Zaznamenával jsem všechny ty podrobnosti naprosto přesně a s jasnou hlavou, ale tělo mi vyvádělo nepěkné kousky: hrozně se mi potily dlaně, srdce tlouklo jako o závod, ve spáncích mi bušilo, a když jsem vracel dalekohled do pouzdra, dokonce se mi trochu třásly ruce, což nebylo příliš dobré znamení pro případ, že bych musel střílet. Upíraje pohled hned na Amarantinu stopu pod nohama, hned na pláň před sebou, snažil jsem se dýchat v rytmu chůze, pomalu a zhluboka. Nezavanul ani větříček, neozval se jediný zvuk, ani zdálky. Deset metrů přede mnou se tyčila malá zídka z volné nakladených kamenů. Všechno se pak odehrálo během několika vteřin. Spatřil jsem hromádku koňského trusu; připadal mi čerstvý. Zůstal jsem stát a sehnul se, že si ho prohlédnu, přesněji řečeno zkusím hřbetem ruky, je-li dosud teplý. V tu chvíli mi něco hvízdlo nad hlavou. V další vteřině už seděl Tomáš na bobku vedle mne. V ruce držel šíp. Jeho černá špička, ostrá jako jehla, byla potřísněna hlínou.
A už to hvízdlo znovu, stejnou silou jako poprvé. Přilehl jsem k zemi a bleskově se doplazil k zídce z nakupených kamenů. Odložil jsem karabinu na zem a ohlédl se po Tomášovi v domnění, že je pořád ještě tam, kde jsem ho nechal, ale s úžasem jsem zjistil, že už taky leží u zídky vlevo ode mne a staví na ní ze spadaných kamenů jakousi střílnu. Překvapilo mě, že nezapomněl ani na šíp. Ležel vedle něho a jeho žlutozelené opeření bylo jedinou barevnou skvrnou v celé krajině. Hleděl jsem na šíp a nemohl věřit vlastním očím. Troglodyti na nás střílejí z luku!
Rychle jsem mrkl přes zídku. Padesát metrů od nás přehrazoval úzké údolíčko další násep z volných kamenů. V jeho středu se tyčil statný, sežehlý, dosud však stojící ořešák. Postavení zaujali dobré, ale udělali jednu chybu: měli počkat, až přelezeme zídku, a zaútočit v otevřeném terénu. Povzbudila je patrně naše nehybnost ve chvíli, kdy jsem uviděl kobylinec, a vystřelili příliš brzo.
Zaslechl jsem další hvízdnutí a skrčil nohy. Bůhvíproč, nicméně ke svému štěstí, protože šíp, jakoby vystřelený z nebe, zajel hluboko do země padesát centimetrů od mých nohou. Tentokrát si zřejmě úhel dobře spočítali, aby šíp opsal patřičný oblouk. Okamžitě jsem si také uvědomil, že střelcovým vodítkem je Tomášova střílna. Pokynul jsem Tomášovi, aby mě napodobil, a odplazil se podél zídky o několik metrů doleva.
Hvízdl další šíp, přesně ve směru střílny, kterou jsme právě opustili, dopadl však na zem asi metr od předchozího. Jakmile se zabodl, začal jsem pomalu počítat: jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Při pěti to hvízdlo znovu, čili aby střelec sebral šíp, nasadil ho, zamířil a vypustil, potřeboval pět vteřin. Dva luky to zřejmě nebyly, jen jeden. Šípy přilétaly jeden po druhém, nikdy společně.
Sundal jsem z karabiny zaměřovací dalekohled. Zvětšoval tak silně, že se dalo zacílit jen velice pomalu. Potichu jsem řekclass="underline" „Tomáši, schovej se z druhé strany střílny, a až dvakrát vystřelím, vystrč hlavu přes zeď, vypal nazdařbůh obě rány a rychle se přemísti.“ Pozoroval jsem ho, jak se vzdaluje. Jakmile zaujal postavení, odjistil jsem pušku, poklekl, sehnul se téměř až k zemi, pušku uchopil do obou rukou a nastavil ji pokud možno rovnoběžné se zídkou. Pak jsem se naráz vztyčil, zalícil, otočil se v pase, zahlédl za ořešákem cosi jako špici luku, vypálil dvě rány a hned se zas schoval. V okamžiku, kdy jsem měnil pozici, ozvalo se dvojí prásk! prásk! z Tomášovy ručnice, mnohem silnější než suché lupnutí mých střel.
Čekal jsem odpověď. Nepřišla. Zkoprnělý úžasem však náhle vidím Tomáše, jak se asi deset metrů ode mne zvedne a s puškou na předloktí se pohodlně opře bokem o zídku. Je-li možné šeptem zařvat, pak jsem přesné tohle udělaclass="underline"
„K zemi!“
„Vyvěsili bílý prapor,“ odtušil, otáčeje ke mně hlavu tak pomalu, že bych si byl zoufal.
„K zemi!“ vykřikl jsem rozzuřeně.
Poslechl. Dolezl jsem ke střílně a mrkl k protivníkové zídce. Teď už luk neschovávali, někdo jím tam mával, ale mávající ruku vidět nebylo; na konci luku visel bílý kapesník. Přiložil jsem k očím dalekohled a pečlivě zkoumal hřeben zdi od jednoho konce na druhý. Nebylo nic vidět. Spustil jsem dalekohled, stočil dlaně do kornoutu a zavolal v nářečí:
„Co s tím bílým hadrem chceš?“
Žádná odpověď. Opakoval jsem otázku ve francouzštině.
„Vzdát se!“ ozval se francouzsky mladý hlas.
„Dej si luk za hlavu, obě ruce na něj, a hoď sebou, ať jsi tady.“
Ticho. Vzal jsem dalekohled. Luk ani bílý prapor se nepohnuly. Jak chtěl Tomáš trochu změnit polohu, škrtl podrážkou o zem. Pokynul jsem. mu, ať se nehýbá, a nastražil uši. Ani sebemenší zvuk.
Počkal jsem celou minutu a s dalekohledem na očích pak zahulákaclass="underline"
„No tak, na co čekáš?“
„Nebudete po mně střílet?“ zvolal ten hlas.
„To se ví, že ne.“
Uplynulo ještě pár vteřin a pak se zpoza zídky vynořil muž. V dalekohledu vypadal obrovský. Luk držel za hlavou, obě ruce na něm, jak jsem mu přikázal. Spustil jsem dalekohled a uchopil karabinu.
„Tomáši!“
„Ano.“
„Až bude tady, postav se ke střílně a hlídej. Nespusť tu zídku z očí.“
„Dobrá.“
Postava muže se postupně zvětšovala. Kráčel rychle, skoro utíkal. K mému úžasu to byl mladík, nazrzlý blonďák s rozježenou kšticí. Na tvářích měl strnisko. Před naší zídkou se zastavil.
„Zbraň přehoď sem k nám,“ řekl jsem, „přelez zídku, dej ruce za hlavu a šup na kolena. Nezapomeň, že mám v zásobníku osm kulek.“
Uposlechl. Byl to vysoký, statný hoch oblečený do vybledlých džínsů, spravované kostkované košile a starého hnědého saka, které se na rameni páralo a visela mu jedna kapsa. Tvář měl bledou, oči sklopené.
„Podívej se na mě.“
Zvedl víčka a jeho pohled mě překvapil. Čekal jsem něco docela jiného. Ani stopa po nějaké lsti či tvrdosti. Naopak. Byly to oči málem dětské, zlatohnědé, přesně ve stylu jeho kulaté tváře, dobráckého nosu a širokých úst s masitými rty. Nepůsobil ani potměšile. Přikázal jsem mu, aby se na mne podíval, tak se tedy díval. Jako zahanbené, vyděšené dítě, které čeká, že mu vyhubují. Usedl jsem dva metry od něho, hlaveň pušky namířenou k němu, a klidným tónem mu položil otázku:
„Jsi sám?“
„Ano.“
Nějak nápadně si s odpovědí pospíšil.
„Poslouchej mě dobře, zeptám se té ještě jednou: jsi sám?“
„Ano.“ (Ale než to řekl, skoro nepostřehnutelně zaváhal.)
Změnil jsem náhle téma:
„Kolik ti ještě zbývalo šípů?“
„Tam?“
„Ano.“
Zamyslel se.
„Takových dvanáct,“ řekl nejistě, ale pak se opraviclass="underline"
„Možná i míň.“
Zajímavý lučištník, když ho ani nenapadlo spočítat si munici!
„Řekněme tedy deset,“ navrhl jsem.
„Deset, ano, to možná.“
Pohlédl jsem na něj a zostra vybafclass="underline"
„Tak proč se vzdáváš, když jsi měl ještě deset šípů?“
Zrudl, otevřel pusu, oči mu poplašeně zamžikaly, nevěděl, co říci. S touhle otázkou nepočítal. Zaskočila ho. Načisto vyvedený z konceptu, neschopný slova, neodpovídal.
„Otoč se ke mně zády,“ řekl jsem zhurta, „a dej ruce na hlavu.“
Neobratně se na kolenou pootočil.
„Sedni si na paty.“
Uposlechl.
,A teď dávej pozor. Na něco se tě zeptám. Jen jednou. Jestli zalžeš, prostřelím ti kebuli.“
Přitiskl jsem mu hlaveň karabiny k šíji.
„Jasné?“
„Ano,“ hlesl sotva slyšitelně.
Cítil jsem, jak se mu šíje pod zbraní chvěje.