„Není třeba, Tomáši. Teď už neuteče, na to vezmi jed!“
Vrátí se zpátky, spokojený, že nepřijde o podívanou na Miette. Vzápětí už zase neví o světě. Jeho uhranutý výraz mi připadá trochu pitomý, to ovšem zapomínám, že jsem před malou chvílí patrně vypadal stejně. Miette však nespouští své překrásné oči z mých, vlastně spíš z mých rtů; zdá se, jako by sledovala jejich pohyb, kdykoli promluvím.
Ještě mám něco na srdci. Chci, aby bylo ve všem jasno.
„Něco bych ti rád pověděl, Miette. Nikdo na Malevilu tě nebude nutit k ničemu, co bys sama nechtěla.“
Když na to neodpoví, zeptám se jí:
„Rozumělas?“
Ticho.
„Ale to se ví, že rozuměla,“ ozve se Falvinka.
„Nech ji, Falvinová,“ řeknu netrpělivé, „ať to poví sama.“
Falvinka se ke mně otočí:
„Nemůže ti odpovědět. Je němá.“
8
S jakou slávou jsme se za soumraku vraceli na Malevil! Já v čele na neosedlané Amarantě, karabinu na řemeni hlavní přes prsa, za sebou Miette, svírající mě rukama v pase, V poslední chvíli mi totiž svou mimikou naznačila, že by jela ráda za mnou na koni. Jel jsem krokem, protože kdykoli Amaranta získala trochu náskok, Goliáš, ochotný jít za ní až na konec světa, se dal hned do klusu, až vůz za ním nestačil nadskakovat. Kromě Falvinky, Jacqueta a Tomáše vezl taky neuvěřitelnou hromadu matrací a různých pomíjejících statků. A vzadu, uvázaná na provaze, si to ke všemu nemotorně šněrovala kráva obtížená mohutným břichem; Falvinka odmítla nechat ji Na rybníce byť jen jedinou noc samotnou, vzhledem k tomu, že prý se může každým okamžikem otelit.
Vzali jsme to po náhorní rovině a kolem bývalé usedlosti Cussac, nyní lehlé popelem; dostat se totiž s vlekem přes zídky na planince svažující se dolů k Rhunes nebylo myslitelné. Jacquet mě ostatně ujistil, že cesta bude sice delší, ale žádné ohořelé kmeny přes ni neleží. Prošel tudy několikrát, když nás chodil na otcův příkaz k Malevilu špehovat.
Nebylo snadné zdolat s přívěsem louku stoupající ke Cussacu, ale pak už jsme byli na asfaltové silničce, a protože se valem stmívalo, napadlo mě, že bych mohl vyjet napřed a uklidnit kamarády na Malevilu. Když jsem však viděl, nebo spíš slyšel, jak se Goliáš rozcválal po uválcovaném štěrku za Amarantou a jak kráva, napjatou ohlávkou málem uškrcená, začíná za vozem bučet, přitáhl jsem kobylce uzdu a jel zas krokem. Chudák kráva se i přes všechno chlácholení Falvinky, nebezpečně vykloněné vzadu z přívěsu, nemohla hezky dlouho vzpamatovat z leknutí. Všiml jsem si, že jí říkají Markýza, což ji stavělo na šlechtickém žebříčku hluboko pod naši Princeznu. Strýček tvrdíval, že vzpurní sedláci v našem kraji začali těmi tituly pokřtívat dobytek v dobách revoluce, na posměch vyháněné vrchnosti. „To jim věru neublížilo,“ dodávala Menou, „po všem, co jsme od nich zkusili. To bys nevěřil, Emanueli, ale ještě za Napoleona III. nechal larocký hrabě pověsit kočího jen proto, že ho neposlechl. A neseděl za to ani den.“
Myšlenkami v dobách ještě dávno před Francouzskou revolucí, spatřil jsem náhle v dálce hradní donjon ozářený pochodněmi. Pohled na něj mě zahřál u srdce. Přesně takové pocity měl asi středověký hradní pán, když se vítězný a bez úhony vracel do svého doupěte z nějakého dlouhého válečného tažení, za sebou vozy naložené kořistí a zajatci. Jistě, docela stejné to nebylo. Miette jsem neznásilnil, dokonce ani nezajal. Naopak jsem ji osvobodil. Zato kořist věru zasloužila uznání a bohaté vyvažovala tři krky, které teď budeme živit navíc: dvě krávy, Markýza těsné před otelením a druhá, se struky plnými mléka, zatím ještě Na rybníce ve společnosti býka, kance a dvou sviní (nemluvě o čuníku proměněném v šunku a různé uzeniny), slepic dvakrát, ne-li třikrát tolik, co má Menou, a hlavně spousta obilí, protože Wahrwoorde měl ve zvyku péci chleba doma. Lidé považovali hospodářství za chudé, protože nic neutrácel. Měl však, jak už jsem říkal, úrodné pozemky na planině poblíž Cussacu. A já dnes přivážel z Rybníka na Malevil sotva desetinu tamějšího bohatství. Počítal jsem, že než převezeme všechno, dobytek i věci, padne na to celý zítřek a pozítřek, a to se ještě obrátíme s oběma vleky několikrát.
Je zvláštní, jak se bez auta životní tempo změní: na koni nám to trvalo krokem od Cussacu na Malevil celou hodinu, kdežto ve svém breaku bych ten kousek zvládl za deset minut. A kolik myšlenek projde jen člověku hlavou, když se tak zvolna, kolébavě pohupuje na koni, pod sebou neosedlaný, teplý a zpocený hřbet, a za sebou děvče, které ho svírá rukama kolem pasu, tváří se mu tiskne k šíji a ňadry na záda. Kolika dary mě Miette zahrnuje! A kolik moudrosti je v tom pomalém rytmu! Poprvé ode dne, kdy se stala ta věc, jsem byl šťastný. Ale ne, úplné šťastný přece jenom ne. Myslel jsem na Wahrwoorda, jak tam leží pod zemí, ústa a oči i ránu v hrudi zasypané hlínou. Ten měl, pane, za ušima! Vyhoštěnec plný energie! Žil si podle vlastních zákonů, jiné neuznával. A navíc měl učiněnou sbírku samců. Najít na tak malém hospodářství pohromadě kance, hřebce a býka byl totiž zcela neobvyklý přepych, obzvlášť v kraji jako náš, kde pěstitelé chovali jen samice, takže všechny krávy byly oplodňovány uměle. Kdežto Wahrwoorde choval v úctě princip samce. Nebyla to u něho jen otázka soběstačnosti. Podle mého tu šlo o jakýsi málem náboženský kult samčí svrchovanosti. A on jako nadsamec, jemuž byla podřízena všechna lidská havěť Na rybníce a jemuž podle jeho přesvědčení patřily i všechny ženy v rodině včetně nevlastních dcer, sotva dospěly.
Blížíme se k Malevilu a já mám co dělat, abych Amarantu udržel, co chvíli se dává do klusu. Ale s ohledem na chudáka Markýzu, která šlape za vozem a veliké břicho se jí mezi krátkýma nohama hází sem a tam, pevně tisknu lokty k tělu a kobylce nepovolím. Napadá mě, co si asi myslí o dni, který prožila. Unesli ji, zbavili panenství a teď ji vedou zpátky do rodné stáje. Hrome, teď už je mi jasné, proč ji únosce dokázal odvést: cítila z něho pach hřebce. A klisna Miláček v Porodnici teď zas ucítila nás, zdálky se ozvalo zaržání, Amaranta na ně odpoví, a když se Goliáš probere z překvapení (Cože! Ještě jedna klisna!), mocným zařehtáním se k ní připojí. Soumrak je plný živočišných pachů, nesou se vzduchem, přivolávají se, jeden druhému odpovídá. Jenom my nic necítíme. Alespoň ne čichem. Ale Miette přilnula celým tělem, stehny, břichem, ňadry k mým zádům, jako by ji přilepil. A kdykoli se Amaranta dá do klusu, přitiskne se ještě pevněji, sepne mi ruce na břiše a drží se jako klíště. Patrně jede na koni bez sedla poprvé. Nezapomene na to. A já taky ne. Všechny ty křivky za mnou žijí, zachvívají se a hřejí mě. Připadám si jako uložený v měkkém pelíšku. Kéž bych mohl taky zaržát, a nemusel myslet. A nemusel si v té chvíli blaženosti dělat hlavu z věcí příštích.
Na Malevilu dnes pochodněmi nešetřili. Dvě plápolají na donjonu a další dvě ze střílen vstupní věže. S bušícím srdcem si prohlížím svůj nádherný hrad, tak pevný a tak dobře střežený. A když pak šplháme do strmého svahu, který nás k němu co nevidět dovede, s obdivem hledím na mohutný donjon tyčící se v pozadí za šerosvitu pochodní, na vstupní věž, která už je kousek přede mnou, a na hradby za ní. Za chvilku už vidím, jak tam mezi cimbuřím natahují krky stíny, jejichž tváře dosud nedokážu rozeznat. Nad parapetem mává kdosi pochodní. A někdo křičí: „Jsi to ty, Emanueli?“