Po večeři pošlu Jacqueta rozdělat v patře oheň, a když se vrátí, zvednu se a řeknu nováčkům:
„Dnes přespíte všichni v prvním patře na matracích. Zítra se uvidí, jak to dál zařídíme.“
Falvinka vstane dost rozpačitě, neví, jak se s námi rozloučit, ale od Menou jí pomoc nepřijde, ta jí nevěnuje ani pohled. Miette, možná proto, že nemusí mluvit, působí nenuceněji, ale trochu udivené. Je mi jasné, proč.
„Tak pojďte, pojďte,“ řeknu s rozpřaženými pažemi. „Doprovodím vás.“
Ve snaze proceduru urychlit je postrkují zdálky ke dveřím. Když vycházíme ze síně, nepadne ze strany nových ani starých obyvatel jediné, byť tiché, dobrou noc. Abych nějak zdůvodnil své otálení v prvním patře, předstírám, že se musím přesvědčit, zdali okna dobře přiléhají a nejsou-li matrace příliš blízko ohně. „Tak se pěkně vyspěte,“ řeknu a znovu rozpřáhnu paže, značně rozmrzelý, že se musím s Miette rozloučit takovým neutrálním a rezervovaným způsobem. Mám pocit, že na mne hledí s jakousi otázkou v očích, a radši se jejímu pohledu vyhnu.
Odcházím. Ale Miette si nesu s sebou, provází mě v myšlenkách, když se po schodišti věže vracím dolů do hradní síně, kde už Menou sklidila ze stolu a kamarádi si přitáhli židle k ohni; prostřední čeká na mne. Usednu a rázem si uvědomím, že celá místnost doslova přetéká Miettinou přítomností a že nejsou schopni myslet na nic jiného. Vsadil bych se, že ji první připomene Peyssou. Taky že ano.
„Pěkná holka,“ řekne lhostejným tónem. „Ale moc toho nenamluví.“
„Je němá.“
„Neříkej!“ podiví se Peyssou.
„Ememá!“ vykřikne Momo soucitně a zároveň s vědomím, že pokud jde o lingvistické schopnosti, nestojí už od nynějška mezi Malevilci na poslední příčce žebříčku.
Chvilka mlčení. S něžným dojetím rozjímáme o Miette.
„Mami! Ememá!“ volá Momo, vypínaje na lavičce pyšně hruď.
Menou na druhém konci lavičky plete. Jakou práci si vymyslí, až jí dojde vlna? Napodobí Penelopu a své dílo zase rozpáře?
„Nemusíš tak hulákat,“ řekne, aniž zvedne hlavu. „Však tě slyším. Já hluchá nejsem.“
„Miette taky ne,“ řeknu s odstínem chladu v hlase. „Jenom němá.“
„No jo,“ řekne Menou, „aspoň se s ní nebudete hádat.“
Její cynická poznámka nás znechutily, ale neradi bychom ji posadili na koně. Mlčíme. A protože ticho trvá příliš dlouho, spustím o našich dnešních zážitcích Na rybníce.
Válečnou epopej odbudu krátce. Nerozkládám příliš ani o rodinných vztazích uvnitř Wahrwoordova kmene. Je mi jasné, jakou zbraň bych tím vložil Menou do ruky. Mluvím hlavně o Jacquetovi, jak přepadl Peyssoua, jak se trpně podílel na otcových zločinných úmyslech, jak ho starý terorizoval. Na závěr prohlásím, že bude třeba potrestat ho odnětím svobody, už ze zásady, aby mu opravdu došlo, že provedl špatnost, a přešla ho na podobné věci chuť.
„A jak si takové uvěznění představuješ?“ řekne Meyssonnier.
Pokrčím rameny.
„To víš, uvázat ho nemůžeme. Nesměl by jedině opustit hrad a jeho území. Jinak by se s ním jednalo jako s kýmkoli z nás.“
„No jo! No jo!“ ozve se pohoršené Menou. „Abych ti řekla svůj názor…“
„Neptám se tě na něj,“ přetrhnu jí bryskně řeč.
Jsem rád, že jsem ji usadil. Nelíbilo se mi, že nechala Falvinku odejít a neřekla ani bú. Koneckonců je to její příbuzná. Jaký má takové šikanování smysl? A vůči mně, myslím, si už taky dovoluje trochu moc. Je to stejné jako za strýčka, vidí ve mně něco jako pánaboha, ale to jí nebrání v neustálých pokusech urvat z mé pravomoci kousek pro sebe. Vsadím se, že se neubrání ani při modlitbě, aby nečtla Pánubohu levity.
„Jsem pro, udělat to, jak povídáš,“ prohlásí Meyssonnier.
Souhlasí všichni. A čtu jim v očích, že souhlasí i s tím, jak jsem usadil Menou.
Dohadujeme se, jak dlouho by měl Jacquetův trest trvat, Názory se různí. Nejtvrdší je Tomáš, protože sé o mne báclass="underline" navrhuje deset let. Nejshovívavější Peyssou: rok.
„To si své palice moc neceníš,“ poznamená Colin se svým starým úsměvem.
On sám navrhuje pět let a zabavení osobního majetku. Hlasujeme. Přijato. Zítra bude mým úkolem oznámit rozsudek Jacquetovi.
Přistoupím k otázce bezpečnosti. Nevíme, zdali po krajině nebloudí další skupiny lidí, kteří přežili, a nemají-li útočné úmysly. Od nynějška musíme být ostražití. Za dne nesmí nikdo ven beze zbraně. V noci budou ve vstupní věži kromě Menou a Moma vždycky ještě dva muži. Ve druhém patře je tam jedna volná místnost s krbem, to se hodí. Navrhuji střídat se po dvou. V zásadě kamarádi souhlasí, ale nad otázkou složení dvojic, a jak často se střídat, se rozvine živá debata. Po dvacetiminutovém dohadování je rozhodnuto, že v sudých dnech budou držet stráž ve věži Colin s Peyssouem, v lichých Meyssonnier s Tomášem. Všichni pak schválí Colinův návrh, abych já sám neopouštěl donjon: kdyby někdo nečekané překročil první hradby, ujmu se řízení obrany v předhradí.
Upozorním, že když budou dva z nás trvale přespávat ve věži, uvolní se tím v donjonu jedna místnost. Navrhnu, abychom světnici v prvním patře vedle koupelny přidělili Miette.
Sotva padne Miettino jméno, vzrušení z debaty opadne a všichni zmlknou. Každému krom Tomáše je známo, že zmíněná místnost bývala kdysi klubovnou. S oblibou jsme tehdy rozpřádávali myšlenku – nikdy neuskutečněnou, jak by bylo bezvadné mít mezi sebou holku, která by nám vařila a „ukájela naše vášně“. (Ten obrat pocházel ode mne“ objevil jsem ho v jednom románě, a třebaže obsah slova „vášeň“ nebyl nikomu z nás příliš jasný, značně jsem jím na ostatní zapůsobil.)
„A co tamti dva?“ ozval se nakonec Meyssonnier.
„Podle mého by zůstali, kde jsou.“
Ticho. Všichni chápou, že Miettino postavení na Malevilu nemůže být stejné jako Falvinčino nebo Jacquetovo. Ale o povaze onoho postavení nepadlo prozatím slovo. A vtisknout mu přesnější obsah se nikomu nechce.
Když pořád všichni mlčí, nakousnu to já:
„Tak a teď bychom si měli otevřeně promluvit o Miette. Samozřejmě pod podmínkou, že co tady řekneme, zůstane mezi námi.“
Rozhlédnu se po nich. Mlčky souhlasí. Jediná Menou kouká do pletení, jako by se jí věc netýkala.
„A ty si to, Menou, taky necháš pro sebe.“
Zapíchne jehlice do vlny, sbalí pletení a vstane.
„Jdu si lehnout,“ procedí mezi zuby.
„Pryč tě neposílám.“
„Stejně si jdu lehnout.“
„Ale Menou, jen se neurážej.“
„Já se neurazila,“ řekne zády ke mně, a jak si na bobku u krbu zapaluje lampičku, něco si pro sebe nesrozumitelné brblá; podle tónu nic pro mne lichotivého.
Ani neceknu.
„Klidné tady zůstaň, Menou,“ řekne vždy laskavý Peyssou. „My ti věříme.“
Významně na něj pohlédnu a mlčím dál. Po pravdě řečeno nijak se nezlobím, že Menou odchází. Brblání pokračuje. Pochytím z nejasné změti slova pýcha a nedůvěra. Moc dobře vím, o koho běží, ale pusu neotevřu. Zapaluje dnes lampičku nějak dlouho. Zřejmě čeká, že ji vyzvu, aby zůstala. Zklame se.
Taky že ano, a navíc se rozzuří.
„Tak jdeme, Momo,“ řekne úsečně.
„Áedébe zága!“ odvětí Momo, zaujatý naším rozhovorem.
O jé, to si vybral špatnou chvíli k neposlušnosti! Menou si přendá lampičku do levé ruky a drobnou suchou pravicí mu vlepí facku, jen to hvízdne. Načež mu ukáže záda a Momo zkrotle vykročí za ní. Nevím pokolikáté už v duchu žasnu, jak si může ten devětačtyřicetiletý trulant nechat líbit, aby ho matka, sama jak za groš kudla, ještě bila.