Zrudne, sklopí mohutnou světle ryšavou hlavu, a tvář celou nešťastnou, neohrabaně se klátí.
„Poručil mi to otec.“
Pak se honem opraví:
„Ale řekl, že mám vašeho kamaráda zabít, a já to neudělal.“
„Pročpak?“
„Protože to je hřích.“
No ne, to si musím zapsat za uši. Vyptávám se Jacqueta dál. Potvrdí mi, co už jsem stejné vytušiclass="underline" starý měl v úmyslu vylákat nás po skupinkách k sobě a všech pět nás povraždit, aby se zmocnil Malevilu. Něco šíleného. Mohl mít po onom osudném dni třeba celou Francii, ale ne, on chtěl Malevil – i za cenu pěti vražd. Podle synových slov totiž „sloužící“ zabít nehodlal. Ani tu mou Němku.
„Jakou Němku?“
„Tu, co se projížděla na koni po lesích.“
Podívám se na něj. Tady zpravodajská služba trochu selhala, ale jako další pohnutka to jistě sehrálo svou roli. Hrad a hradní paní. Selské povstání, při němž je hradní pán usmrcen a paní vzápětí znásilněna. Hradní pán či páni. Jak se totiž dovídám, byli jsme my všichni, Tomáš, Colin, Peyssou, Meyssonnier a já, pro starého „malevilští páni“, a přestože jsme ho sami v životě nespatřili, často o nás mluvíval. S hněvem a nenávistí. Syn nás na jeho příkaz špehoval. Zastavím se tváří k Jacquetovi a podívám se mu do očí:
„A tebe nikdy nenapadlo nějak nás varovat, abys všem těm vraždám zabránil?“
Stojí přede mnou jak hromádka neštěstí, oči k zemi, ruce za zády. Stačilo by slůvko, a byl by snad schopen jít se oběsit.
„Napadlo,“ řekne, „ale otec by se to dověděl a zabil by mě.“
Toť se ví, otec nebyl jenom nepřemožitelný, ale taky vševědoucí. Hledím na něho: napomáhání vraždě, útok na jednoho z našich kamarádů, krádež koně. „Tak co s tebou provedeme, Jacquete?“ Rty se mu chvějí, polkne slinu, upře na mne své poctivé bojácné oči a odevzdaně řekne:
„Nevím. Nejspíš mě zabijete.“
„Nic jiného by sis nezasloužil,“ procedí Tomáš mezi zuby, tvář bledou hněvem. Ohlédnu se na něj. Měl o mne patrně pořádný strach, když jsem prve šplhal na kopec. A teď mu připadám moc shovívavý.
„To ne,“ řeknu, „nezabijeme tě. Už proto, že zabít je hřích, jak jsi řekl. Ale odvedeme tě na Malevil a na nějaký čas z tebe uděláme vězně.“
Po Tomášovi se raději neohlédnu, ale s lehkým pobavením si v duchu říkám, jak ho asi znechutilo slyšet z mých úst něco tak „klerikálního“ jako slovo hřích. Ale co mohu jiného, než hovořit s Jacquetem řečí, které rozumí?
„Samotného?“ řekne Jacquet.
„Jak to, samotného?“
„Odvedete mě na Malevil samotného?“
A když na něj s tázavě povytaženým obočím pohlédnu, dodá:
„Je tu ještě babička…“
Skoro bych řekl, že hodlá ve výčtu pokračovat, ale zmlkne.
„Když bude babička chtít, vezmeme ji taky.“
Ale je mi jasné, že mu leží na srdci něco jiného. Ztráta svobody to myslím nebude, protože jeho tvář je jako otevřená kniha a teď se zasmušila, ano, zasmušila se ještě mnohem víc než prve, když se bál, že ho zabijeme. Opět vykročím a chystám se na něj ještě jednou uhodit, když tu náhle do ticha opuštěné, holé soutěsky, v níž se tu a tam uprostřed žlutavých trsů a spálené země tyčí mrtvý, zčernalý, dosud však stojící strom, odněkud docela zblízka zazní zaržání.
A není to ledajaké zaržání. To se neozvala Amaranta. Tohle bylo vítězné, vladařské a něžné zařehtání hřebce, který se touží spářit s klisnou a točí se kolem ní, aby ji dostal do nálady, nebo, jak říkával strýček, aby ji „rozdělal“
„Copak vy máte koně?“
„Máme,“ přisvědčí Jacquet.
„A nevyřezali jste ho!“
„Ne, otec to zakázal.“
Otočím se na Tomáše. Nemohu uvěřit vlastním uším. Málem bych se zbláznil radostí! Tentokrát, starý, klobouk dolů! Rozběhnu se jako kluk. A udělám něco ještě podařenějšího, klidně předám Jacquetovi luk, aby mi nepřekážel, on ho bez údivu vezme a už běží vedle mne, široká ústa dokořán. Tomáš nás samozřejmě několika skoky předběhne a každou vteřinou náskok zvětšuje. Už proto, že mně brzo dojde dech a zpomalím.
Jsme však u cíle. Před „obydlím troglodytů“ (ze dvou třetin jeskyně, z jedné dům) je výběh o ploše asi jednoho hektaru, ohrazený dvojí řadou ostnatého drátu vedeného mezi tlustými, tak půl druhého metru vysokými kůly z kaštanového dřeva, které jsou sice zčernalé, ale dosud stojí. A uprostřed, přivázaná k pahýlu stromu, moje Amaranta. Rozechvělá, ale nijak vzpurná; rezavá kůže jí vibruje lehkým třesem, světlou hřívu hodila nedočkavostí koketné nazad. Kdo by kdy pomyslil, že budu jednou šílet radostí nad takovým znesvěcením, byť ještě neuvedeným plné ve skutek! Těžký tažný peršeron a anglo-arabská klisna! Ne že by byl ten proletářský manžel ošklivý. Kůži má tmavé šedou, skoro černou, obrovský zadek, statné nohy, mohutné plece a šíji, že bych ji oběma pažemi neobjal. Zkrátka pěkný pořez, čímž není tak zcela nepodoben pánům těchto míst. Vzrušený a nepokojný, s celou svou těžkou váhou se čile otáčí kolem Amaranty, chraplavě řehtá a z očí metá blesky. Doufám jen, že si je vědom, jaké neslýchané cti se mu dostává, a že dokáže rozlišit mezi tlustou peršeronskou mandou a půvabnou, sotva tříletou Amarantou, obdařenou dlouhým rodokmenem ušlechtilých předků, a v květu let, v zájmu zachování rodu, vydanou napospas jeho útokům.
Ale dvoří se jí vášnivé, to se musí nechat, a přitom nijak násilnicky, hned se jí tiskne tlamou k hlavě a hryže jí pysky, hned ji otočený k zadku líže pod ocasem, a už u ní stojí zase z druhé strany, položí jí mohutnou hlavu na šíji, opět ji sundá a vrátí se k zadku a tak pozvolna kobylku uzavírá do kruhu svého těžkopádného svůdnického tance, přenáší na ni své poblázněné vzrušení a nenásilně jí vnucuje svoji autoritu, sílu, pach.
Jak vystihl onu pravou chvíli, kdy je Amaranta připravena bez vyhazování a vzpěčování se mu podrobit? Zvedne se na zadních, mohutný jako obr, předníma nohama hrabe ve vzduchu, aby udržel rovnováhu, dlouhá černá hříva za ním vlaje, a vztyčený, neohrabaný a nádherný, dojde k Amarantě a dopadne jí na bedra. Kobylka pod tou tunou svalstva trochu podklesne, zasténá, nicméně s ocasem ochotně zdviženým náraz vydrží a dovolí hřebci, aby jí svýma masivníma nohama sevřel boky. Protože hřebec v první chvíli tápe, Jacquet přiskočí, uchopí mohutný úd prostě do ruky a zasune, kam patří. Amaranta se vzepře o přední nohy, a jak se snaží zmoci partnerovy divoké nárazy, třesou se jí napětím. Hřebec je ke mně v tu chvíli natočen z profilu a jeho nádherná, kupředu vypjatá hlava, potřásající černou hřívou, rozšířené nozdry a pyšné, jiskřící oči upřené nevidoucně kamsi kupředu jsou pro mne tím nejdokonalejším ztělesněním ideje moci, jaké jsem kdy viděl. I v okamžiku vítězství zůstává však něžný, nesnaží se pojistit si kořist tím, že by ji kousal do šíje.
Když je spojení dokonáno, hřebec znehybní, zadní nohy se mu lehce chvějí. Pak mu sklesne hlava, až se dotkne pysky Amarantiny hřívy. Setrvá v tom postoji celou minutu, vyčerpaný, tlamu ochablou, oheň z očí se mu vytrácí a vystřídá ho smutek. Konečně se od klisny neohrabaně odpoutá, a jak dopadne zpátky na všechny čtyři, na zem ukápne troška semene, od něhož si právě ulehčil. Pak se otřepe a už je to zase on, zvedne hlavu, s vítězným zaržáním vyrazí divokým cvalem podél hrazení a řítí se přímo na nás, jako by nás hodlal rozmačkat. Teprve ve vzdálenosti necelého metru se nám ostrým odbočením vyhne, jedním okem po nás hodí ze strany veselý, furiantský pohled, jako kdyby si nás dobíral, a aniž zpomalí, odcválá zpátky do ohrady. Rytmus jeho čtyř těžkých kopyt otřásajících půdou mi zní v uších ještě dlouho potom, co odtud odejdeme. Jejich tlumený dusot mi v té mrtvé, němé krajině připadá nádherný, jako by předznamenával počátek nového života.