nějaké stáje nebo ohrady, dřív se on a jeho společníci do ničeho nepustí.
Přesto jsem zůstával ve střehu, zbraň už ne na rameni, ale v ruce, a upíral pátravý pohled střídavě k zemi a do dálky před sebou. Nevyměnili jsme s Tomášem jediné slovo. I v chladnu, jaké panovalo, jsem se potil napětím, nejvíc na dlaních, a když Tomáš, na pohled stejné klidný jako já, uchopil v jednu chvíli pušku za hlaveň a hodil si ji vodorovně na rameno, aby si ulehčil, všiml jsem si, že v místech, kde pušku předtím držel, mu zůstala vlhká skvrna.
Šlapali jsme už půldruhé hodiny, když Amarantina stopa náhle zahnula kolmo od Rhunes směrem na západ a tam pokračovala dál mezi jedním kopcem a skalním srázem. Polohou i uspořádáním připomínalo to místo Maleviclass="underline" na severu skála a při jejím úpatí vodní tok, na Malevilu vyschlý, tady však dosud zurčící v podobě mělkého, ale vodnatého a čilého potůčku. Nikdo si očividné nikdy nedal práci jeho koryto vyhloubit, a jak se voda rozlévala, úplné zničila malou, sotva čtyřicet metrů širokou loučku mezi kopcem a skálou. Vzpomínám si, že strýc kvůli tomu kdysi zakázal pouštět tam koně od Sedmi buků. Nikdo z nás si na bahnisko netroufl ani v dobách Klubu, stejně jako se tam jaktěživ neodvážil žádný traktor.
Ve skále však byla jeskyně uzavřená zdí s okny a já věděl, kdo tam bydlí. Lidé považovaní za nemluvné hrubiány pochybných mravů a co horšího, podezřelí z pytlačení na pozemcích sousedů. Pan učitel Le Coutellier je vzhledem k jejich obydlí nazýval „troglotypy“, což v nás za časů Klubu probouzelo ohromné nadšení. Ale v Malejacu jim nikdo neřekl jinak než „přivandrovalci“, ba k dovršení zmatku dokonce i „cikáni“, ačkoli starý pocházel odněkud ze severu. Navíc u nich lidí znepokojovalo, že se v Malejacu nikdy neukázali: chodili nakupovat do Saint-Sauveuru. A šel z nich samozřejmě strach už taky proto, že se o nich skoro nic nevědělo, nikdo neměl dokonce ani ponětí, z kolika členů se celý kmen vlastně skládá. Ale povídalo se, že prý otec, podle strýčka člověk připomínající vzhledem i výrazem cromagnonce, dvakrát „seděl v base“: poprvé za těžké ublížení na těle, podruhé, že znásilnil svou dceru. Tu jedinou z celé rodiny jsem znal aspoň podle jména, říkali jí Catie a sloužila v La Roque u starosty. Měla pověst krásky značně smělých očí a chování, na jakém si klevetivé jazyky rády smlsnou. Jestliže k znásilnění skutečně došlo, chuť na mužské pro to neztratila.
Hospodářství troglodytů neslo název, který nás v dobách Klubu vždycky udivovaclass="underline" Na rybníce. Nešlo nám to do hlavy, protože rybník tam dávno nebyl, jen kus močálovité půdy uvězněné mezi skálou a podobně strmým kopcem. Elektřinu neměli, nevedla k nim ani cesta. Jen jakási vlhká soutěska, kterou nikdo nechodil, ani listonoš; jejich poštu – tak jeden dopis za měsíc – nechával v Cussacu, pěkné usedlosti na úbočí. Dík listonoši Boudenotovi bylo však známo aspoň jejich jméno: Wahrwoordovi. Dle všeobecného názoru se tak rozhodně nemohl jmenovat křesťan. Otec byl podle Boudenota „divous“, ale zdaleka ne chudý. Měl dobytek a na svahu kopce pěkné pozemky.
Dostihl jsem Tomáše, vzal ho za paži, a když zůstal stát, naklonil jsem se a šeptl mu do ucha:
„Jsme u cíle. Půjdu teď první.“
Rozhlédl se letmo kolem sebe, mrkl na hodinky a rovněž šeptem namítclass="underline"
„Ještě neuplynula má čtvrthodina.“
„To je jedno. Já to tady znám.“ A dodal jsem: „Drž se asi deset metrů za mnou.“
Kousek jsem ho předešel, pak jsem se zastavil a pravou dlaní, rozevřenou ve výši kyčle, dal Tomášovi znamení, ať se zastaví taky. Vyňal jsem z pouzdra dalekohled, přiložil ho k očím a jal se zkoumat terén. Úzká planina mezi kopcem a skálou stoupala mírně vzhůru, přeťata na několika místech náspem či zídkou z holého kamení. Kopec se zdál stejně pustý a zčernalý jako všechny předchozí, jež jsme cestou spatřili. Ale louka, dobře chráněná od severu skálou a zaříznutá hluboko mezi svahy, utrpěla – jak bych to řekl – o stupínek míň. Zdálo se, že tu vegetace sice shořela, ale nezuhelnatěla a půda – možná proto, že byla předtím napitá vodou – také nevyhlížela tak šedivě a prašně jako všude jinde. Tu a tam se udržely i jakési žlutavé trsy, jež bývaly nepochybné trávou, a dva nebo tři holé a zčernalé, ale přece jen stojící stromy. Uložil jsem dalekohled a opatrné vykročil. Čekalo mě další překvapení: půda pod nohama byla tvrdá, nebořila se. Když se stala ta věc, voda zřejmě působením žáru vyrazila ze země jako pára z kotle. A protože od té doby nepršelo, močál zůstal vyschlý.