Škoda, že nemám třmeny, abych se mohl na Amarantě vztyčit.
„Já! A Tomáš! A ještě vám někoho vezeme!“
Výkřiky. Nesrozumitelný zmatek slov. Zaslechnu tlumený skřípot těžkých dubových vrat, jak se obě křídla otvírají. Obrovské panty jsou promazané důkladně, to sténá jen dřevo, že s ním hýbají. Vjedu do vrat, a už vidím, kdo to mával pochodní: Momo.
„Momo, za krávou pak zavři vrata!“
„Ebabul! Ebabul!“ křičí Momo, vzrušením bez sebe.
„Kráva!“ křičí Menou a směje se radostí. „Přivedl nám krávu!“
„A hřebce!“ křičí Peyssou.
Oslavují mé jako hrdinu! A slova se jen hrnou! Vidím jenom temné pobíhající a gestikulující postavy. Tváře zatím nerozeznávám. A klisna Miláček ze svého boxu na čtyři metry od nás ucítila hřebce, řehtá, co jí nozdry stačí, buší kopyty do dvířek, tropí pekelný rámus a Goliáš s Amarantou jí střídavě odpovídají. Zastavím u Porodnice, aby se kobyla pohledem na naše koně uklidnila. Nejsem si jist, zda je rozpoznává, ale každopádně zmlkla. Já sám nevidím na krok, protože světlonoš Momo v tu chvíli zavírá těžkou bránu a Menou sice vzala baterku (poprvé od té doby, co jsem jí ji svěřil), ale koná s ní na konci průvodu inspekci u krávy. Kamarádi se nahrnuli kolem Amaranty, podle bílého obvazu na hlavě poznávám teď Peyssoua. Někdo z nich se chopil otěží, podle postavy to bude Colin, a jak klisna skloní hlavu, přehodím jí pravou nohu přes šíji a v akrobatickém švihu seskočím. Nemám tenhle způsob vůbec rád, připadá mi teatrální, ale co mi zbývá, když mám za sebou Miette, z jejíhož náručí jsem se právě vyvlékl. Jen položím nohu na zem, Peyssou mě popadne a začne mě beze studu líbat. „Tak dost, ty cinto! Celého mě poslintáš!“ Hlaholíme smíchem, jásotem, padají štulce, nadávky, šťouchance loktem, div si nepolámeme žebra. Konečně se rozpomenu na Miette. Uchopím ji v pase a sesadím z koně. Váhu má, panečku, poctivou! A řeknu: „Tohle je Miette.“
Zrovna se vrátil Momo, šermuje pochodní nad hlavou a Miette se všemi svými křivkami a aureolou černé kštice se náhle vyloupne z tmy. Ticho jak v hrobě. Všichni tři zkameněli. A Momo taky, jen pochodeň v ruce se mu zachvívá. Lesk upřených pohledů. Hrobové ticho ruší jen několikerý dech. A něžný monolog v nářečí, kterým Menou pár metrů od nás na konci průvodu vítá krávu cizinku: „I ty naše krasavice, ty naše ducatá panenko, tak ty se nám chceš otelit, a jsi celá říčná, chuděrko, v takovémhle stavu tě nechali šlapat, telátko už jen vyklopit!“
Protože kamarádi stojí jak solné sloupy a pořád mlčí, jako by ztratili řeč, ujmu se představování sám. Tohle je Peyssou. Tohle je Colin. Tohle Meyssonnier. A tohle Momo. Miette každému podá ruku a stiskne ji. Až konečné Momo. Rozkřepčí se na místě, vykřikne: „Bebet! Bebet!“ (patrně zkomolenina z Miette), a nechávaje nás potmě, odkvačí s pochodní nad hlavou zvěstovat novinu matce. Už ji tady máme. A ježto Momova pochodeň zmizela i s Momem bůhvíkam, nejspíš porozjímat nad krávou, namíří Menou na Miette baterku a důkladně si ji prohlédne od hlavy až k patě. Probere všechno, oblá ramena, vyklenutá ňadra, statné boky, svalnaté nohy.
„Inu jo!“ řekne. „Inu jo!“
A víc nikdo ani nepípne. Miette je němá, protože je němá. Kamarádi se změnili v sochy z kamene. Ale podle toho, jak Menou prodlévá kuželem baterky na Miettině statné postavě, cítím, že je spokojená. Alespoň pokud jde o sílu, způsobilost k rozmnožování a pracovní zdatnost. K mravní stránce se Menou nevyjádří. Kromě onoho „Inu jo! Inu jo!“ neřekne vůbec nic. Mlčí. Jak ryba. Poznávám v tom její opatrnost. A nelásku k ženám. Moc dobře vím, co si myslí: „Pozor, hoši, aby vám ty bochánky nevlezly moc do hlavy. Ženská zůstane vždycky ženská. A moc dobraček mezi nimi nenajdeš.“
Nevím, zdali je Miette tohle dvojí ticho – uhranuté mlčení kamarádů a nezdvořilé Menouino – trapné nebo ne, ale situaci zachrání Tomáš. Seskočí z vozu, a hleďme! hleďme! nechá si od našeho vězně trůnícího dosud na vleku podat také obě pušky. A už stojí mezi námi, ověšený zbraněmi Přivítají ho jaksepatří. Možná ne tak bouřlivě jako mne, ani tak bez dechu jako Miette, ale patřičného dílu štulců, herd do zad a šťouchanců loktem se mu dostane taky. Vidím vlastně poprvé, aby kamarádi tropili kolem něho takový bengál. Znamená to, že mezi ně konečně doopravdy zapadl. Jsem tomu rád. A on, unesen radostí, odpovídá na ten výbuch, jak nejlíp dovede, maličko toporně a ještě trochu neobratně jako člověk z města, který si dosud zcela neosvojil přirozené gesto a schopnost hbitě vyrukovat s kamarádskou nadávkou.
„A co ty, Emanueli, jakpak je s tebou?“ řekne Menou.
Vidím ji, jak se tam kdesi kus pode mnou usmívá, umrlčí hlavičku zdviženou, drobné tělo vypjaté jak bojovný kohoutek. Ani gram tuku. Po sádelných orgiích s Falvinkou mi její strohá vychrtlost dělá dobře.
„To jsem rád,“ řeknu v nářečí, „že tě nezajímá jen ta kráva!“
Uchopím ji pod lokty, zvednu do vzduchu jako pírko a políbím na obě tváře. Stručně jí pak vylíčím, jak to bylo Na rybníce, povím jí o Wahrwoordovi a jeho rodině. Wahrwoordovo jednání ji nijak neudiví. Jeho špatnou pověst znala.
„Musím běžet,“ řekne nakonec. „Než všechno vyložíte z vozu, uchystám vám něco k snědku.“
A už cupitá k obytné budově, drobná a čilá, v temné noci sama taky černá, před sebou tančící kužel baterky, už je na padacím mostě a před druhými hradbami, kde se její postava zdá ještě menší. Vykřiknu za ní: „Prostři pro devět, Menou! Dva lidi jsou ještě na přívěsu!“
Je nás osm, na přestěhování nám stačí půl hodiny. Prozatím složíme všechno do Porodnice, jen matrace rozhodnu přenést rovnou do obytné budovy, kde naše tři nové příchozí ubytujeme. Všechno proběhne jak po másle, až na Goliáše, který projevuje chvílemi takovou netrpělivost, že se Jacquet musel postavit před něj a pevně ho přidržet za obě otěže, a na Moma, kterého musíme párkrát okřiknout, protože místo aby nám svítil, natáčí pochodeň tak, aby viděl Goliášovi do rozkroku. „U všech ďasů, Momo, co to tam pořád tropíš?“ – „Bimba! Bimba!“ křičí Momo. „Koukej svítit, než tě kopnu do zadku!“ Ale kdepak! „Bimba! Bimba!“ opakuje Momo, pak se narovná a rozmáchne se volnou paží, aby nám názorně předvedl proporce, jež ho tak okouzlily. Peyssou si kupodivu odpustí komentář. Zřejmě se drží zpátky kvůli Miette:
Když jsou zvířata opatřena a zavřena – Goliáš v boxu, kde stával předtím můj hřebec: tady nepoláme ani nepřeskočí dvířka, aby se dostal ke kobylám, přeneseme matrace přes nádvoří do prvního patra obytné budovy a hned se vrátíme do velké síně v přízemí, kde už plápolá oheň, na dlouhém klášterním stole je prostřeno a uprostřed něho, to překvapení, trůní strýčkova stará olejová lampa, kterou Colin během naší nepřítomnosti někde vyhrabal a spravil a která nám připadá jako vrchol přepychu a poslední výkřik osvětlovací techniky.
Zato z Menouina přivítání nevyzařuje ani špetka vřelosti a jasu. Otočí se ke mně, protože jdu v čele skupinky, a skřípajíc zuby, černá a hubená, sevřené rty, sjede mě pohledem ostrým jak nůž. Hlouček za mnou se zastaví. Nováčky to vyděsilo. Starousedlíci zbystřili pozornost a v duchu se těší, jak se pobaví.
„Kdepak máš ty dva další?“ řekne rozzuřeně. „Lidi z Rybníka, přivandrovalce! Jako by nás už takhle nebylo ke stolu dost!“