„Dobrou noc, Peyssou,“ řekne Menou, když prochází kruhem našich židlí, „dobrou a hezky se vyspi.“
„Ty taky,“ odpoví Peyssou, trochu rozpačitý nad zdvořilostí uštědřenou pouze jemu.
Menou odejde a Momo v závěsu za ní třískne dveřmi, div je nevyrazí z pantů, aby si své roztrpčení nad matčinou útočností vylil zdálky na mně. Zítra bude samozřejmě držet basu s matkou a na mne se bude mračit. Pupeční šňůra drží i po půlstoletí života.
„Dobrá, a teď Miette,“ řeknu. „Pohovořme si o ní. Když Jacquet s Tomášem pohřbívali Na rybníce Wahrwoorda, mohl jsem se s ní klidné vyspat, vrátit se na Malevil a říct: tak, a Miette patří mně, je to má žena a nikdo se jí ani nedotkne.“
Rozhlédnu se po kamarádech. Žádná reakce, aspoň napohled.
„Neudělal jsem to, ale ne proto, abych vyklidil pole někomu jinému. Jinými slovy, Miette by neměla výhradně patřit nikomu z nás. Nikdo nemá ostatně ani právo si ji přivlastnit. Patří sama sobě. Jak, s kým a kdy se bude stýkat, je čistě její věc. Souhlasíte?“
Rozhostí se dlouhé mlčení. Všichni sedí jako němí, dokonce na mne ani nepohlédnou. Mají v sobě monogamní systém zakořeněný tak hluboce a váže se k němu v jejich mysli tolik reflexů, vzpomínek a pocitů, že jakýkoli jiný, který by monogamii vylučoval, nedokážou prostě přijmout, ba ani připustit.
„Jsou dvě možnosti,“ řekne Tomáš.
No ovšem, přesné od něho jsem to čekal!
„Buď si Miette vybere jednoho z nás a ostatní škrtne…“
„Říkám rovnou,“ skočím mu do řeči, „že takovou situaci nepřipustím, ani kdybych měl to děvče získat třeba sám. A nepřiznám podobnou výsadu nikomu, ať už by Miette získal kdokoli.“
„Dovolíš?“ namítne Tomáš. „Ještě jsem nedomluvil.“
„Jen domluv,“ vybídnu ho přívětivě. „Skočil jsem ti do řeči, ale neberu ti právo povědět svůj názor.“
„To jsem rád,“ řekne Tomáš.
Rozhlédnu se beze slova po ostatních. Jen se usmívám. Užíval jsem téhle metody s úspěchem za časů Klubu a zůstala, jak vidím, úspěšnou dodnes: má trpělivost a protivníkova nedůtklivost způsobí, že se shodí sám.
„Pak je tu druhá alternativa,“ řekne Tomáš, ale očividně trochu zkrotleji. „Miette bude spát s každým, což je vyloženě nemorální.“
„Nemorální?“ podivím se. „V čem to je nemorální?’
„To je přece zřejmé,“ řekne Tomáš.
„Vůbec ne. Neuznám za samozřejmost nějaké flanďácké názory.“
Obvinit Tomáše z flanďáckých názorů! Je to trošku podtrh, ale chvilku ho docela vychutnávám. Když on se náš Tomášek tváří, jako by v tom ohledu spolkl všechnu moudrost, a přitom je takový zelenáč.
„To není žádný flanďácký názor,“ řekne Tomáš nasupeným tónem, který mu převelice uškodí. „Nemůžeš popřít, že holka, která se vyspí s kdekým, je děvka.“
„Omyl,“ řeknu. „Děvka je to tehdy, pokud jde s mužským pro peníze. Nemorálnost z toho dělají peníze, ne počet partnerů. Takových žen, které spí s kdekým, najdeš habaděj. Všude, i v Malejacu. A nikdo se na ně proto nekouká skrz prsty.“
Ticho. V nastalé odmlce nám všem vytane na mysli Adéla. Pomohla kdysi překonat potíže dospívání jednomu každému z nás. Kromě Meyssonniera, který byl už od útlého věku zasnouben své Matyldě. Jsme za to Adéle dodnes vděční. A skoro bych se vsadil, že Meyssonnier přes všechnu svou počestnost dodnes trochu lituje.
Tomáš zřejmě onu sílu společných vzpomínek, jež mi poskytly oporu, také vycítil. Zmlkl. Vrátím se ke své myšlence, teď už skoro jistý, že ji prosadím:
„Neběží o morálku, ale prostě o to, přizpůsobit se okolnostem. V Indii najdeš, Tomáši, třídu lidí, kde se třeba pět bratrů ožení s jedinou ženou. Bratři a jedna manželka vytvoří natrvalo rodinu, společně vychovávají děti a nestarají se, kdo je zplodil. Sám by žádný z nich prostě ženu neuživil, dělají to tedy takhle. U nich pramení ten systém v kruté bídě, a nás k němu, myslím, vede nutnost, protože Miette je na Malevilu jediná žena v plodném věku.“
Všichni mlčí. Tomáš zřejmě cítí, že byl poražen. Vzdal se diskuse. A ostatním, jak to vypadá, se do řeči nechce. Ale nezbude jim než se vyjádřit. S tázavým pohledem je vybídnu:
„Tak jak?“
„Mně by se to nelíbilo,“ řekne Peyssou.
„Co?“
„Ten systém, jak jsi říkal, tam v Indii.“
„Nejde o líbení, je to nutnost.“
„Ale stejně,“ řekne Peyssou,,dělit se o ženu s několika dalšími, ne, to mi nesedí.“
Ticho.
„Já to vidím jako Peyssou,“ ozve se Colin.
„Já taky,“ přidá se Meyssonnier.
„Já taky,“ řekne Tomáš s úsměvem, že bych po něm s chutí něco hodil.
Hledím do ohně. Co se právě stalo, mi úplně vzalo dech: přehlasovali mě! Potřeli! Od mých dvanácti let, kdy jsem, lze-li to tak říci, zaujal čelné místo v kolektivním vedení Klubu, se mi něco podobného přihodilo poprvé. A jaksepatří mě to sebralo. Ano, propadat takovým pocitům je dětinství, uznávám. Snažím se aspoň nedat je na sobě znát, tvářit se jakoby nic, ujmout se pokud možno opět řeči, navázat, kde jsme přestali, přejít k dalšímu pořadu dne. Ale nejde to. Hrdlo mám sevřené. V hlavě jak vymeteno. Nejen že mě potřeli, ke všemu se ještě shazuju svým mlčením.
Nakonec mě, určitě bezděky, zachrání Tomáš.
„Tak vidíš,“ řekne bez servítku, „monogamie vítězí.“
Před chvílí jsem ho trochu podebral, to je fakt. „Flanďácké názory“ mu zřejmě leží v žaludku.
Ostatní přijali jeho poznámku chladně. Rozhlédnu se po nich. Zrudli, cítí se trapně, má porážka je vyvedla z míry přinejmenším stejně jako mne. „Hlavně po takovém dni,“ řekne mi později Colin, „kdy ses o nás všechny tolik zasloužil.“
Jejich rozpačitost mé vzpruží.
„Dobrá,“ řeknu, „jsem ochotný brát váš názor jako hlasování a podřídit se mu. Ale abychom si rozuměli, co je vlastně odhlasováno. Má to znamenat, že Miette přinutíme zvolit si jednoho partnera a toho se držet?“
„Ne, to vůbec ne,“ řekne Meyssonnier. „Nutit ji nebudeme. Ale pokud si vybere jednoho manžela, nebudeme jí to vymlouvat.“
Dobrá, věci jsou tedy jasné. Ale je tu jasný i rozdíl ve stylizaci. Já řekl „partner“, on „manžel“. Mám sto chutí komunistu Meyssonniera upozornit, že chápe manželství jako maloměšťák. Stoicky si to však odřeknu. Rozhlédnu se po třech ostatních.
„Takhle jste to mysleli?“
Ano, přesně tak. Vzdejme úctu instituci manželství. Ani pomyšlení cizoložit. Ani kdyby oba chtěli. Konvenční morálka nevymřela. Jenže ve společenství šesti mužů obdařených jedinou ženou nemůže podle mého ten úctyhodný systém absolutně fungovat. Nelze však mít pravdu proti všem. Postoj kamarádů mi připadá maximalistický a nesmyslný: zůstat radši bez ženy až do konce života než ji nemít jenom pro sebe, Pravda, každý z nich patrně v sobe živí naději, že vyvoleným bude on.
Nic neříkám. Začínám hledět do budoucna s obavami. Pocity ukřivděnosti, žárlivost, smrtelná závist, bojím se, že na tohle všechno dojde. A proč to neříci, taky nyní hořce lituji, že jsem se Miette nezmocnil, když jsem k tomu měl Na rybníce příležitost. Nedočkal jsem se moc pěkné odměny za to, že jsem zdržel na uzdě své „vášně“, abych použil svého vlastního termínu z dob Klubu.