Hledím ji uklidnit. Vypočítávám, kolik bohatství jsme jí přivezli, nemluvě o obilí, z něhož si budeme moci péci chleba, a šatech pro Peyssoua, protože Wahrwoorde byl téže postavy jako on. A přibudou i pomocné ruce. Vytáhnu z hloučku Jacqueta a předvedu jí ho.
Zapůsobil dobře. Na pěkné mužské, a vůbec na silné pohlaví, si Menou potrpí. (Mužský je z dobrého těsta, Emanueli, až na nějakou tu výjimku se s ním vždycky domluvíš.) A pak, stačí se podívat na Jacquetova ramena a paže! Ale ruku mu nestiskne, tak jako ji nestiskla Miette, a taky ho nepozdraví (nějaký cizák z Rybníka, co byste nechtěli: z hadru obratem ruky servítek neuděláš). Odměřené mu pokývne hlavou. V kastovní hrdosti by Menou trumfla vévodkyni.
„A tady…“
Ale představit Falvinku či aspoň pronést její jméno už nestihnu, a taky už nestačím zarazit Menou, která ji právě zmerčila a v přesvědčení, že jí „cizačka“ nemůže rozumět, rázem vybuchne v nářečí:
„I propánakrále! Co tě to, Emanueli, napadlo? Co mi to sem vedeš? Co mi to chceš pověsit na krk? Bábu, která má nejmíň sedmdesát“ (jí samé, pokud se nepletu, je sedmdesát pět). „Neřeknu ještě tu mladou, je mi jasné, že ta ti poslouží, to prosím. Ale takovouhle starou maškaru, tlustou, že nepohne zadkem! K ničemu mi nebude, leda aby mi v kuchyni překážela a cpala si panděro! Taková stařešina,“ dodá zhnuseně, „dělá se mi nanic, jen se na ni podívám! Těch vrásek! A toho tuku, učiněný hrnec rozteklého sádla!“
Falvinka v obličeji jen hoří, ztěžka lapá po dechu a přes kaskádu faldovitých tváří a laloků pod bradou se jí kutálejí veliké, mně dobře známé kulaté slzy. Smutná podívaná, ale ne pro Menou, která se tváří, jako by pro ni cizinka neexistovala, a předstírá, že mluví jen ke mně.
„A ke všemu není ta stará bába ani od nás, přivandrovala sem bůhví odkud, bude to stejná divoška jako její syn! Chlap, který skočí na vlastní dceru! A kdoví, jestli ne i na vlastní matku!“
Tohle ničím nepodložené obvinění je už na Falvinku příliš, dodá jí sílu k obraně:
„Ale Wahrwoorde můj syn nebyl! Jenom zeť!“ vykřikne v nářečí.
Ticho. Zkoprnělá Menou se k ní otočí a poprvé ji vezme na vědomí jako lidskou bytost.
„Ty mluvíš po našem?“ řekne a přece jen se neubrání rozpakům.
Starousedlíci se po sobě nenápadné dívají a zadržují smích.
.Jakpak by ne?“ řekne Falvinka, „vždyť jsem z La Roque. Falvina možná znáš, má krámek hned vedle zámku. Jsem jeho sestra.“
„Ševce Falvina?“
„No bodejť!“
„Ale ten je z přízně!“ diví se Menou.
Nemůže se z toho vzpamatovat. Je zvláštní, že Falvinku vůbec nezná a dokonce ji nikdy ani neviděla. To si ještě budou muset vysvětlit. Postupné se to však určité dovíme. Žádné strachy.
„Doufám, žes má slova nevzala ve zlém,“ řekne Menou. „Neplatilo to na tebe.“
„Nevzala,“ řekne Falvinka.
„Hlavně o té tloušťce,“ dodá Menou. „Jednak za to nemůžeš. A taky to neznamená, že bys musela jíst víc než ostatní“ (lze to chápat jako zdvořilost nebo jako upozornění, jak je komu libo).
„Nevzala jsem to ve zlém,“ opakuje Falvinka, mírná jako jehňátko.
Nic se nebojme, naše dvě starušky se domluví. Při zachování zdravé hierarchie. Nemusím se ani ptát, kdo bude v kurníku udávat tón a která z obou kvočen tu druhou občas klofne. Zvesela vykřiknu:
„Ke stolu! Ke stolu!“
Posadím se doprostřed a Miette pokynu na židli proti sobě. Chvilka nerozhodného přešlapování. Tomáš se konečné přestane rozmýšlet, usedne na obvyklé místo vpravo vedle mne a Meyssonnier nalevo. Momo se pokusí zmocnit židle vlevo od Miette, což mu ale Menou v zárodku zarazí, suše ho zavolá a usadí si ho po pravici. Peyssou na mne kouká. „Tak co,“ řeknu, „na co čekáš, kolohnáte?“ Konečně se ve svém vzrušení a zmatku rozhoupe a sedne si vpravo vedle Miette. Colin, očividně méně rozpačitý, se jí uvelebí po levici. Protože Jacquet dosud stojí, ukážu mu na židli vedle Meyssonniera; zaručené k jeho radosti, protože odtud uvidí na Miette, aniž se musí předklánět Zbývá už jen volný příbor vedle Peyssoua; nabídnu ho Falvince. Nebylo to sice předem promyšleno, ale právě tohle vyšlo výborně. Peyssou při své nikdy nepolevující zdvořilosti s ní aspoň čas od času promluví.
Cpu se jako bezedný, ale v pití se po svém zvyku držím zpátky. Už proto, že den ještě neskončil, jsou tu různé věci, o nichž se musíme po večeři poradit a nějak je rozhodnout. S potěšením zjišťuji, že se Peyssouovi vrátila do tváře barva. Nechci se ho před Jacquetem ptát, co dělá šíje, protože chlapec se i tak div nepropadne hanbou a netroufá si na něj ani pohlédnout. Peyssou zřejmě s obvazem čekal, až mu ho sundám. Ale počkám ještě do zítřka, bojím se, aby nezačal v noci na polštáři znovu krvácet. Falvinka sedí se sklopenou hlavou, pusu jako zašitou, což ji podle mého stojí nemálo přemáhání, a ve snaze udělat na Menou dobrý dojem předstírá, že ze šunky sotva uďobne. Marná snaha, protože Menou nezvedne hlavu od polštáře.
Docela ve své kůži se patrně cítí jediná Miette. Je ovšem pravda, že veškerá vřelost a pozornost stolovníků se taky nepřetržitě soustřeďuje k ní. Neprobouzí to v ní rozpaky, ale vsadím se, že ani marnivost. Hledí na každého zcela nenuceně, s vážnou tváří dítěte. Chvílemi se usměje. Na každého z nás postupně, nevynechá ani Moma, nad jehož čistotou dnes přímo žasnu, protože už mi vypadlo z hlavy, že jsme ho ráno vymáchali ve vaně.
Večeře proběhne zvesela, ale k nenucenosti nám přece jen něco chybí. Nechci totiž líčit události Na rybníce před nově příchozími, a jejich přítomnost, přestože mlčí jako pěny a snaží se chovat co nejskromněji, nám vůbec trochu svazuje jazyk: připadá nám, že různé naše výroky, pronášené jindy zcela bez rozmýšlení, by před nimi zněly jaksi falešně. A taky u nich cítíme zcela jiný způsob života i myšlení. Než usedli za stůl, všichni tři se například pokřižovali. Je mi divné, kde k tomu zvyku přišli: u Wahrwoorda jisté ne! Ale zapůsobili tím dobře na Menou, vždycky nakloněnou vidět v každém „přivandrovalci“ divocha z předkřesťanské éry.
Meyssonnier do mne zleva dloubl loktem a Tomáš se na mne dívá málem nasupeně.
Oni dva jsou mezi námi jedinými přesvědčenými ateisty, jedinými, kteří přijali ateismus za své druhé náboženství, a cítí se teď v menšině ještě víc než jindy. Colin a Peyssou sice předtím své ženy do kostela příliš často nedoprovázeli – nezdálo se jim to dost chlapské, ale o velikonocích k přijímání chodili. A já sám vyrostl jaksi mezi dvěma židlemi, ani katolík, ani kacíř, prostě hybridní výplod dvojí výchovy, jež sama sebe potírala. Celé kusy víry vzaly ve mně za své a leckdy si říkám, že bych měl jednou provést inventuru, abych zjistil, co z ní vlastně zbylo. Ale pochybuji, že to někdy udělám. Rozhodně jsem však v otázce náboženství velmi nedůvěřivý, a to nejen vůči kněžím. Velice například nesnáším lidi, kteří se vychloubají, že Bůh Otec pro ně přestal existovat, náboženství nazývají „přežitkem“ a vzápětí je nahrazují filozofickými fetiši o nic lépe podloženými. I bez zmíněné inventury mohu však říci tolik, že pro mne náboženské zvyklosti mých předků mají určitou citovou přitažlivost. Všechna vlákna zkrátka zpřetrhána nejsou. Na druhou stranu si ovšem dobře uvědomuji, že lnout k něčemu ještě neznamená přijmout to.
Na Meyssonnierovo dloubnutí neodpovím a Tomášův pohled jako bych neviděl. Že by se na Malevilu kromě boje o Miette měla rozpoutat ještě náboženská válka? Našim dvěma ateistům každopádně neuniklo, že tři nové přírůstky posílí na hradě skupinu klerikálů. A protože v téhle oblasti nejsou zcela jisti ani mnou, nejde jim to pod nos.