„Poslouchej teď dobře. Zeptám se tě na tu věc jen jednou. Jestli zalžeš, střelím.“
A po krátké odmlce jsem uhodil znovu:
„Kdo byl s tebou za tou zídkou?“
„Otec,“ šeptl, že ho málem nebylo slyšet.
„Kdo ještě?“
„Už nikdo.“
Přitiskl jsem hlaveň k šíji prudčeji.
„Kdo ještě?“
„Už nikdo,“ odvětil bez zaváhání.
Tentokrát nelhal, tím jsem si byl jist.
„Tvůj otec má taky luk?“
„Ne, pušku.“
Postřehl jsem, že se Tomáš otočil, všecek užaslý. Pokynul jsem mu, aby nezapomínal hlídat, a překvapeně opakovaclass="underline"
„Pušku?“
„Ano, loveckou, dvojku.“
„Otec měl tedy pušku a ty luk?“
„Ne, já neměl nic.“
„Jak to?“
„Otec mi nedovolí na pušku sáhnout.“
„A na luk?“
„Taky ne.“
,A proč?“
„Nevěří mi.“
Miloučká rodinná idylka. Má představa o troglodytech začínala dostávat přesnější obrysy.
„To ti poručil otec, aby ses vzdal?“
„Ano.“
„A abys řekl, že jsi sám?“
„Ano.“
A my bychom po skončeném boji klidně a bez obav vstali a šli si pro Amarantu, rovnou do chřtánu starému, který na nás za zídkou čeká s flintou na dvě rány. Pro každého jednu.
Sevřel jsem rty a zostra mladíkovi přikázaclass="underline"
„Vytáhni si z kalhot pásek.“
Uposlechl a sám od sebe. aniž jsem co řekl, dal zas ruce zpátky na hlavu. Jeho poslušnost ve mně probouzela skoro soucit: byl to ještě kluk, sice statný, ramenatý, ale kluk. Táta na něj pouštěl hrůzu, a teď to dělám já. Na můj příkaz složil ruce za záda a já mu je svázal jeho páskem. Když jsem byl hotov, teprve mě napadlo, že mám v kapse provázek. Ale hodil se mi aspoň na spoutání nohou. Potom jsem odvázal z luku kapesník a ucpal jím chlapci ústa. Provedl jsem to všechno bleskově a bez rozmýšlení, ale zároveň s pocitem, jako bych se rozdvojil a pozoroval sebe sama v nějakém filmu. Poklekl jsem vedle Tomáše.
„Slyšel jsi to?“
„Slyšel.“
Otočil ke mně lehce pobledlou tvář a tiše dodal tónem, který u něho lze považovat za výraz dojetí:
„Díky.“
„Za co?“
„Žes mě prve donutil jít k zemi.“
Nic jsem na to neřekl. Rozvažoval jsem. Teď už je starému určité jasné, že mu léčka selhala, ale co je to na něj, proto se jistě nevzdá. A my tady zůstat trčet nemůžeme a vrátit se zpátky taky není možné.
„Tomáši,“ šeptl jsem.
„Ano?“
„Měj na mušce zídku, skálu a ten kopec. Zkusím se mu přes něj dostat do zad.“
„Tam se nikde neschováš.“
„Zpočátku mě neuvidí. A ty dávej pozor, a jakmile něco spatříš, třeba jenom hlaveň pušky, pal. A střílej pořád dál, přinejmenším ho to donutí sklonit hlavu.“
Začal jsem se plazit podél zídky ke kopci. Ruka, v níž jsem svíral karabinu, se mi po několika metrech začala potit a srdce se mi roztlouklo. Hřálo mě však vědomí, že jsem na troglodyta vyzrál. A tak jsem lezl dál, soustředěný a s jistotou, že všechno dobře dopadne.
Z kopce vybíhal do území nikoho mezi oběma zídkami jakýsi malý, při úpatí zaoblený pahorek, který pak povlovně přecházel v onu úzkou planinku. Právě na ten pahorek jsem spoléhal, že mě před starým ukryje, než vyšplhám dost vysoko, abych se dostal nad něj. Nepočítal jsem však s obtížemi výstupu. Svah byl velmi příkrý, půda kamenitá a drolivá a navíc se člověk neměl kde zachytit, protože vegetace vzala za své. Nezbylo mi než si karabinu pověsit přes prsa, abych si uvolnil ruce. Po deseti minutách se ze mne jen lilo, nohy se mi třásly a dech mi tak docházel, že jsem musel na chvíli ustát a vydýchat se. Stál jsem jednou nohou na jakémsi hrbolku a s vypětím sil se rukama přidržoval. Pár metrů nade mnou už se rýsovalo temeno pahorku, přesněji řečeno místo, kde povlovně přecházel v kopec. Až se tam dostanu, muž za zídkou mě bude mít jako na dlani, a ví bůh, říkal jsem si s obavou, najdu-li dost pevné stanoviště, abych dokázal sundat z ramene zbraň, zacílit a neztratit rovnováhu. Oči zalité potem, údy roztřesené vyčerpáním, stál jsem tam, hruď se mi zvedala rozbouřeným dechem, a v tu chvíli mě přepadla taková malomyslnost, že jsem málem všeho nechal a pustil se zpátky. Krev mi bušila do spánků a pojednou, ani nevím proč, mi přišel na mysl Germain. Totiž jeho obraz, jak v košili s vyhrnutými rukávy řeže u Sedmi buků dřevo. Býval to vysoký a pořádné udělaný mužský, ale trpěl rozedmou a při každé vetší námaze měl jeho dech zcela zvláštní trhavý, supivý a hvízdavý zvuk. A jak se mi dech konečně zklidnil a krev ve spáncích se utišila, náhle jako by mě praštil palicí: Germainovo supění jsem totiž doopravdy slyšel. Spletl jsem si je původně s vlastním oddechováním, ale tak to nebylo. Slyšel jsem je zřetelně, vycházelo z druhé strany kopce, odděleno ode mne jen několika metry kamenité půdy. Starý také šplhal vzhůru do svahu, naše cesty se musely střetnout.
Vyrazil na mně pot od hlavy až k patě a srdce jako kdyby se mi mělo zastavit. Vyleze-li starý na temeno první, spatří mě dřív než já jeho. To znamenalo konec. Ocitl jsem se v pasti, vrátit se zpátky už nebyl čas. S plnou jasností mi v tu chvílí svitlo, že stačí dvě tři vteřiny, a půjde mi o život. Má jediná šance: vyrazit co nejrychleji kupředu a vrhnout se na starého první. A v mžiku, bez ohledu na kamení, jež mi ujíždělo pod nohama, už jsem se dral vzhůru jako šílenec, spoléhaje, že je muž příliš ohlušen vlastním dechem, než aby mě mohl zaslechnout.
Supění, hlučné jak kovářský měch, mi připadalo tak blízko, že jsem se doškrabával na temeno všecek zoufalý, přesvědčený, že už tam na mne čeká namířená hlaveň pušky. Konečně jsem vysunul hlavu nad hřeben. Nikde nic. Jako by mi v tu chvíli spadl ze srdce tunový balvan. A vzápětí další neuvěřitelné štěstí: sotva metr ode mne trčel ze země celkem pevný pahýl stromu, který mi umožnil udržet na svahu rovnováhu, totiž zaklesnout za něj levé koleno a nataženou pravou nohou se opřít o kámen. Sňal jsem přes hlavu řemen karabiny, uchopil ji, odjistil, namířil a s pažbou zaklesnutou v podpaží čekal, připraven zalícit. Hlučné, dušné supění se přibližovalo; raději jsem odolal pokušení mrknout dolů na planinku a na Tomáše za zídkou a nespouštěl oči z místa vzdáleného necelých deset metrů, kde se měla objevit mužova hlava. Stál jsem soustředěný a bez hnutí, snaže se uvolnit a upravit si dech.
Čekání jistě netrvalo déle než pár vteřin, mně však připadalo nekonečné; levé koleno za pařezem mi začínalo dřevěnět a celé tělo i tvář jaksi bolestivě tuhnout, jako bych se pomaličku měnil v kámen.
Objevila se hlava, pak ramena, hruď. Muž mě neviděclass="underline" jak se pachtil vzhůru a hledal, kde opřít nohu, držel hlavu k zemi. Přiložil jsem karabinu k rameni, pevně ji opřel v jamce klíční kosti, přitiskl k ní tvář a zadržel dech. Pak se ale stalo něco nečekaného. Mířil jsem starému přesně na srdce, spolehnutý, že ho na tu vzdálenost musím zasáhnout. Prst mi však ležel na spoušti jako mrtvý. Nebyl jsem s to vystřelit.
Starý zvedl hlavu, střetli jsme se očima. Puška mu vyletěla k rameni s překvapivou rychlostí. Pak to několikrát suše zapraskalo a já viděl, jak mu kulky pronikají košilí a nechávají v ní trhliny. Z rány vytryskl proud krve – neuvěřitelně mohutný a prudký, jak se mi zdálo, oči se mu obrátily v sloup, ústa divoce zalapala po dechu a pak se celé tělo zvrátilo nazad. Slyšel jsem je, jak se řítí ze svahu, po němž právě vyšplhalo, a strhuje s sebou kamení, jehož rachot se rozléhal ozvěnou v soutěsce.
Šplhám dolů a v tu chvíli spatřím Tomáše; přelezl zídku a s puškou pod paží spěchá napříč loučkou prohlédnout mrtvolu. Já sám dole na rovině zamířím nejprve k synovi, abych mu sňal pouta. Sotva mě spatří, oči se mu rozšíří úžasem a strachem. Víra v otcovu nepřemožitelnost v jeho mozku tak zakořenila, že vida mě živého, jenom nevěřícné zírá. A zrovna tak mi nevěří, že je z otce nebožtík. „Tak se pojď podívat,“ řeknu a lehce ho postrčím hlavní karabiny.