Čekám, že v kostele nikdo nebude, ale jen se usadíme v lavici katechumenů, ze zákristie se vyšourá přihrbený abbé Lebas. Hluboce znechucen pozoruji, jak se v kostelním přítmí zpoza jednoho sloupu vynořuje jeho dlouhý svislý nos a vystouplá brada.
Sotva nás v tu neobvyklou hodinu spatří ve svém svatostánku, střemhlav se k nám vrhne jako luňák, který spatří lesní myš, a zabodne nám pronikavý pohled do očí.
„Copak tady děláte, vy dva?“ spustí na nás zhurta.
„Přišel jsem se trošku pomodlit,“ odpovím, upíraje na něj ten nejmodřejší pohled, jakého jsem schopný, ruce cudné zkřížené na poklopci.
A dodám nasládle pokorným tónem:
„Jak jste nám to doporučoval.“
„A ty?“ oboří se na Colina.
„Já taky,“ řekne Colin, ale jeho šibalská ústa a jiskřičky v očích ubírají odpovědi značné na hodnověrnosti.
Abbého temný pohled zachmuřený podezřením přejíždí z jednoho na druhého.
„Nepřišli jste se spíš vyzpovídat?“ obrátí se ke mně.
„Ne, pane faráři,“ řeknu pevným hlasem.
A dodám: „Už jsem se zpovídal v sobotu.“
Abbé se rozhněvaně vztyčí a pronese s mnohovýznamným pohledem:
„Chceš mi tvrdit, žes od soboty nezhřešil?“
Vyvedl mě z konceptu. Má zvrhlá vášeň k Adéle není abbému bohužel neznáma. Že je zvrhlá, to si aspoň myslím ode dne, kdy mi farář řekclass="underline" „Že ti není hanba! Vždyť by ta žena mohla být tvou matkou!“ A ještě bůhvíproč dodaclass="underline" „A váží dvakrát tolik co ty.“ Láska přece nemá v podstatě s kilogramy nic společného. Obzvlášť běží-li jen o „nečisté myšlenky“.
„To ano,“ odvětím, „ale nijak vážně.“
„Nijak vážné!“ řekne a pohoršené sepne ruce. „V čem například?“
„No,“ plácnu nazdařbůh, „lhal jsem tatínkovi.“
„Dobrá, dobrá,“ řekne abbé Lebas.,A dál?“
Podívám se na něj. To snad přece ne, nehodlá mé tu snad zničehonic, bez mého souhlasu, uprostřed kostela zpovídat? A ke všemu před Colinem!
„Jiného už nic,“ prohlásím energicky.
Abbé Lebas na mne vrhne pronikavý pohled, který se však po mých bezelstných očích jen sveze a ochable mu sklouzne zpátky dolů podél nosu.
,A co ty?“ obrátí se na Colina.
„Já taky,“ řekne Colin.
„Ty taky!“ ušklíbne se abbé. „Tys taky lhal tatínkovi! A nepřipadá ti to důležité!“
„To ne, pane faráři,“ řekne Colin, „já jsem lhal mamince,“ a koutky úst se mu zvednou vzhůru ke spánkům.
S obavou čekám, že abbé vybuchne a vyžene nás ze svatostánku. Ale přece jen se ovládne.
„Takže,“ řekne málem výhružným tónem a pořád to platí Colinovi, „tebe prostě jen tak napadlo zajít dovnitř a trošku se pomodlit?“
Už už otvírám pusu k odpovědi, abbé Lebas mi však přetrhne řeč.
„Ty mlč, Comte! Já tě znám! Ty máš vždycky na jazyku odpověď! Nech mluvit Colina!“
„Ba ne, pane faráři,“ řekne Colin, „mě to nenapadlo, přišel na to Comte.“
„Á, tak Comte! No výborně! Výborné! Tomu věřím ještě spíš!“ řekne se zasmušilou ironií abbé. „A kdepak jste byli, když vás to napadlo?“
„Na silnici,“ řekne Colin. „Jenom jsme tak jeli, na nic zlého nemysleli, a najednou mi Comte povídá, koukej, co takhle zaskočit si do kostela a trošku se pomodlit? To je nápad, já na to. To je všecko,“ dodá a koutky úst se mu nevědomky zvednou nahoru.
„Koukej, co takhle zaskočit si do kostela a trošku se pomodlit!“ opičí se abbé Lebas, stěží přemáhaje zuřivost.
Načež řekne, jako kdyby švihl bičem:
,A odkudpak jste jeli po té silnici?“
„Od Sedmi buků, „řekne Colin bez zaváhání.
A tohle je od něho geniální, protože je-li v Malejacu osoba, u které si abbé Lebas nemůže nijak ověřit, co jsme celý den dělali, je to právě strýček.
Abbého temný pohled putuje od mých průzračných očí ke Colinovu úsměvu připomínajícímu gondolu. Ocitl se v postavení mušketýra, jemuž při souboji odletěl meč na deset kroků daleko. Takového obrazu alespoň užiji, když setkání později líčím klukům z Klubu.
„No tak se modlete, modlete!“ řekne nakonec abbé, jako by polykal pelyněk, „máte toho zapotřebí, jeden jako druhý!“
Obrátí se k nám zády, jako by nás přenechával napospas ďáblu. Strkaje masivní profil před sebou, došourá se s ohnutými zády do zákristie a zabouchne dveře.
Když se zas rozhostí ticho, zkřížím ruce na prsou, upřu zraky na malé světýlko v tabernáklu řeknu tiše, ale tak, aby mě Colin slyšeclass="underline"
„Pane Bože, odpusť mi, že jsem urazil náboženství.“
Nijak by mě v tu chvíli nepřekvapilo, kdyby se tabernákl otevřel a rozsvítil a kdyby mi vážný, krásné zabarvený hlas, jakým mluví hlasatelé v rozhlase, zničehonic řekclass="underline" „Odpouštím ti, dítě, a za pokání mi odříkáš deset otčenášů.“ Nic takového se však nestane, a tak mi nezbude než užít vlastního hlasu a těch deset otčenášů si uložit sám. Už už se chystám přidat kvůli symetrii ještě deset zdrávasů, vzápětí si to však rozmyslím, protože si řeknu, že kdyby byl Pánbůh náhodou protestant, přílišným prosazováním Panenky Marie bych se mu moc nezavděčil.
Neodříkám ještě ani tři otčenáše, když do mé Colin šťouchne loktem.
„Tak co je s tebou? Jdeme, ne?“
Otočím k němu přísnou tvář.
„Počkej! Uložil mi pokání, musím se nejdřív pomodlit.“
Colin zmlkne. Nezmíní se o tom slůvkem ani později. Ticho po pěšině. Ani se nediví. Nevznese jedinou otázku.
Dnes si ovšem jednu otázku kladu já, ne však po tom, nakolik jsem byl tehdy upřímný. O to neběží, v jedenácti letech je pro člověka všecko hra. Ale co mě dodnes udivuje, nad čím se zamýšlím, je odvaha, s níž jsem si tenkrát troufal přeskočit abbého Lebase a navázat přímé spojení s Bohem.
Duben 1970: další mezník. Víc než o dvacet let později. Činí mi trochu potíž svléknout krátké kalhotky a vklouznout do dlouhých nohavic dospělého muže. Je mi čtyřiatřicet, působím na malejacké škole jako ředitel a právě sedím v kuchyni naproti strýčkovi, který pokuřuje z dýmky. V chovu koní se mu daří, dokonce výborně daří. Shání další pozemky, aby ho mohl rozšířit, ovšem sotva si nějaké vyhlídne, stačí, aby se objevil – je totiž považován za boháče, a cena se okamžité zdvojnásobí.
„Třeba Berthaud. Znáš Berthauda. Dva roky mě vodil za nos. A ještě těch peněz, co na mně mámil! Na jeho pozemky se ale vykašlu. Považoval jsem je vždycky leda za poslední východisko. Ba ne, Emanueli, já ti řeknu, co bych potřebovaclass="underline" Malevil.“
„Malevil!“
„Ano,“ řekne strýček. „Malevil.“
„Ale prosím tě,“ řeknu s úžasem. „To máš přece samý les a trosky.“
„Inu jo,“ povzdechne si strýček, „vidím, že ti tedy musím povědět, co vlastně Malevil obnáší. Malevil, to je pětašedesát hektarů prvotřídní půdy, kterou nechali zarůst teprve před nějakými padesáti lety. Malevil je vinice, která za mého dědečka nesla nejlepší víno v celém kraji. To se ví, musela by se znova osadit, ale půda tady je. Na Malevilu máš taky sklep, jaký se nenajde v celém Malejacu: klenutý, chladný a obrovský jako, školní dvůr. A pak hradby, k těm můžeš přistavět stájí a boxů, i kolik ti bude libo, opracovaný kámen máš rovnou při ruce, stačí se shýbnout. A pak, není to daleko. Hned vedle Sedmi buků. Skoro jako jejich pokračování,“ řekne, aniž si uvědomil že je trochu humorné považovat hrad za cosi jako někdejší příslušenství statku.