Na ruce si sice nevidím, ale podle chvění, které mi telegrafují, cítím, že se mi třesou jen což. Schovám je pod stůl, opřu se hrudí a rameny o kraj desky, a tvář přitisknutou k hlavni pušky, neschopný vyrazit ze sebe slovo, doslova Miette hltám očima. Dovedu si představit, co asi cítil Adam, když jednoho krásného rána spatřil vedle sebe Evu, ještě vlhkou, jak právě vyšla z hrnčířského kruhu. Nikdo by nemohl strnout větším obdivem, zírat s hlubší něhou než právě teď já. Krčím se v zápase o přežití se svými zbraněmi v hloubi jeskyně a Miette po ní rozlévá světlo a teplo. Spravovaná jupka na ní málem praská, zašlá, obnošená, místy od molů prožraná sukně z červeného plátna se jí vlní vysoko nad koleny. Nohy má poněkud silné jako ženy vytesané Maillolem a stojí tu pevně na širokých bosých chodidlech, jako by čerpala svou sílu ze země. A tenhle nádherný lidský živočich se tedy stane pramátí lidí.
Vytrhnu se z rozjímání, vstanu ze židle, oběma rukama sevřu okraj stolu, palce dole, prsty nahoře, a řeknu:
„Posaď se, Miette.“
Vlastní hlas mi připadá jakýsi slabý a zastřený. Umiňuji si že napříště musí znít pevněji. Miette beze slova zaujme místo na celou délku stolu ode mne, tam, kde předtím seděl Jacquet. Oči má krásné a mírné. Upírá je na mne bez rozpaků, s vážnou tváří dítěte, které si prohlíží někoho, koho v domě ještě nevidělo.
„Miette,“ (Miette, jaké pěkné jméno) „odvedeme s sebou Jacqueta.“
V temných očích se jí kmitne, obava. Okamžitě dodám:
„Nic se neboj, neublížíme mu. A jestli nechcete s babičkou zůstat Na rybníce samy, můžete se taky přestěhovat k nám na Malevil.“
„No bodejť, jakpak zůstat Na rybníce samy,“ řekne Falvinka, „to jsi opravdu moc hodný, chlapče…“
„Jmenuji se Emanuel.“
„Tak ti tedy děkuju, Emanueli.“
Obrátím se na Miette.
„A co ty, Miette, souhlasíš?“
Beze slova přikývne. Mnoho řečí nenadělá, ale oči mluví za ni. Nespouští je ze mne. Soudí jimi a zvažuje nového pána. Jen klid, Miette, na Malevilu potkáš jen přátelství a něhu.
„Jak jsi přišla k tomu jménu, Miette?“
„Jmenuje se vlastně Marie,“ řekne Falvinka, „ale narodila se předčasně, v sedmi měsících, byla drobounká jak střízlíček. Raymonda jí neřekla jinak než,mauviette’, pápěrka, a Catie byly tehda tři roky, udělala z toho,Miette’,,drobeček’; a děvčeti už to zůstalo.“
Miette nic neřekne, ale usmívá se na mne. Možná proto, že jsem projevil zájem o její jméno. Tvář má řekněme poněkud hrubších rysů, alespoň podle městského měřítka krásy, ale úsměv ji dokáže neuvěřitelně rozzářit a zněžnit. Je to úsměv plný půvabu, naprosto upřímný a důvěřivý.
Otevřou se dveře a vejde Jacquet, následován Tomášem. Jen spatří Miette, zastaví se, zbledne, hledí na ni, otočí se k Falvince a rozzuřeně, jako by se na ni chystal vrhnout, vykřikne:
„Přece jsem ti říkal…!“
„No no, pomalu!“ zarazí ho Tomáš. Bere svou roli strážce velice vážně.
Pokročí kupředu, aby vězně zkrotil, a v tu chvíli za Jacquetem spatří Miette. Ztuhne jako zkamenělý. Ruka, připravená dopadnout na rameno, mu sklesne podél těla.
Mírným tónem zasáhnu:
„Miette mi nevyzradila babička, Jacquete. Uhodl jsem to sám.“
Jacquet na mě zírá s pusou dokořán. Nepochybuje o mých slovech ani vteřinu. Věří mi. Ba víc: už se kaje, že se pokusil něco mi zatajit. Zdědil jsem po jeho otci všecko: i neomylnost a vševědoucnost.
„Snad sis nemyslel, že jsi mazanější než páni z Malevilu!“ řekne Falvinka posměšně.
Zničehonic se vyskytuji v množném čísle. Jednou „chlapec“, podruhé „páni“. Ani jednou nekápne ta Falvinka do správného tónu. Jako by v ní bylo něco podlého. Ale nechci soudit ukvapeně. Komu by deset let otročení u troglodyta nenarušilo morálku?
„Copak jsi to šeptal babičce, Jacquete, než jsi odešel pochovat otce?“
S rukama za zády, hlavou na prsou a očima hledícíma do země řekne zkroušeně:
„Chtěl jsem vědět, kde je Miette; řekla, že ve stodole. Tak jsem jí povídal, aby to pánům neříkala.“
Podívám se na něj.
„To znamená, žes chtěl z Malevilu uprchnout, vrátit se k ní a někam s ní utéct?“
Zčervenal jak pivoňka.
„Ano,“ řekne tiše.
„A kam bys chtěl jít? Jak bys ji živil?“
„Nevím.“
„A co babička? Tu bys nechal na Malevilu?“
Falvinka se při vstupu obou mužů zvedla (reflex naočkovaný Wahrwoordem?), stojí teď vedle Miette opřená oběma rukama o stůl. Asi ji přece jen zmohla únava.
„Na babičku jsem nevzpomněl,“ řekne rozpačitě Jacquet.
„Jakpak jinak!“ opáčí Falvinka a z oka se jí skutálí veliká slza.
Nepochybuji, že mívá snadno slzy na krajíčku, ale Jacquet byl určité její miláček. To má člověk právo na trošičku smutku.
Miette položí dlaň na Falvinčinu ruku, zvedne k ní tvář, dívá se na ni a vrtí hlavou, jako by chtěla říci: „Ale já bych tě tu byla nenechala.“ Miettin hlas bych rád slyšel, ale na druhou stranu se ani nedivím, že nemluví, řekne všechno očima. Možná je to pozůstatek z Wahrwoordovy doby, všichni kolem něho museli držet jazyk za zuby, a tak si nejspíš zvykla vyjadřovat se mimikou.
,A zeptal ses Miette, Jacquete,“ pokračuji ve výslechu, „zdali s tím plánem souhlasí?“
Miette prudce zavrtí hlavou a Jacquet se na ni dívá a neví už vůbec kudy kam.
„Nezeptal,“ šeptne, že ho sotva slyším.
Všichni mlčí.
„Miette půjde s námi na Malevil z vlastní vůle,“ řeknu. „Babička taky. A od téhle minuty, kdy tu s tebou mluvím, Jacquete, nemá nikdo právo říct: Miette patří mně. Ani ty. Ani já. Ani Tomáš. Ani nikdo na Malevilu. Rozuměl jsi?“
Přikývne.
„Proč jsi mi chtěl utajit, že je Miette tady?“
„Však víš proč,“ hlesne ochable.
„Bál ses, že se s ní vyspím?“
„Ne, proto ne, kdyby sama chtěla, máš na to právo.“
„Tak že ji přinutím?“
„Ano,“ řekne tiše. Ten odstín podle mého soudu svědčí pro něho. Nemyslel na sebe, ale na Miette. Cítím však, že trochu přísnosti by přece jen neškodilo. Jeho dobrácké psí oči mě odzbrojují. Je to chyba. Musím mu vštípit určité chování, bude přece co nevidět s námi žít.
„Dávej pozor, Jacquete. Jednu věc si musíš zapamatovat. Jestli někdo zabíjí, znásilňuje, sráží lidi k zemi a krade sousedům koně, pak leda Na rybníce. Na Malevilu se nic takového nedělá.“
S jakou tváří si nechává číst levity! Jenže mně samotnému úloha kazatele myslím příliš nesedí. Což znamená, jak si aspoň myslím, že nejsem sadista: nečiní mi potěšení zahanbovat druhého.
Rychle to skončím.
„Jak říkáš vašemu koni?“
„Goliáš.“
„Dobrá. Zapřáhneš Goliáše k vleku. Dneska stihneme přestěhovat jenom část. Zítra se sem s Goliášem a s Amarantou vrátíme, zapřáhneme ji do našeho vlastního vozu. Pojedeme tolikrát, kolikrát bude potřeba.“
Jacquet už si to míří ke dveřím, blažený, že může něco dělat. Tomáš se otočí na patě, že půjde za ním, ale zdá se mi, že dost mrzutě. Zavolám ho zpátky: