Jediné, čím se Falvinka podobá Menou, je záliba v genealogii. Aby mi vyložila, že její dcera Raymonda měla z prvního manželství dvě dcery, Catie a Miette, a jako vdova se podruhé vdala za Wahrwoorda, rovněž vdovce a otce dvou chlapců, Louise a Jacqueta, musí se vrátit až k praprarodičům.
„Nepotřebuju ti jistě vykládat, jak jsem na to manželství asi koukala, obzvlášť když mi pak umřel chudák Gaston a mne nezbylo než se nastěhovat sem. Jako u divochů, žádná elektřina ani vodovod, dokonce ani plynová bomba, kdepak, o tom nechtěl Wahrwoorde ani slyšet, vaří se tu načisto jak za starodávna, přímo na ohni. Chleba v cizím domě,“ dodá v nářečí s očima obrácenýma k nebi, „ten ti, pane, zhořkne v ústech. I když jsem ho Wahrwoordovi za těch deset let moc nesnědla.“
Čímž potvrdí mé podezření, že si zeťovu tyranii potají chutě vynahrazovala. Ovšem, její Raymonda už je taky pod drnem jako chudák Gaston, zbytečné povídat, kdo ji utrápil, ale měla taky špatné trávení, a co odešla, zhořkl ten cizí chlebíček ještě víc.
Dojím šunku i vajíčko, dopiji mléko, a Falvinka pořád běhá od ničeho k ničemu jako slepice, ani na okamžik neusedne s námi za stůl a nevezme do úst ani soustečko, její fiktivní odříkavost pokračuje i po Wahrwoordově smrti. Ale všechno mi přece jen neřekla, i když semlela kdeco. Lidé u nás a myslím, že i jinde – mají dvojí způsob, jak si nechat věci pro sebe: buďto mlčet, nebo toho namluvit až moc.
„Jacquete,“ řeknu, otíraje strýčkův nůž o poslední sousto chleba, „vezmeš teď lopatu a motyku a půjdeš pohřbít otce. Tomáš na tebe dohlédne.“
Zaklapnu čepel do střenky, a když strkám nůž zpátky do kapsy, dodám:
„Všiml jsem si, že měl celkem slušné boty. Udělal bys dobře, kdyby sis je vzal. Budeš je potřebovat.“
Jacquet vstane; trochu přihrbeně a se sklopenou hlavou, abychom viděli, jak umí poslouchat. Zvednu se také, s karabinou v ruce přistoupím k Tomášovi a tiše mu řeknu: „Dej mi dědkovu pušku, nech si jen svou, kluk ať jde před tebou, a až bude kopat jámu, postav se opodál a nespouštěj ho z očí.“ Ale neujde mi, že Jacquet toho okamžiku využil, přitočil se k Falvince a něco jí šeptl do ucha.
„No tak, Jacquete,“ pobídnu ho velitelským tónem.
Škubne sebou, zčervená, a následován Tomášem, paže na mocných ramenou bezvládné rozkymácené, vyjde beze slova ze dveří. Jakmile jsou venku, obrátím se s vážnou tváří na Falvinku.
„Jacquet jednoho z nás omráčil a ukradl nám koně. Ne, bránit ho nemusíš, já vím, že jen uposlechl otce. Ale potrestat na druhou stranu zaslouží. Zabavíme, co mu patří, a odvedeme ho na Malevil jako vězně.“
„A co já?“ vyhrkne poplašené Falvinka.
„Můžeš si vybrat. Buďto se nastěhovat k nám na Malevil, nebo zůstat tady. Pokud bys tu zůstala, necháme ti, co budeš k živobytí potřebovat.“
„Zůstat tady?“ vykřikne zděšeně. „Ale co bych tu dělala?“
A už jí zas jede pusa. Dávám dobrý pozor a nevím, co si myslet, protože v celé té záplavě slov chybí právě to jediné, které bych od ní čekal, totiž slovo „sama“.
Děsit by ji mělo přece hlavně to, že zůstane Na rybníce „sama“. Ona však semele všechno možné, jen o tom jediném ani slovíčko. Zvednu hlavu, větřím jako lovecký pes. Bezvýsledně. Ale něco mi ta velectěná dáma tají. Vím to od začátku. Něco nebo někoho. Už ji neposlouchám. Když mi selhal čich, musí mi posloužit oči. Jedu pohledem po místnosti, zkoumám každou podrobnost. Naproti mně, u neomítnuté cihlové zdi přístavby, na polici asi čtyřicet centimetrů od země stojí v jedné řadě holínky všech obyvatel domu. Suše přetrhnu Falvince řeč:
„Tvá dcera Raymonda je mrtvá. Louis taky. Jacquet pohřbívá Wahrwoorda. Catie sloužila v La Roque. Je to tak?“
„Tak,“ odpoví zaraženě.
Nespouštěje z ní oči, vyštěknu, jako když práskne bičem:
„A co Miette?“
Zalapá po dechu jako ryba na suchu. Nedám jí čas, aby se vzpamatovala.
„No ano, Miette. Kdepak je Miette?“
Zamžiká a hlesne:
„Taky sloužila v La Roque. Pánbůhví, co s ní…“
Skočím jí do řeči:
„U koho?“
„U starosty.“
„Stejně jako Catie? Tak starosta měl dvě služky!“
„Ba ne, počkej, to se pletu. V hospodě.“
Mlčím. Sklopím oči. Padnou mi přímo na její mohutná lýtka.
„Trápí tě nohy?“
„No baže, a jak!“ řekne všecka zadýchaná, uklidněná, šťastná, že jsme obrátili list. „To mi dělá krevní oběh. Jen se podívej“ (vyhrne si sukně, abych se opravdu podíval), „křečové žíly a vůbec.“
„Nosíš do deště holínky?“
„I co tě napadá, jakživa ne. Zvlášť od té doby, co jsem měla zánět žil…“
Téma vlastních nohou je pro ni zřejmě nevyčerpatelné. Už ani nepředstírám, že bych poslouchal. S karabinou v ruce vstanu, ukážu Falvince záda a zamířím k polici s holínkami. Stojí tu tři páry velkých žlutých gumovek, asi tak číslo čtyřicet čtyři nebo čtyřicet šest, a vedle nich jedny černé, mnohem menší a na vyšším podpatku, nanejvýš osmatřicítka. Přendám karabinu do levičky, pravicí seberu ten malý pár, otočím se, zvednu holínky nad hlavu a přímo z místa, kde stojím, mrsknu jimi beze slova Falvince k nohám.
O krok ucouvne a zírá na holínky ležící na betonové podlaze jako na dva hady, kteří ji hodlají uštknout. Zvedne tlusté ruce k obličeji a připlácne je na tváře. Zčervenala jako rak. Netroufá si na mne pohlédnout.
„Dojdi pro ni, Falvinová.“
Chvilku mlčí Podívá se na mne. Uklidnila se. Něco se jí v tváři změnilo. Z černých očí v sádelnatém obličeji čiší jakási potměšilá nestoudnost.
„Nezajdeš si za ní radši sám?“ řekne významně;
A když neodpovídám, laloky tváří se jí rozlijí v mlsném úsměvu od ústních koutků do stran, až se objeví drobné špičaté zuby. Tak nevím, nakolik je mi tahle Falvinka příjemná. Jisté, považuje to za přirozené. Přemohl jsem a zabil starého. Obklopen posvátnou úctou, zaujal jsem jeho místo a všecko mi patří. Včetně Miette. Já se však právě teď chystám od svého vrchnostenského práva ustoupit. I když ne s lehkým srdcem a taky ne z počestnosti, ale z rozumu.
„Řekl jsem ti, abys pro ni došla,“ opakuji nezvýšeným hlasem.
Úsměv se jí rozplyne, sklopí hlavu a už maže. Pospíchá, až se na ní všechno třese. Ramena, boky, zadek, obrovská lýtka, všechno je v pohybu.
Vrátím se ke stolu a usednu opět tváří ke dveřím; ruce položené na dubové, mytím zčernalé desce se mi třesou, snažím se ovládnout, ale skoro bez úspěchu. Vím, že co za chvíli spatřím, bude znamenat obrovskou radost a zároveň obrovské nebezpečí. Nepochybuji, že nám tahle Miette, až bude žít sama mezi šesti muži (Moma nepočítám), přinese strašlivé problémy, a má-li život na Malevilu zůstat i nadále možný, nesmím se dopustit jediné chyby.
„Tak tady máš Miette,“ řekne Falvinka a postrčí děvče před sebou do místnosti.
Ani sto očí by mi nestačilo, abych se na ni dost vynadíval. Může jí být asi dvacet. A to jméno, Miette, je načisto klamné: není vůbec žádný drobeček. Zdědila po babičce černé oči a bohaté vlasy, jenže je má havraní. Postavou je však o dobrých deset centimetrů vyšší, má široká, pěkně vykroužená ramena, vysoká, jako štít vypouklá ňadra, oblé boky a svalnaté nohy. Jistě, kdybych si vůbec troufl hledat na ní vady, řekl bych možná, že má trochu silný nos, poněkud široká ústa, bradu maličko vystouplejší, než by měla být. Ale v takovém rozpoložení zdaleka nejsem, líbí se mi na ní všechno, i její venkovský ráz.