Obydlí troglodytů nesestává jen z jednoho domu, ale hned ze dvou vedle sebe, v prvním se bydlí a druhý zřejmé slouží jako stáj, stodola a prasečí chlívek. Prozrazují šikovnou ruku, na vstup do jeskyně navazuje asi metr hluboká zděná přístavba s přístřeškem a komínem na střeše: Stáj je z holých cihel, dům však celkem pečlivě omítnutý. Zeď má v přízemku prosklené dveře a okno, v patře dvě další okna. Všechny tabulky zůstaly celé a na dřevěných okenicích je dosud vidět stopy vínově červeného nátěru. Všechno je pořízeno za babku, ale vcelku to docela ujde.
Skála pokračuje nad přístřeškem a oním kouskem střechy ještě asi patnáct metrů. Nahoře je dokulata vyboulená, takže přečnívá nad dům, chrání ho před deštěm a dokonce mu dodává zdání jakési útulnosti. Současné však jde z převisu hrůza.
Člověk má pocit, že se ulomí, že pukne a zřítí se dolů. Je ovšem pravda, že tu takhle krkolomně balancuje patrně už celá tisíciletí. A když se sem Wahrwoorde nastěhoval, nepochybně usoudil, že na krátký okamžik jednoho lidského života rovnováhu ještě udrží.
Celkové uspořádání i poloha jsou stejné jako u naší Porodnice (kromě přístavby, tu jsem nezřídil), a když se stala ta věc, právě tohle troglodytům zachránilo život.
Jinou budovu tu nikde nevidím, jen uprostřed ohrady stojí jakýsi domeček připomínající pekárnu.
Náhle cítím, že tu někdo je a dívá se na nás. Na prahu obydlí stojí rozložitá stařena ve staré, značně usmolené černé haleně a s podezíravé udivenou tváří si nás prohlíží. V domnění, že by to mohla být matka mého protivníka, k ní přistoupím a trochu rozpačité řeknu:
„Jistě se domyslíš, co se stalo a že tu nejsem pro své potěšení.“
Hned neodpoví, jenom přikývne, ale nezdá se nijak obzvlášť zarmoucená. Je malé postavy, obličej má odulý, na tvářích laloky a krk tak široký a rozměklý, že to vypadá, jako by jí brada bez jakéhokoli výstupku pokračovala až k mohutnému poprsí, které se při sebemenším pohybu hází jako dva pytle ovsa na oslím hřbetě. Ze sádelnaté tváře vykukují dvě živé, docela pěkné černé oči a nad poněkud nízkým čelem trčí do všech stran neposlušné, ježaté chomáče kudrnaté kštice, bílé jako sníh.
„Dopadlo to, jak si myslím, jinak bys tu nestál,“ řekne s naprostým klidem.
Ani špetka pohnutí, a přízvuk i větná stavba kupodivu zdejší.
„Věř, je mi to líto,“ řeknu, „ale neměl jsem na vybranou. Tvůj syn, nebo já.“
Odpověď je přinejmenším nečekaná.
„Pojď dál,“ řekne a ustoupí z prahu, „něco s námi přece pojíš.“
A s povzdechem a pokrčením ramen dodá v nářečí:
„Můj syn to díkybohu nebyl.“
Pohlédnu na ni.
„Ty mluvíš po našem?“
„Však jsem odtud,“ odpoví v nářečí.
A jako by chtěla říci: „Já žádná divoška nejsem,“ pyšně vypne hruď, až se dotyčné pytle ovsa povážlivé rozhoupají.
„Jsem rodačka z La Roque,“ pokračuje. „Znáš tam Falvina?“
„Toho ševce, co si ochočil havrana?“
„To je můj bratr,“ prohlásí Falvinka s nesmírnou důstojností, a dodá: „Tak pojď dál, chlapče, a buď tu jako doma.“
Ať si to je třeba i nějaká Falvinová, sestra počestného ševce narozeného v La Roque, docela jí nevěřím. Vezmu do ruky pušku, nabiju ji, zaklapnu uzávěr a vpustím kulku do hlavně. Ani pak nevstoupím do domu první, ale předstíraje srdečnost, postrčím Falvinku před sebou. Dotknout se jejích zad je něco podobného, jako zabořit ruku do sádla.
Nikde nic podezřelého. Betonová, pláty vyspravovaná podlaha, vzadu a po stranách místo zdí šedobílá skalní stěna. Nechali ji, jak byla, i se všemi výstupky a nerovnostmi. Ani stopa po nějakém vlhku. Nahoře trámový strop a podlaha patra, do něhož patrné vedou malá dvířka, jež vidím v rohu zděné přístavby. V čelní zdi je okno, prosklené dveře a krb. Cihly zevnitř neomítnuté, ještě se stopami malty, jež vytekla ze spár. V krbu mírný oheň. Na poličce pod oknem řada holínek. S formálně zdvořilým „dovolíš?“ otevřu dveře vysoké venkovské almary ve stylu Ludvíka XV. Napravo prádlo, nalevo nádobí. Uprostřed místnosti rozložitý „selský stůl“, jak říkají Pařížané. Ti k němu ovšem kvůli malebnosti stavívají lavice, kdežto my dáváme přednost pohodlným židlím. Napočítal jsem jich tady sedm, všechny vyplétané slámou, ale jenom čtyři u stolu. Ostatní stojí podél stěny. Nevím, má-li to nějaký význam, ale zapisuji si to za uši. Zamířím k hornímu konci stolu. Tady patrné trůníval otec a tady, zády k vnitřku jeskyně a s karabinou mezi nohama, se taky posadím. Mám odtud pod dohledem oboje dveře. Tomášovi pokynu k židli po své pravici, aby mi tělem nezacláněl vchody, a Jacquet se sám od sebe pokorně usadí zády ke světlu na spodním konci stolu.
Když vytáhnu z kapsy balíček se šunkou, který mi dala před odchodem Menou, Falvinka hlasitě zaprotestuje a rozbzučí se kolem mě jak moucha. Nebudu přece jíst na stole, musím si vzít talíř. A jen ať počkám, usmaží mi k tomu vajíčko! A jistě neodmítnu kapku vína! Neodmítnu nic kromě vína, protože se obávám, že asi nebude za mnoho stát, a požádám místo něho o mléko. Naleje mi ho plný kvítkovaný hrnek a navrch přidá záplavu slov: když se to stalo, zrovna prodali tele, mají teď mléka, že nevědí co s ním, mohou se v něm koupat, stloukají je na máslo, a pořád ještě zbývá pro vepře.
Oči mi však div nevylezou z důlků, když položí na stůl pecen chleba a máslo.
„Chleba! Vy máte chleba!“
„Ale my si Na rybníce odjakživa pekli chleba sami,“ řekne Falvinka. „Wahrwoorde musel mít všechno po svém, zasel vždycky tolik, aby nám obilí vydrželo na celý rok a ještě víc. A to jsme mouku semílali ručně, protože elektřinu tady Na rybníce nemáme, a s máslem zrovna tak, v ruční máselnici. Wahrwoorde nic kupovaného nechtěl.“
Zaklesnu pecen do zásuvky ve stole, krájím pro každého po krajíci, tak jak to asi dělával starý, když byl ještě živ, a přemítám nad tím, co jsem se dověděl. Divoch Wahrwoorde si zkrátka chtěl žít ve svém koutku z vlastních zdrojů, soběstačně. Dokonce ani v mimomanželské lásce nevybočil z rámce rodiny.
Ale když se zmíním o Catie, Falvinčina reakce je zdrženlivá:
„Pokud jde o ty věci,“ řekne s trochou ostychu, „už to tak bude. Ale předně chudák Catie sama provokovala. Pak je taky pravda, že to jeho dcera nebyla. Miette taky ne. Jsou to dcery mé Raymondy.“
Mám dojem, že při zmínce o Miette zvedl Jacquet na druhém konci stolu hlavu a jaksi znepokojeně na Falvinku pohlédl. Ale tak bleskové a letmo, že vzápětí skoro pochybuji, zda jsem vůbec co viděl.
Zatím jsem z chleba ochutnal jen drobek, čekám až na slíbené vajíčko. Ale přesto, jaká lahoda, takový krajíc venkovského chleba s poctivou vrstvou másla (na rozdíl od několika málo zdejších usedlostí, kde se ještě podomácku stloukalo, Na rybníce máslo solí). Ale připomíná mi to tak silně život předtím, že zároveň pocítím i závan melancholie.
,A kdopak tu peče chleba?“ zeptám se, abych projevil vděčnost.
„Až donedávna Louis,“ povzdechne si Falvinka. „Od jeho smrti Jacquet.“
Motá se po kuchyni všecka zadýchaná, nadělá hromadu zbytečných kroků a vzdychá a pusa jí jede jako namazaná, kde by stačilo jedno slovo, tam jich poví deset. Usmažit tři vajíčka jí trvá dobře půl hodiny, přičemž hledí, abychom si všimli, že na sebe s nimi nepočítala (zato si je myslím sem tam s chutí dopřeje, když je sama, a „kapku vína“ jakbysmet). Sedím sice po celou tu dobu s prázdnou pusou, protože si šunku nechávám až k vajíčku, leccos se však aspoň dovím.