Cestou potkám Tomáše, který už se vrací z inspekce. Zabavil starému nábojnici a pušku, nese ji zavěšenou na levém rameni, protože na pravém už mu visí jeho vlastní zbraň. „Přímo do srdce,“ poznamená s mírně pobledlou tváří. „Řada kulek, jedna vedle druhé.“ Vyjmu z karabiny zásobník. Prázdný. To znamená, že jsem vypálil pět kulek. Když ale řeknu, že mi připadalo, jako bych je viděl vnikat do těla, Tomáš potřese hlavou. Vylétají z hlavně takovou rychlostí, že je pohled rozhodně nedokáže sledovat. Viděl jsem vlastně jen to, jak se postupné protrhávala košile, když jí kulky jedna za druhou prolétaly. „Nic se neboj, byl na místě mrtvý,“ řekne. A pak dodá: „Já jdu. Posbírám ty šípy. Nesmím přece zapomínat, že jsem skladník.“ S poněkud nezdařeným pokusem o úsměv odchází.
Pohled na mrtvé tělo jím dost otřásl a se mnou je to nejinak. Hrudník doslova napadrť! A ta bílá, bezkrevná, nezapomenutelná tvář! Přijde mi jaksi zatěžko srovnat si v hlavě, že by ten bezvýznamný stisk mého prstu na spoušti mohl nadělat takovouhle paseku. A napadá mě, že jestli ten ničema, který zmáčknutím nějakého knoflíku rozpoutal atomovou válku, ve svém betonovém krytu přežil, musí mít dnes asi stejný pocit.
Troglodyt mohl být asi tak padesátník. Chlap jak hora. Statný, trochu ryšavý blonďák v zasmolených hnědých manšestrácích a rozedraném saku téže barvy. Hledím na jeho veliké tělo. Tolik síly v něm bylo, a takhle z něho život vyprchal. Hledím také na syna. Nejeví sebemenší smutek. Vypadá spíš jen užasle, a jako by se mu ulevilo. Pojednou se ke mně otočí, s bázlivou úctou na mne chvilečku zírá, potom mě vezme za pravou ruku a skloní se, aby ji políbil. Odstrčím ho. Nestojím o to, aby přenášel synovské pocity na mne. Když ale vidím, jak mu tvář vyděšené zrozpačitěla, přece jen se zeptám, jak se jmenuje. Říkají mu Jacquet (zdrobnělina Jakuba). „Běž za Tomášem, Jacquete,“ řeknu pohaslým hlasem, „a pomoz mu posbírat šípy.“
Už ať je raději pryč. V nejbližší chvíli asi omdlím. Nohy mám jak z rosolu, před očima mžitky. Usednu tři metry od troglodyta na kraj svahu, ale nepomůže to; nakonec se položím na svažitou půdu, zavřu oči a cítím se strašné zle. Náhle mi po těle vyrazí pot. A v tu ránu mám neuvěřitelně živý a příjemný pocit osvěžení. Vracím se do života. Ještě pořád jsem slabý jak moucha, ale je to slabost zrození, ne smrti.
Za nějaký okamžik se posadím a zahledím se na troglodyta. Strýc ho přirovnával ke cromagnonci. Něco na tom je. Vystouplé čelisti, nízké čelo, mohutné nadočnicové oblouky. Ale umýt ho, oholit, ostříhat mu nehty, zkrátit vlasy a upnout jeho robustní figuru do uniformy svítící novotou, nepůsobil by o nic primitivněji než takový správný vyšší důstojník od nějaké úderné jednotky. Ani hloupěji. Nechyběla by mu ani znalost základních živočišných lstí, jejichž souhrnu se říká válečnické umění: jak nastražit hlupákovi past, jak číhat v záloze, jak předstírat kapitulaci, jak upoutat nepřítele ve středu a zprava vyrazit.
Vstanu a vrátím se k Tomášovi a Jacquetovi. Mé nevolnosti si nevšimli. Domnívali se, že si chci jen oddechnout. Tomáš mi podá luk, prohlížím si jej. Má na výšku nejmíň metr sedmdesát a provedení mi připadá mnohem lepší než u luku, který jsem já kdysi věnoval Birgittě.
Tomáš posbíral šípy. Spojil je do svazku a převázal nylonovým provázkem.
„Tamhle,“ řekne Jacquet se sklopenýma očima, aniž přímo jmenuje Amarantu.
Stoupáme vzhůru úzkou loučkou se zbytky žlutavé trávy, jejíž tu a tam uchované trsy nepůsobí sice zvlášť vábně, ale přesto mi dělají radost. Pohlédnu na Jacqueta, na jeho světle ryšavou hlavu a dobráckou tvář. Upírá své dětské oči na mne. Jsou, jak už jsem říkal, zlatohnědé, ale utvářené tak zvláštně, že skoro všechno místo zabírá duhovka a bělmo není takřka vidět. Spolu se zdviženým obočím to působí dojmem, jako by se na člověka díval pokorný, smutný a žadonící pes. Pes, který něco provedl a teď by strašné rád, aby mu to odpustili a promluvili na něj. Přímo z něho čiší dobrá vůle, poddajnost, ochota rozdat se láskou. Ale taky síla, síla, které si je sotva vědom, ale snadno ji lze vyčíst z jeho býčí šíje, širokých ramen a dlouhých paží pravěkého člověka, jež se pro uzly svalů nemohou ani pořádně natáhnout. Nedokáže zcela rozevřít ani mocné tlapy na konci těch paží, pořád jako by jimi napůl svíral nějaké neviditelné topůrko. Klátí se mezi Tomášem a mnou, hned se dívá na jednoho, hned na druhého, ale nejčastěji na mne, protože se blížím věku, kdy bych mu mohl být otcem.
Ukážu mu luk, který nesu v pravé ruce, a zeptám se ho francouzsky (vím už, že nářečím nemluví):
„Jak to přišlo, že otec užíval tenhle nástroj?“
Je tak blažený, že jsem na něj promluvil, a tak horlivý všechno mi povědět, až z toho zadrhává. Jeho francouzština je tak trochu „ani ryba ani rak“, necítím v jejím podtextu barvu ani rytmus nějakého dialektu. Přízvuk nemá ani zcela zdejší, ani zcela severský. Zvláštní směsice, vzniklá zřejmě neustálým střetáním otcovského vlivu s vlivem školního prostředí. Zkrátka „přivandrovalec“, jak se u nás říká.
„Naučil se to na severu,“ zadrmolí, „v jednom střeleckém spolku. Prý byl přeborník.“
„Ty hroty k šípům,“ dodá, „si vyrobil doma sám. Na lov.“ Užasle na něj pohlédnu:
„Na lov! S tímhle že chodil na lov? Proč ne s puškou?“ „Pušku je slyšet,“ řekne Jacquet s úsměvem, v němž je málem cosi spikleneckého. Patrně ví, že já na hony nechodím a mé lesy jsou otevřené všem.
Neodpovím. Myslím, že už se mi obraz denního života troglodytů začíná poněkud rýsovat: těžké ublížení na těle, znásilnění v rámci rodiny, pytlačení, suma sumárum lhostejnost vůči zákonům. Krom toho bych řekl, že takový šíp dokazuje také pěknou mazanost. Je to bezpečnější než klást oka, protože oko na zemi zůstane, může je objevit hajný, kdežto šípem člověk zabije v jediné vteřině a především skoro neslyšně, zvěř tím nevyplaší a neupozorní sousedy. Ti si na honu ve svých lesích asi mnoho neužili, když skončilo hájení.
Protože pořád nic neříkám, Jacquet si mé mlčení vyloží jako nesouhlas a v přesvědčení, že jako pán Malevilu jsem nikdy nepoznal, co je to hlad, pokusí se mě odzbrojit vypočítavě zkroušeným tónem:
„Nebýt toho, těžko bychom měli každý den na talíři maso.“ A že je měl každý den, o tom není pochyb. Stačí se na něho podívat. Nepřišel otcovou honitbou zkrátka. Ale jedna věc mi stejně nejde na rozum. zabít šípem králíka, když peláší?
Pyšně otce hájí:
„Otec trefil i bažanta v letu!“
No ovšem, pak je mi jasné, kam se vytráceli strýčkovi bažanti. Vypustil jich každý rok dva nebo tři páry, a už se s nimi nikdy neshledal, ani s jejich potomstvem.
Jak už je Jacquet rozjetý, ještě dodá.
„Normálně by vás trefil prvním šípem, který by vystřelil.“
Svraštím obočí a Tomáš suše poznamená:
„Není se čím chlubit.“
Stejně už si říkám, že je načase téhle přespříliš uvolněné rozmluvě přitáhnout trochu uzdu.
„To tys omráčil našeho kamaráda a ukradl Amarantu?“ vyjedu na Jacqueta přísně.